Letos je mimořádně silný rok na domácí alba plná hlubokých osobních výpovědí. Řada z jejich tvůrců se objevila také na titulních stránkách magazínu UNI – a v této řadě pokračuje i Katarzia, kterou přes její slovenskou národnost můžeme také směle považovat za domácí, ostatně v Praze žije už deset let. Její novinka Šťastné dieťa je po několika albech, na nichž hrála prim elektronika, krokem k téměř akustickému hudebnímu tvaru a písním, které se nejvíc blíží označení moderní šanson. Už kvůli té „citové investici“, kterou autorka a interpretka ve spolupráci s producentem Petrem Ostrouchovem a muzikanty z první ligy českých instrumentalistů dokázala do svých songů vtělit.
Když jsme si tuhle schůzku domlouvali, navrhovala jste Letnou, kde bydlíte, ale pak jste si to rozmyslela s tím, že už tam všechno znáte, a rozhodla jste se přijít do nové čítárny Unijazzu. Zajímalo by mě, jestli je to váš povahový rys, že když už někde všechno poznáte, přestane vás to tam bavit.
Dělala jsem si trochu srandu, na Letné to mám pořád ráda, ale zajímalo mě, kde teď jste. Dobře si vzpomínám na Unijazz, když sídlil na Václaváku, ale vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jste se odtamtud stěhovali, nebo ne. No a když jste mi řekl, že jste přestěhovaní, byla jsem zvědavá, jaké to tu je. Na Žižkov moc často nechodím, je tu na mě trošku smog a hluk. Ale ráda poznávám v Praze i ve světě nová místa.
Je to přímo potřeba hledat něco nového?
Ale to taky ne. Například letos v létě jsem byla už unavená z toho věčného chození „někam“. Uvědomila jsem si, že když někam jdu, vlastně mě to sere, protože tam bývám sama. A tak jsem skoro nikam nechodila. Říkala jsem si, že mám tak drahý nájem, že je to vlastně můj hotel, takže jsem to brala tak, že jsem na dovolené doma. Navíc mi připadá, že po covidu je cestování po světě šílené, ceny se vyhrotily na maximum. Taky jsem moc nehrála, takže jsem byla doma.
Změnil covid nějak vás osobně? Někdo říká, že hlavní důsledky toho období se začínají objevovat teprve teď.
Pro mě byl covid velmi těžký, ale zároveň mě i v něčem posílil. Dost jsem se uklidnila, předtím jsem bývala často naštvaná, a když jsem byla naštvaná, uměla jsem být hnusná. Tohle už se po těch třech letech nestává, jsem klidnější. V covidové době mi bylo hrozně špatně, i tím, že jsme nehráli, byla jsem v brutálním stresu ohledně peněz. Uvědomuju si, že moje generace, aspoň lidi, které znám, jsou vlastně vesměs na volné noze, nejsou zaměstnaní, a nikdo z nás vlastně věčně nemá peníze. Pokud někdo nepodniká a není super šikovný na ekonomické záležitosti, tak se po pracovní stránce pořád ještě z toho covidu vzpamatovává. Třeba moje koncerty vlastně úplně skončily. Předtím jsem hrála docela často, vůbec jsem se tím nezabývala, a teď jsem si uvědomila, že mě často vnitřně stresuje, když žiju z měsíce na měsíc, a sotva mi vycházejí peníze na účty. To jsem dřív neměla, nepřipouštěla jsem si to, ale teď z toho na mě občas jde strach. Ale učím se s tím pracovat, nepodléhat tomu a říkat si – nějak bude.
Po psychologické stránce mi covid pomohl dát se dohromady, protože jsem měla čas vyřešit svoje problémy nebo tedy to, co jsem měla pocit, že jsou moje problémy. Věnovat tomu energii. Stala jsem se za tu dobu ještě méně společenskou. Samotář jsem byla už předtím, ale dostala jsem se do situace, že když je někde hluk nebo je tam moc lidí, kteří se nahlas baví, tak tam nevydržím ani minutu. Dokonce jsem měla podezření, že se mi stalo něco se sluchem, když ho mám tak přecitlivělý a iritují mě zvuky.
