Srbské duo Alice In WonderBand tvoří Ana Vrbaški a Marko Dinjaški. Zpívají lidové písně z různých balkánských zemí, a přitom se doprovázejí buď svými ústy, nebo různými údery a dalšími zvuky svých dvou těl. O konceptu body music, o albu Rikataka i o koncertech dua hovoříme s Anou Vrbaški.
Jaká byla vaše cesta ke konceptu body music?
Projekt Alice in WonderBand existuje už čtyřiadvacet let a za tu dobu jsme vícekrát změnili hudební styl a také jsme se věnovali mnoha různým výzkumům. Začali jsme jako kapela s nástroji, ale zároveň jsme se věnovali také divadlu a tanci, takže pro nás bylo náročné během koncertů stát na jednom místě. Takzvanou body music, při které se místo nástrojů používají různé údery a další zvuky lidského těla, jsem objevila v roce 2013. Tehdy jsem se ve Varšavě zúčastnila workshopu jednoho italského odborníka a fascinovalo mě, jak mohu svým tělem a hlavně pohyby svého těla – při chůzi nebo tanci – vytvářet zvuky, které mohou být součástí hudby. Vaše tělo se v takovém případě nepohybuje podle vnějšího rytmu, ale samo ten rytmus udává, samo je hudebním nástrojem. Pohyb se pak spojuje s různými symboly, a i to je na tom zajímavé. Důležitá je také komunitní role tohoto umění. Kdekoli pořádáme workshop nebo koncert, lidé se k nám přirozeně přidávají, protože každý umí tleskat nebo dupat. Okamžitě tedy začneme s publikem spolupracovat. A i když jde o koncert, kde by jinak publikum bylo pasivní, zveme je ke spolupráci. Mě i mého partnera Marka Dinjaškiho tento způsob práce okamžitě zaujal, protože jsme věděli, že je to možnost, jak tvořit se svými posluchači komunitu. Kamkoli přijedeme a kdekoli vystupujeme, stáváme se součástí komunity, a to je v umění to nejdůležitější.
Věnujete se lidovým písním z Balkánu. Navazujete na některé konkrétní interprety?
Nejsem odbornice na etnomuzikologii, takže hovořím z pohledu amatérského badatele. Ale body music je nejstarší způsob interpretace v historii lidstva. A stejně tak je to něco, co nacházelo uplatnění při setkávání lidí před padesáti i před sto lety. Kdekoli se lidé společně setkali a například něco oslavovali, byla tam taková hudba přítomna například v podobě dupání nohama a zpěvu. Ano, mohly u toho být i hudební nástroje, ale já chci spíš poukázat na to, že hudba tam mohla existovat i bez hudebních nástrojů. To je základní koncept. V některých kulturách je pak toto pojetí hudby mnohem rozšířenější. Například mezi Romy v Maďarsku je běžné, že při zpěvu pleskají rukama do svých vysokých bot. Jde tedy o praktický výzkum toho, co se skutečně ve folkloru různých národů používá. My pak tyto prvky využíváme ve svém projektu s názvem Rikataka – Nový balkánský rytmus.
To je zároveň název vašeho nejnovějšího alba. Jak jste je sestavovali?
Rikataka – Nový balkánský rytmus je album, které obsahuje písně z různých balkánských tradic. Opět zdůrazňuji, že jde o praktický umělecký výzkum, a ne o teoretické bádání. Naším záměrem je vytvořit nový umělecký koncept. Tak jako tyto lidové písně vznikaly před dvěma nebo třemi sty lety, a to tak, že jeden umělec poslouchal druhého, a inspiroval se jím, chceme my vytvořit zase něco nového. Na našem CD i na koncertech tedy slyšíte hudbu z celého Balkánu, možná kromě Slovinska. Ale je pravda, že není úplně lehké definovat, kde má Balkán hranice. Existuje mnoho různých definic Balkánu. My tam řadíme i Maďarsko, protože pocházíme z Vojvodiny na severu Srbska, která byla součástí Rakouska-Uherska, a maďarský folklor je tedy součástí naší tradice. Ale zároveň je pro nás důležitá hudba Turecka, Řecka, Bulharska i Rumunska a samozřejmě všech zemí, které byly součástí bývalé Jugoslávie. Folklor všech těchto oblastí tedy zkoumáme a snažíme se jej vyjádřit hudbou a tancem.
Když jste tedy kdysi začínali jako „běžná“ kapela a propojovali jste hudbu s divadlem, tušili jste, že jednou budete mít takto blízko k tomu, čemu se říká world music?
