Karel Weis a jeho honba za pravou „pravou blaťáckou“

13. února uplynulo 150 let od nar ození KARLA WEISE, který bez nadsázky zachránil jihočeský folklor – tím, že ho zvěčnil ve svém monumentálním díle Český jih a Šumava v lidové písni, jehož patnáct svazků vydal vlastním nákladem mezi lety 1928 a 1944. Celé tři dekády, počínaje rokem 1896, dojížděl uznávaný skladatel a amatérský „národozpytec“ na blata v okolí Soběslavi, Lomnice a Veselí nad Lužnicí, nebo naopak do šumavských lesů, na Stašsko a Zdíkovsko. Odměnou mu bylo přibližně 400 textů a melodií, o jejichž existenci neměli přechozí badatelé ani ponětí.
3_blaťáckouPokud dnes pohlížíme na přelom 19. a 20. století jako na cosi krásně autentického, měli bychom si uvědomit, že i tehdejší člověk se díval za časy minulými s nostalgií. Ve skutečnosti se bavíme o době, kdy už bylo lidové tradice nutno uměle oživovat akcemi typu Národopisné výstavy českoslovanské. Éra Čelakovských, Erbenů, Sušilů a Bartošů minula, venkov na své kořeny zapomínal. A v této – pro etnografa nezáviděníhodné – situaci narazil pražský rodák Karel Weis v zdánlivě nevzrušivé oblasti veselsko-soběslavských blat na zlatou žílu, srovnatelnou s nejvýznamnějšími folkloristickými nálezy z Moravy a Slezska.
Příhody, které na svých expedicích zažíval, se přitom navlas podobají historkám sběratelů, kteří v přibližně stejném období pátrali po lidových písních v Americe. Tatáž nedůvěra a ostych jindy vstřícného obyvatelstva. Stejně svěšené koutky, když osadníci místo svérázných popěvků spustili pouhé ohlasy tehdejších „hitů“. Nádherný je moment překvapení, ba pobouření prostého zpěváčka, jenž nechápe, proč by se měly písničky jakkoliv zaznamenávat. V USA, kde se už pracovalo se zvukovými zařízeními, panovala pověra, že nahrávací aparát bere písním duši. Král dvanáctistrunné kytary a ostřílený kriminálník Lead Belly dokonce mluvil o jejich zabíjení! O spirituálech zase víme, že je značná část černošské populace po skončení občanské války vůbec nechtěla šířit, natož nějak konzervovat, protože jí připomínaly hrozné časy otroctví. Což by se dalo vztáhnout i na tuzemské zpěvy z dob roboty.
Proto není divu, že také Karel Weis se v jižních Čechách hodně nachodil a navysvětloval, než jeho úsilí začalo nést jakés takés plody. Barvitě o tom vypráví v předmluvě k prvnímu vydání Blaťáckých písní z roku 1897:
Z počátku bodří Blaťáci nechtěli tomu rozumět, že bych měl za lubem pouze sbírání písní, účel byl jim nepochopitelný, a dokonce se na mne poptávali veselského pana notáře, který ovšem jim věc vysvětlil. Nyní, bohudík, jest již pro mé dílo všeobecné porozumění a na všech stranách přichází se mi ochotně vstříc.
3_blaťáckou_2Musím přiznat, že jsem k řešení svého úkolu přistoupil s myslí lehkou, bezstarostnou, zdáloť se mi sbírání písní pouhým vyražením, pro vyškoleného hudebníka pravou pochoutkou, ukrácením dlouhé chvíle, jímž hodlal jsem si zbytek prázdnin zpříjemnit.
Jaké zklamání! Nevydal jsem se ovšem na cestu jen tak nazdařbůh, přeptal jsem se dříve ve Veselí důkladně na poměry v okolních obcích.
Řeklo se mi: ti a ti v těch a těch vesnicích jsou dobří zpěváci.
Dobrá! Tak vezmeme tu nejbližší.
Přijdeš za parného dne do obce, která je jako po vymření. Nevidíš živé duše, leda několik umouněných, sotva mluvy schopných dětí. Seženeš nějakou babičku, která ti konečně řekne, že hledaný pantáta je v poli tam a tam u lesa.
Jdeš tedy k lesu. Pantáta, statný sedmdesátník, o dřevěné noze, na první pohled starý vojín, dře se v potu tváří u pluhu – zaorává. Předneseš mu svou žádost. Nechápe. Tedy ještě jednou.
„Ah, to my tu tak pěkné písně nemáme – nevím – snad někdo jiný – já už jsem to zpívání pověsil na hřebík – žena mi postonává – není člověku do zpěvu.“
