Název zjevně nikomu nic neřekne, doplňme tedy hned podtitul: Undergroundová skupina Národní třída 1982–1986, a v tu chvíli by se mělo pamětníkům a znalcům rozsvítit. Máme přece (naštěstí) album archivních nahrávek Národní třída: Je třeba si zvykat/Vlhkost v nočním autobusu, to však, šestadvacet let od vydání, hodnotit nebudeme, bude však stále hrát někde v pozadí. Ideální tip k četbě…
Knihu můžeme číst od začátku do konce, lze si ji prohlížet jako jakýsi komiks či artefakt, k čemuž svádí i neobvyklá grafická úprava Josefíny Karlíkové, ale také, řekněme, kolážovitá skladba. Autor vyzpovídal celkem čtrnáct protagonistů tehdejšího vření, ať již přímo členů Národní třídy, či těch, kteří k ní měli „tak či onak blízko“, a jak píše, natočil přes dvacet hodin rozhovorů. A to už je z čeho vybírat! Na tento materiál pak „aplikoval metodu dokumentárního střihu“, čímž kniha dostává potřebný švih i říz. A pokud někde dostává historie vlivem ochabující paměti na frak, vůbec nic se neděje, však trocha toho mytologizování nikdy neškodí.
Možná by bylo namístě představit herce tohoto dramatu: za muzikanty jsou to Viktor Karlík, Vít Brukner, Vít Kremlička, Martin Socha, Jáchym Topol, Vojtěch Stádník, Václav Stádník, Jan Brabec a Josef Hřeben, jako „další“ pak vystupují Jiří Vnouček, Jarka a Martin Janíčkovi, Ludvík Hradílek, Alexandr Vondra a Petr Kadlec. Potud skvadra, přičemž současné zařazení a aktivity zúčastněných si jistě dovodí každý sám (vřele doporučujeme antologii druhé generace undergroundu U nás ve sklepě). V knize je vedle nastřihaných rozhovorů, textů písní, teoretizujícího Vondrova textu a černokronikového komiksu také opravdu spousta dokumentárních fotografií, z nichž je jasně vidět, jak si to kluci a holky nejen užívali, ale také, jak byli svobodní. Jasně, i mladí. A to není málo. A „katolický kobry“? Tak to má, jak vzpomínají hoši, na triku Ivan Martin Jirous: MS: „Do toho tam byl Magor, čerstvě puštěnej z kriminálu čili zlitej napadrť. Vyřvával něco o katolickejch kobrách. Všude ho bylo slyšet.“ VK: „Katolický kobry – tak nám říkal.“ A máme to! Název kapely? JT: „… do jednoho textu jsem vpašoval parafrázi na Nezvala… ,To bylo na Národní třídě / kde jsem šel se svým přítelem, taky pobudou…ʻ“ VK: „To byla taková dlouhá píseň, kterou jsme hráli na našem prvním koncertě a podle níž jsme se pojmenovali. Odvažuju se tvrdit, že tu Národní třídu jsem z toho Jáchymova textu vypíchnul já. A chytlo se to.“
Zvolená autorská metoda je pro přiblížení NT ideální, držme se jí tedy při sledování krátkého trvání kapely i my. VK: „Mít kapelu, to je sen každýho kluka, nebo aspoň v tom prostředí, kde jsem se pohyboval, to tak bylo.“ MS: „Národka byla vývěrem z těch celkovejch samizdatovejch aktivit, kdy jsme si chtěli dělat věci po svým.“ JT: „Překotnost!“ VK: „Prásknul nás jeden náš vrstevník na pervitinu.“ MS: „Akorát neměl nikdo ánunk, co budeme hrát.“ VK: „Měli jsme nadšení, ale hráli jsme jak debilové.“ VB: „Tím, že Viktor s Vítkem na ty housle neuměli, nás nic nezatěžovalo a byla to strašná prdel.“ VS: „S Národkou to bylo dobrý v tom, že člověk mohl na rozdíl od Plastiků skutečně hrát a vystupovat, a bylo to zábavný, to jo, hodně zábavný.“ VK: „Jáchym vykřikoval, že hrajeme katolickej jazz.“ JB: „Troubil jsem na trumpetu, že budu Miles Davis kosořskej. No, bizarní.“ JT: „Moje první zkušenost s písňovým textem bylo psaní pro Psí vojáky a pak se to teda přelilo do tý Národní třídy, i jiný lidi tam přinášeli texty a vznikalo to jako takovej pelmel, ta Národní třída jsou pro mě opravdu, a to myslím upřímně, texty Viktora Karlíka, který mi přišly, že taková má ta Národka bejt, veselá, vtipná, takový to: ,Přižením se k prasatům / budu mít svůj chlívek…ʻ A měli jsme žertovný hesla, na ně byl zase mistr Kremlička: ,Skončila hudební bída – hraje vám Národní třída.ʻ Anebo: ,Když Husák snídá, hraje mu Národní třída.ʻ“ VB: „Hráli jsme tak nahlas, že prej prdly tabulky v oknech. Nejspíš byly starý.“ JV: „Fiasko.“ MS: „Výbuch atomovky. Apokalypsa.“ JH: „Někdo řek, tak na to serem, a bylo…“ VS: „Socha prásknul paličkama…“ VK: „… a vyskočil z vokna.“ AV: „Přestože se ta kapela jmenovala Národní třída, tak neměla ambici dobýt národ, všichni znali svý meze a tím, že ty dva největší klenoty byli Viktor s Jáchymem, který se začali plně věnovat tomu, v čem byli skutečně dobrý, tak to jinam než k rozpadu nemohlo vést.“ JT: „Tehdy jsem měl pocit obrovskýho společenství, vesmíru obydlenýho spoustou inspirativních mozků napříč generacema, a dneska ten pocit vůbec nemám. Něco je pryč, nevím co.“ MS: „Mrkev je nejlepší androš!“ Ano, nelze než souhlasit!