KFK, 2021, 51:48
O druhém albu Onírico jsem s ohromením psal v UNI 08/2017. Skladatel a bubeník Javi Herrera s hudebním projektem KFK skvěle pokračuje v nastaveném konceptu sofistikovaného propojení komorní-symfonické hudby s rockovým vkladem. Debut No tengas miedo (2014) byl příběhem o světle a tmě, o hněvu a strachu z opuštění. Onírico zkoumal niterný svět snů vs. probuzení. Historias del Acantilado (Příběhy z útesu) teď víc filozoficky než narativně sahá do svědomí každého jedince: „Ta hudba je dítětem pandemie a obav o náš společný osud jako druhu“. Hudebně je komplikovanější, posluchačsky méně přístupná než předchozí, s nutností soustředěného vnímání, s velkým důrazem na pocity/emoce a sugestivní sílu sdělení spíše užitím komorních vzorců s mnoha vlivy klasické hudby způsobem, že tu druhou, stejně zásadní rockovou polohu takřka nepostřehnete.
Stavba všech pěti kompozic se nese ve výrazně filmové náladě, osciluje mezi vážnou tesknotou a nadějeplností, místy směřující k impresionismu, jindy zas k romantismu. Předposlední epos My Baby Just Scares For Me s postupným zhušťováním orchestrálních ornamentů, které obklopují krajiny kreslené klavírem, aniž by ztratily svou přirozenou ladnost, mi evokovala score francouzské kinematografie 70. let (konkrétně Morriconeho I…comme Icare z roku 1979). Zatímco desetiminutová Voz de metal otevře album přehlídkou jemných atmosfér, kde se nad momenty tematického vývoje vznáší ponurá aura, což připravuje nejen následné dramatické nálady hudby a textů (výtečné kontra-vokály Javiho a Alie Herrerových), ale vytváří i prostor pro intenzivní epilog. Zvony, nejvyšší polohy virtuózních houslí a flétny, hlubina cella, basklarinetu a violy, vznešenost hoboje i anglického rohu, varhany a náhle rocková síla s kytarou fenomenálního Rafaela Pachy. Pravé finále se vystupňuje a zhmotní v poslední El acantilado s křičícím saxofonem a v textu důrazným poselstvím naděje, zdánlivě fádním klišé: Musíme se probudit, musíme reagovat.