Vymlouváš to starci: „Snad večer při sklenici piva, nebo v jiný den?“ – Objedná tě na neděli. – Ale v neděli je stejně naladěn, začneš znova přemlouvat – výsledek stejný.
Zkusíš to tedy jinde. V Y. prý mají znamenitého zpěváka. Vzhůru tedy.
Je deštivý den, od rána se jen leje, lidé nemohou do pole. Najdeš pantátu v hostinci – je při kuráži, veliká výhoda – neboť Blaťáci sami o sobě praví, že zpívat mohou, jen když mají trochu „v hlavě“. Pantáta nedá se dlouho pobízet do zpěvu – chopíš se papíru a tužky – a pantáta spustí: „Na záblackej hrázi, mezi dubama“ – s nápěvem čistě vídeňským: „Po Vltavě pláve velkej krokodil…“
Jako když tě studenou vodou poleje. Vysvětluješ. Hlásí se někdo jiný s pravou blaťáckou, leč sotva že začal, vskočí do toho pantáta, že to tak není, a v tu chvíli povstane chaos čtyr hlasů – jeden zpívá přes druhého, a tobě nezbývá nic než odebrat se s nepořízenou domů.
Za vsí u lesa potkám mladíka s vojenskou čepicí, je to reservista vracející se ze cvičení, s očima svítícíma. Je vidět, že „užíval“.
3_blaťáckou_3Zapřádám s ním hovor. Ptám se, zda je z Y., a vykládám mu účel svého putování. Reservistovi oči ještě více zasvítily.
„Písničky chtějí? Ale tady v Y. nic není, to musejí k nám do B., tam zpívá chasa písničky, že budou koukat. Hektolitr jsme už za ně dostali jednou od Vídeňáka. Nejlepší mají, když přijdou v neděli tak odpoledne, je tam muzika, na mě se lehko doptají a já jich provedu.“
Šťasten tisknu vojínovi ruku. V neděli, přibrav si přítele Nováka, jenž se sem vypravil za mnou z Prahy, jedu dychtivě do B.
U první hospody ticho. Zastavíme. „Není zde ten chasník, co přišel včera z vojny domů?“
„Ten je v druhej hospodě.“
Dojedeme na náves. Z druhé hospody zaznívá „panská“ muzika a výskot. Sestoupíme.
„Není zde, prosím vás, ten reservista, co se včera vrátil z vojny domů?“
„To musej přes dvůr, na pravo, do zahrady; on hraje kuželky.“
Jdu tam. „Můj vojín“ právě přisazuje, oči mu svítí snad více než včera; ani mne nepozoruje. Poklepám mu na rameno. „Což, příteli, co dělají naše písně?“
„Jo, pane, to musejí počkat až do večera; mám v tom dva zlatý, a ty musím dostat domů.“
Odvrátím se dopálen a jdu do tančírny. Je natřískána, i před dveřmi stojí namačkány vesnické krásky. Činím pokus dostat se dovnitř, ale proud zkaženého, těžkého, vlhkým prachem nasyceného vzduchu zrazuje mne od mého úmyslu. Jdu do průjezdu, setkávám se s hostinskou a stěžuji si na vojáka a na všechno.
„Panoušku, proč pak nejeli do D.? – Tam není chasa tak sprostá jako tady, a tam umějí zpívat. Tady nic.“
„A kde je ten D.?“
„Půl hodinky odtud, vždyť ho vidějí.“ Tedy vzhůru, než se setmí. A teď nastává pravý očistec v podobě polní cesty. Brzy padáme na levo, brzy na pravo, koně klopýtají. Počíná se smrákat a cesta nemá konce. Konečně dorazíme ke vsi. Před námi rybník, a naše „silnice“ se v něm ztrácí. Zarazíme.
„Tak co teď, příteli,“ dím ke kočímu.
„To jsme měli jet druhou stranou od silnice a ne poli; já to tady dobře neznám. – Teď nám nezbývá, než to přejet. – Tak nohy nahoru!“
A náš obojživelný dopravní prostředek unášen vodou pohybuje se k návsi. Na návsi hejno kluků. I ti jsou dobří, když člověk hledá člověka. Přednáším svoje tužby – po tolikáte již – kluci stojí zaraženi a mačkají čepice, jako by měli špatné svědomí a já byl sadař. Opakuji otázku, pokud možno ještě srozumitelněji.
„Jo, to je tady starej Pantlička – dudák – ten umí zpívat – však tady jde…“
Ke skupině naší blíží se shrbený stařeček, seschlých tváří, s rozevřenými, bezzubými ústy. Uctivě pozdravuje. Důvěrně vezmu jej pod paží a zvu stařečka beze všech okolků na sklenku veselského.
„Ale musíte zpívat.“
„Já, panoušku, nic neumím, já znám jen ty starodávní, a to voni asi nechtějí.“
„Zlatoušku, nic jiného nechci než ty starodávné,“ a vítězoslavně vedu si staříka do hospody.

OSUDOVÁ ŠAJBA

3_blaťáckou_4Karel Weis se narodil v Žitné ulici v Praze v domě U Hůlků. Původně se měl vyučit rodinnému řemeslu – kamenictví. Vzhledem k slabé tělesné konstituci a projevenému hudebnímu nadání však naštěstí skončil na pražské konzervatoři, kde začal studovat lesní roh. Poté co (zřejmě ve rvačce) přišel o dva přední zuby, byl přeřazen k violloncelistům, a odtud byl jen krůček do houslového oddělení, kam se dostal s pomocí svého o něco staršího přítele, virtuosa Františka Ondříčka. Jaké však bylo Weisovo překvapení, když ho do roka vyhodili – prý pro nedostatek talentu. „Doporučili mi, abych se učil ševcem, dokud je čas,“ poznamenal si trpce. Opět díky Ondříčkovi se ale uchytil na Varhanické škole, kde studoval společně s Ludvíkem Kubou, pozdějším specialistou na tradice Lužických Srbů. Záhy po zkomponování prvních hudebních děl se mu dostalo doporučení od takových osobností, jakými byli Johannes Brahms, Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich. Jeho opera Viola na text Elišky Krásnohorské slavila roku 1892 velký úspěch na scéně Národního divadla. Zároveň však Weis musel zápolit s nevyvratitelným předsudkem, že je Němec, přestože měl český původ.
Kvůli této zcestné představě mu ve „Zlaté kapličce“ odmítli uvést další operu s názvem Polský žid. Nové německé divadlo (dnes Státní opera) ji zase nechtělo hrát, protože skladatelem byl Čech, a tak se stalo, že kolem Polského žida vypukla aféra, která utichla, až když dílo sklidilo zasloužené ovace v Metropolitní opeře v New Yorku. Asi i od těchto negativních vibrací si Karel Weis jezdil odpočinout do Plané nad Lužnicí (místa, které si oblíbil i Franz Kafka). Jednoho dne ho osud zavál do nedalekého Veselí, kde – doprovázen ředitelem kůru Kultem, medikem Schmausem a učitelem Prunerem z Tábora – sledoval dělostřeleckou šajbu (přehlídku spojenou s pálením naostro). Zbytek je historie, jak ji sběratel sám zaznamenal:
„Jedete přímo odtud do Prahy?“ prohodil Schmaus, když k večeru vraceli jsme se s „bojiště“ veselského, obtěžkáni několika kilovými „trofejemi“, střepinami rozličných granátů, kartáčů a šrapnelů, které jsme po střelbě sesbírali na památku.
„Rád bych, kamaráde, ale musím podniknout ještě malý odskok na Moravu, kde se chci pokusit o vyhledávání národních písní dosud neznámých.“
Schmaus v údivu na mne pohlédl.
„A to musíte až na Moravu? Zůstaňte u nás a přesvědčíte se záhy, že Blata jsou pro sběratele písní nevyčerpatelným zlatým dolem.“
„Není možná. Zde, dvě hodiny drahou od Prahy, že by byly písně, jichž by byl nikdo dosud nezapsal?“
„Ano. Chcete-li, dokáži vám to hned. Zazpívám vám některé a budete hned moci posoudit, zda mám pravdu, či ne.“
A vskutku bylo tomu tak. Schmaus mi zpíval a já byl uchvácen. Rozumí se, že jsem na Moravu už nejel. Uspořádav co nejrychleji svoje záležitosti v Plané, dal jsem sbohem své milé zahrádce, tiché, zádumčivé Lužnici, jež tolik přirostla mi k srdci, a vrátil jsem se do Veselí.

NIC SE NEŽENÝRUJTE

Ti, kteří byli v jižních Čechách a na Šumavě svědky Weisových pátrání, se shodovali, že si prosté lidi dokázal naklonit a uměl je rozmluvit, respektive rozezpívat. Jak to dělal, prozradila roku 1926 jedna z místních, paní Ludmila Stejskalová- Rabasová. Připomeňme si její svědectví, ojedinělé a vzácné – i tím, že nám dává představu o metodě sběru písniček jako takové:
Minulého léta usadil se [Weis] ve starobylé myslivně „Krávovně“, v třeboňských hvozdech, pobyl zde téměř tři měsíce a podnikal odtud denně cesty za českou písní do osad dalekého okolí. Bydlela jsem v Kolenci a měla jsem často příležitost pozorovat Weise při práci národozpytné. Způsob, jak si dovede přiblížit nedůvěřivý lid, jak ho dovede vyzpovídat, je opravdu zajímavý a podivuhodný. Zde příklad: V neděli očekává mistra hrstka drobných občanů v kolenecké fořtovně. Jsou skoro ustrašeni. Zamlkle sedí v chumáčku a radí se mezi sebou. V tom vchází Weis. Jeho vysoká postava a zdánlivě zachmuřená tvář vnesly mezi stařečky nové rozpaky, avšak srdečný jeho pozdrav rozpaky ty poněkud mírní. Zvědavě přihlížejí k přípravám, jež činí. Vybírá z těžké aktovky knihy, papír notový i kancelářský, a klade vše na stůl. Stařečkové ztichnou jako pěny. A Weis k nim promlouvá:
„Tak jsem se doslechl, lidičky, že tady máte moc hezké staré zpěvy, a mám z toho radost. Proto jsem přišel, abyste mi je zazpívali. Nic se přede mnou neostýchejte. Nemyslete, že musíte zpívat nějak krásně, uměle. I co vám to napadá. Stačí, když mi nápěv jen srozumitelně naznačíte. Budu vás mít za to rád, a tadyhle u paní správcové Freidlové uděláte si také dobré oko. Jen se nesmíte zarazit, když vám řeknu, že tu neb onu písničku už znám. Já už jich sebral na jihu daleko přes dva tisíce. Není tedy lehko předložit mi nějakou novinku. A přece je stále nalézám. No tak, jakou pak hezkou vy mně tady zazpíváte?“
Dědeček Holický, 87letý bývalý forman a kanonýr, který bojoval snad ješ- tě pod Radeckým v Italii, dosud však čiperka, nemůže si pojednou na žádnou vzpomenout, a ostatní zaraženi hledí na něho. Doufali, že on je vytrhne, až jim nic nebude chtět napadnout, a on zatím jakoby uťal.
„No tak, lidičky, co pak jste se tak zalekli? Jen do toho, beze strachu. Nic se přede mnou neženýrujte…“
Ale všichni sedí jako zařezaní. Hlavy jako by měli docela pusté.
„Inu, tak já vám zazpívám sám, písničku jistě tři sta let starou, s moc hezkým dudáckým nápěvem. Tu zná už jen paní Korálová na Staších, a od té jsem si ji zapsal:

Kdyby mně to tak pánbůh dal,
má žena slehla,
takovou bych kmotru si vzal,
kerá je štědrá,
kerá nosí do kouta,
až to z putny vykouká –
taková by zasloužila
býti má kmotra…

Stařečkům jiskří oči. Humor písně je rozehřívá. Už je jim lehčeji u srdce a už by si každý na nějakou troufal. „Kanonýr“ Holický rozepíná svůj „starovětný“ dlouhý kabát a spouští:

Nic mi to líto nejni –
tradra –
že sloužím císařovi:
sloužejí knížata,
barouni, hrabata,
císař pán taky voják –
tradra –
ten bude náš komendant…

A než mu kdo může do toho vskočit, zanotuje jinou:

A já musím jít,
abych nebyl bit
vod svýho pána,
že sem do rána
v hospodě zvostal pít…

Weis si vše zapisoval ručně – žádný diktafon nebo videokamera! Leccos si asi musel zpětně vybavit, případně domyslet. Ale okamžiky, kdy se zpěvákům rozvázal jazyk a oni spustili jeden přes druhého, byly přece jen mnohem lepší než chvilky trapnosti, když zpovídaný takříkajíc „nebyl k použití“. I na to vzpomíná autor úctyhodné antologie Český jih a Šumava v lidové písni. Počátkem roku 1923 se na Šumavě u „Likyperku“ ocitl v chalupě dědy, ze kterého ne a ne vypadnout jediný slušný nápěv.

Abych si písmáka hned napoprvé neodradil, povídám:
„Příteli, tuhle už mám. Ale hleďte, je tolik písní milostných, písní lásky šťastné i nešťastné. Což, znáte některou z nich?“
„I co pak je vono vo to, těch já znám! Tady mají hned jednu!“

Pepíček, moc nóbl kluk,
velociped má na dluh,
s vršku jezdit neumí,
zlámal si vobě nohy…

Vrtím sebou jako švec na verpánku. Nechápu, co by z této slátaniny se mohlo vyvinout „milostného“. Vidím, že i staroch mne stále nechápe, proto ho raději nechám zpívat podle jeho výběru, v očekávání, že konečně přijde na to pravé, když zná tolik písní. Bohužel jsem tak nucen vyslechnout přes třicet pustých odrhovaček. Přece však se ještě nevzdávám naděje, že z písmáka vysoukám něco kloudného. Žádám něco vztahujícího se k ženění a vdávání, něco třeba ze života manželského. Děda ochotně hned vyhovuje:

Vzal sem sobě ženu,
to ménem Kačenu,
je trochu hrbatá,
drdól má na stranu…

Teď už mi dochází trpělivost. Rozčileně ptám se, nezná-li něco ze stavu selského. Zdá se, že i písmák je už podrážděn,
neboť mi houkl přímo do ucha, div že jsem neohluchl:

Jeden sedlák, mazavka,
rád hrál ferbla, taháka…

„Zadržte!“ vykřikl jsem v největším zoufalství. „Tuhle znám také, všecky už mám dávno zapsané, které vy zpíváte, zbytečně bych vás zdržoval, buďte hodně zdráv, dědečku…!“
Vyrazil jsem jako divý z chalupy, vskočil jsem do kočáru, kočí švihl bičem do prázdna a vraníci, jako by tušili, jak špatně jsem pochodil, klusem unášeli mne z nevlídné té krajiny domů…

Karel Weis zemřel 4. dubna 1944 v Praze na Smíchově. Pohřbený je na Malvazinkách. Jeho syna Josefa za války zatklo gestapo a těsně před osvobozením roku 1945 ho esesáci popravili, přestože za něj otec do poslední chvíle orodoval. V následujících letech se jihočeská blata scvrkla a seschla pod tíhou kolektivizace. Z bývalých sousedů se stali nepřátelé, z čehož se tento kraj – ostatně jako celá země – vzpamatovává dosud. Relativně idylické doby připomíná už jen muzeum v tzv. Weisově domě, který díky své malebnosti patří k dominantám Veselí nad Lužnicí. Zde se ještě můžeme vrátit v čase a jít po zarostlých stezkách, kudy kdysi bloudil poněkud nepraktický intelektuál z města a s tužkou v ruce cosi hledal, snad tálínský rybník nebo bošilecký mostek. Kéž se jeho sbírka dočká nového vydání.

2 komentáře

  • Jsem z Plané nad Lužnicí a ráda bych se dozvěděla něco bližšího o Karlu Weisovi a jeho pobytu zde. Zabývám se jihočeským folklorem, pro děti jsem v Plané vytvořila projekt Písničkové Froťánky, který děti učí lidové písně a seznamuje je s lidovými zvyky, hlavně zaměřené na blatskou a celkově jihočeskou kulturu. Písně nyní čerpám právě z Weisova díla Český jih a Šumava v písni. Můžete mi prosím poskytnout kontakt na pana Michala Bystrova? Ráda bych se dozvěděla něco víc. Děkuji M. Rokosová

  • Jiří Langer napsal:

    Prosím o laskavé poskytnutí kontaktu na autora článku pana Michala Bystrova. Připravuji pro Český rozhlas cyklický pořad o sběratelské činnosti K. Weise a rád bych jej získal pro rozhovor. Děkuji, Jiří Langer.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *