Kdy vznikl americký rock and roll?

Nad loňským zřejmě nejlepším knižním titulem z rockové branže v angličtině, The History of Rock and Roll, Volume 1, 1920–1963 (Flatiron Books, 2016, 416 s.), by se chtělo řádně pochuckberryovsku zaržát: „Hail, Hail (The History of) Rock and Roll.“ Jde o parádní knižní kousek z pera amerického nestora rockové žurnalistiky a historika žánru, Texasana Eda Warda (68) z Austinu. Mimochodem, ve svém pořadu Fresh Air v internetovém rozhlase National Public Radio (NPR) jako jakýsi mluvící stroj času, každý týden už několik měsíců okouzluje čtrnáct milionů posluchačů svými introspektivami do rockové historie, kombinuje faktografickou napěchovanost a mistrovský vypravěčský styl, které nějak dokáže vměstnat do svého 6–9 minut trvajícího sonického žurnálu. O jeho erudovanosti svědčí i tato jeho kniha, jež je čirou kvintesencí autorovy čtyřicet let trvající a této hudbě zcela propadnuvší žurnalistické kariéry (Rolling Stone, Creem, Crawdaddy a mnoho dalších).
Jaké je vlastně datum narození ganzecht amerického r&r idiomu jako takového? Zcela určitě dávno předtím, než vtrhl na scénu Elvis Presley. Podle Eda Warda to bylo již ve 20. letech, a to souběžným vývojem blues, ragtimu, swingu a country. Jeho přímými genealogickými předchůdci byli Ernest Tubb a Bob Wills, stejně jako Wynonie Harris a Big Joe Turner, přičemž vaudeville a blues, spojenými silami, zase vytvořily fenomén představovaný na jedné straně Mamie Smith a na druhé Blind Lemon Jeffersonem. Ward, mimo jiné autor další skvělé knihy (Michael Bloomfield: The Rise and Fall of an American Guitar Hero, Chicago Review Press, 2016, 272 s.), však celou story dovedně a účinně dokresluje protknutím historicko-vývojových momentů a drobných společenských postřehů a vhledů, třeba o problematice rasových střetů, které vznik žánru provázely.
V tomto smyslu vlivových a stylotvorných konjunkcí se tak například Johnny Ray, „gayský bělošský zpěvák, který na pódiu nosil naslouchátko a propadal se do záchvatů pláče,“ stává stěží uvěřitelným R&B borcem, stejně tak jako bělošští puberťáci, kteří brali útokem obchody s tzv. rasovými deskami (race records) určenými pro černošské kupující, aby se dostali ke skutečným originálům nahrávek, které pro bílá média a koncerty „přefiltrovávali“ vymydlení fešáci z vysokoškoláckých kvartet typu Pata Boonea a dalších. Tak tomu bylo třeba v případě dobově kánonického songu Earth Angel. Třebaže originál od černé skupiny The Penguins byl podle Warda „primitivní a zdánlivě neokopírovatelný“, bělošská kapela s názvem The Crew Cuts (paradoxně, interní výraz pro předpisový sestřih příslušníků americké námořní pěchoty!) nahrála, jedním z oblíbených Wardových slovních výrazů analgetickou, tedy utišující verzi songu, která se sice jakž takž prodávala, ale nikdy nezískala „srdce a mysl“ mladičkých bílých posluchačů okupujících jukeboxy v obchodech v černošských čtvrtích.
Ze zásadních vývojových momentů žánru autor jmenuje tyto:  1/ vznik –náctiletými poháněného hudebního trhu, na němž byl rock and roll vnímán jako separovaný od „dospělejších“ žánrů, které jinak r&r samotnému předcházely,  přímo jej stvořily či alespoň zásadně ovlivnily, 2/ neschopnost nebo neochota velkých gramofonových labelů a playlistových programátorů z rádia sladit hudbu, kterou mladiství ve skutečnosti požadovali a po níž toužili se svými vlastními představami o „kvalitní“ hudbě, kterou by tito mladí poslouchat „měli“, 3/ způsob, jímž americká hudba v období 1920 až 1963 odrážela probíhající drama rasové segregace a boje za sociální a ekonomickou rovnoprávnost. Vkládáním interních historek, jež samotný vývoj rocku spoluutvářely a objasňováním faktografických nitek, jež vznikající žánr  spojovaly do soudržného socio-hudebního celku, autor předkládá  mistrovskou a naprosto originální hudebně historickou syntézu.
V bohaté existující literatuře o rock and rollu se vždy spekulovalo o tom, kdy časově definovat moment jeho vzniku. Už samotný výraz rock and roll mi odjakživa připadal sémanticky kouzelný. Víte třeba, že ve 40. letech šlo o bohapustý černošský podzemní (proto, aby mu neporozuměli běloši) slang, popisující sexuální aktivitu? Anebo že dnes používají příslušníci speciálních protiteroristických komand U.S. Army Rangers/Delta Force anebo U.S. Navy SEALs  výraz rock’n’roll i jako sloveso, když se některý z jejich „gomers,“ tedy obmyšlených cílů k zabití, dostane do situace, kdy pohne páčkou samopalu AK-47 z pozice třínábojové dávky do plné automatiky a zbraň začne svoji divokou a rukama střelce už nezvládnutelnou kruhovou a trhavou trajektáž směrem nahoru k levému rameni, jež není nepodobná hráčově kytarové extázi, kterou si dobře pamatujeme už od dob Jimi Hendrixe? (I když zrovna u něj, leváka, tomu bylo stranově naopak.)
Málokdo si však troufl, tak jako právě zde Ed Ward, klást datum vzniku žánru rovnou do 20. let minulého století. Spíše se píše, že to mohlo být někdy v roce 1947–1948 s příchodem rhythmandbluesových hitů jakým byl Rocket 88 Jackieho Brenstona anebo Good Rockin‘ Tonight Winonie Harrise. Anebo to bylo v roce 1954 o přestávce nahrávací seance v Sun Studios v Memphisu, když Elvis Presley z ničeho nic inspirativně vystřihl nečekaně nadupanou vlastní verzi Crudupova starého blues It’s Alright Mama. Anebo onoho dne v roce 1955, kdy se Chuck Berry ve studiu Chess Records v Chicagu naplno položil do své Maybellene?
Ed Ward svoje vyprávění začíná v momentu samotného vzniku a následné rané evoluce gramofonové 78otáčkové desky jako takové – tedy, jak víme, černé zpěvačky Mamie Smith a jejího Crazy Blues (Paramount, 1920) a tím potažmo nástupem oněch race records, s černými interprety nabízenými černým kupujícím. A současně nově vzniklým boomem bělošské venkovské pre-country hudby (tzv. American roots music), když promotér Ralph Peer pozval na nahrávací seanci komerčních 78otáčkových desek na labelu OKeh do Bristolu v Tennessee soubor Carter Family, Docka Boggse, Uncle Dave Macona a další ryze amatérské a nikdy předtím desky nenahrávající interprety z Apalačských hor na americkém Jihu. Ward následně probírá a diskutuje tzv. Velkou migraci, která představovala masový exodus jižanských černochů na sever do měst jako Chicago nebo Detroit, poháněný vyhlídkou na dobré zaměstnání za průmyslové konjunktury vyvolané první a druhou světovou válkou. Ta migrace se samozřejmě neobešla bez hudby, kterou si tito ekonomičtí migranti nesli v hlavě nebo na deskách sebou a kterou pak za různých příležitostí (Ward jim říká strolls) pro vlastní zábavu či pro posluchače hráli.
Než by pouze ulpíval na zásadních a mnohdy již otřepaných postulátech, ve svém vyprávění se Ward spíše zaměřuje, zasvěceně dokresluje a půvabně do textu integruje drobné, individuální příběhy. Třeba i onen známý o McKinleym Morganfieldovi, traktoristovi ze Stovallovy plantáže v Mississippi, který se rovněž vydal na Sever a jak víme, stal se z něj legendární bluesman labelu Chess Records Muddy Waters.  „Toto uzavření se kruhu,“ vysvětluje Ward: „bylo prapodstatou celého příběhu černošské městské populární hudby v druhé polovině 40. let takříkajíc v miniatuře. Zásadní bylo, jak vydělat prachy. A jednou z možností bylo nahrávání desek, které „prodávaly“ muzikantovu reputaci koupěschopnému publiku v momentech, kdy dotyčný interpret měl zrovna plné ruce práce účinkováním na živých vystoupeních …  jestliže bylo pro vás důležité zacílit na lokální publikum, podstatné bylo znát ta správná místa, kam za ním jít. Ta samozřejmě nezůstala utajena i talent skautům jako byl Leonard Chess. Tehdy neexistovalo mnoho specializovaných obchodů s deskami, ale k dispozici bylo množství jukeboxů ve všech těch salónech krásy, novinových prodejnách, trafikách a opravnách rozhlasových přijímačů, které ochotně ve svých prostorách tyto přístroje instalovaly. A současně jen Pánbůh ví, kolik zde tehdy bylo muzikantských talentů, kteří za nahrání na desku stáli!
Kniha Historie Rock and Rollu kontextuálně spojuje stovky miniaturních příběhů, říkejme jim třeba „viněty,“ které její autor umně utkává a protkává do soudržné textury rámce dnešního pojímání vývoje nahrávacího průmyslu a širšího hudebně-kulturního kontextu. Některé z nejpůvabnějších pasáží práce vůbec pojednávají o dnes pozapomenutých nebo už nikomu nic neříkajících zpěvácích a muzikantech. Jakým byl třeba Lloyd Price dávné slávy svých one-time hitů Lawdy Miss Clawdy nebo Stagger Lee anebo další jednorázový zázrak, skupina Joey Dee and the Starlighters, jejíž historie coby domovské kapely v newyorském klubu The Peppermint Lounge leccos napovídá o podílu, který měla mafie na tehdy vznikajícím rockandrollovém průmyslu.
Tato kniha přímo volá po tom, aby měl čtenář k dispozici někde na obalu tlačítko PLAY, kterým by si ony stovky zmíněných písní okamžitě zdostupnil linkem ze Spotify. V tomto směru skvěle funguje zmíněný autorův rozhlasový program na NPR, který je prostoupen krátkými úryvky všech diskutovaných nahrávek. Jestli to někomu pomůže, zde je jisté řešení: americký autor Steve Nathan-Kelly ve své recenzi této knihy v pastemagazine.com (15. 11. 2016) vlastnoručně sestavil playlist velké části v knize pojednávaných songů.
Ed Ward končí tuto svoji okouzlující knihu v historickém momentu nástupu tzv. britské invaze, která posunula stále denaturovanější americký rock do zcela nových dimenzí a teritorií. Současně si tím vytváří předpolí a odrazový můstek pro pokračování, které je již na Amazonu ohlášeno na listopad letošního roku.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *