fejeton
Spojuje něco Grega Graffina, Raye Cappa a Kathleen Hannu? Minimálně fakt, že tihle dva punkeři a jedna punkerka vydali v posledních měsících svůj memoár. Graffin: Punk Paradox, Cappo: From Punk to Monk – a Hanna: Rebel Girl: My Life as a Feminist Punk. V češtině je k mání zatím jenom Graffin. Ostatně je vývojově první na řadě. Takže pro začátek je to v pořádku.
Bad Religion je letos šestačtyřicet. Po syrovém startu se na přelomu osmdesátek a devadesátek propracovali k punk rocku s výraznou melodickou linkou. Ráchali se pár let v hlavním proudu, ale hodně rychle z něj zas vylezli na alternativní břeh. Není divu: v textech to byly u Bad Religion vždycky závažné věci, co se probíraly, málem poezie. Paradox? Je jich víc: Graffin je punk, ale taky vysokoškolský učitel přírodních věd; ostatně v jednom songu zpívá, že je „materialista, naprostý realista“. A potom – Graffin svoje paměti vydal u Hachette, jednoho z největších a nejvlivnějších nakladatelských podniků na světě. Jenže Francie, kde je tenhle nakladatel doma, má globálně o tradici a pevné postavení knihy v kultuře asi největší zájem – takže paradox na druhou? Možná je to úplně v pořádku.
Paradoxy i pořádky se táhnou taky s Rayem Cappem. Odkud kam říká titul jeho memoáru: z punkera se stal mnichem. Už v pozdních osmdesátkách se vydal cestou Haré Kršna, hnutí, co vyrostlo z Bhagavadgíty. Někdo je bere jako sektu, jiný jako možnost sebekultivace. Ta cesta je sice ritualizovaná, stereotypizovaná, ale s vnějškovou, politizovanou agresivitou křesťanství nebo islámu nemá vůbec nic společného. Cappo dneska učí jógu – a na koncertech točí pořád dokolečka staré kusy, co kdysi poskládal s Youth of Today a se Shelter. Textově je to volání po autenticitě, radikálním vnitřním obratu: k sobě čelem – k šílenství moderního světa, rozežraného válkami a konzumem, zády. Eskapismus? Ani ne, spíš lekce, jak přežít svůj život aspoň s chvilkovým pocitem, že to není jedna velká marnost.
A Kathleen Hanna, rebelka, co do punku namíchala feminismus? Její Bikini Kill a Le Tigre jsou s Graffinem a Cappem na jedné lodi. I tyhle kapely mají v jádru, v základě vztek – a neodbytnou potřebu měnit věci k lepšímu. Hanna se rozhodla, že bude rebelkou, že spustí revoltu proti patriarchální dominanci, proti jednorozměrnému čtení světa, za citlivost a rovnost. V textech ale jela spíš agitku než poezii, třeba v ikonickém songu „Rebelka“, kde jde hrdinka městem, vlní boky, sází slova i polibky – a „je královnou mého světa“; zpěvačka si ji „chce vzít domů“ a „vyzkoušet si tvé šaty“. Jenže na koncertech to bylo jinak: kotel prudké, obrodné energie. Otázkou je, do jaké míry z tohohle gesta vyrostla dnešní hyperkorektní hysterie, ta celosvětová vlna zuřivých škrtačů a přepisovačů, co se valí kulturou, společností, politikou.
Každopádně ani u Hanny, ani u Cappa, ani u Graffina není punk mrtvý. Každý žije – po svém.
