Když se hledá, tak se ztrácí

HOUPACÍ KONĚ se pohybují na scéně od roku 1991, dlouho ale byli spíše utajeným hudebním pokladem z Ústí. Do širšího povědomí se dostali až s deskou Hotel Palace, následovanou výborně hodnocenými alby Everest a Kde jste mý přátelé dneska v noci. Čtveřice na pódiu by se neobešla bez osob v pozadí. Houpací koně jsou nejen Jiří Imlauf, Jan Strnad, Martin Palaščák, Pavel Nepivoda, ale také producent Jan Brambůrek, manažer Petr Kuneš a grafik Lukáš Franz, kromě absentujícího Palaščáka se při rozhovoru sešla celá sestava. Desolation Peak je jejich osmou řadovou deskou, která se krátce po listopadovém vydání na vinylu začala objevovat v žebříčcích nejlepších nahrávek uplynulého roku. Houpacím koním bude patřit také letošek, kapela vydává aktuální album na CD a míří na turné.

 

Kolega z UNI Alex Švamberk vás ve své recenzi jmenuje jako představitele zdejšího temného rocku. S novou deskou jsou s vámi spojována i slova jako pop, soul nebo taneční rytmy. Jak to cítíte vy?
Imlauf
:
Je pravda, že to často není žádná velká sranda, ale snad nejsme temný rock… Vždycky jsou to pomocný slova, aby si to mohl člověk snáz někam umístit. Vlastně je jedno, jak tomu říkáš. Ale když už, slova jako pop a soul se mi ve spojení s novou deskou líbí, to jsme chtěli a asi budeme chtít dál ještě víc.
Kuneš:
No asi jo. To je ten vývoj. A je dobrý, že to tam někdo slyší. Posloucháme u skleničky a cigára spoustu nových věcí, tak se to pak promítá i do toho, co z nás vyjde ven.
Strnad:
Z tolika hudebních stylů by se mohlo zdát, že je to celkem pestrá deska. Tak to nás určitě těší. Temný rock nás nejspíš úplně nevystihuje, ale stejné to vlastně bude i s popem, soulem a tanečními rytmy. Baví nás překračování hranic, propojování a objevování různých hudebních stylů.
Brambůrek: Nová deska nebo starý desky. To je jedno. Všude je kus toho nebo toho. Berem to, co je dobrý pro písničku, třeba Mažňáka…
Nepivoda:
Ke všem odpovědím bych doplnil hlavní a dlouhodobou motivaci kapely dělat věci trochu jinak, než je běžné, a to včetně Jirkovejch textů. Účel světí prostředky a písnička si tak trochu sama řekne, co chce. A pak kouzlo okamžiku, momentálního nápadu od Honzy Brambora nebo od kohokoliv z ostatních, plus Martinova chuť do zvuků taneční muziky, plus typickej zvuk kapely vycházející z jednotlivejch členů, hlavně Jirkův zpěv a kytara, Honzovy bicí a příjemně „nepříjemná“ Martinova basa. V tavicím kotlíku pak vznikne zvuk, ve kterým si pak každej může najít, co chce a cítí. Za mě jeden hodně zásadní pocit, kterej jsem nikdy předtím nezažil. Když kapela ve studiu po dvou třech hodinách zkoušení jedný písničky najednou přejde do jinýho stavu mysli a všichni se přepnou na stejnou vlnu. Všechno okolo dostane lehce nažloutlou barvu, rozostří se a kapela funguje jako jeden člověk, všechno hraje a je to hudba.

 

Desolation Peak se dá nazvat konceptuální deskou věnovanou Jacku Kerouakovi. S nápadem prý přišel Jiří. Nicméně byly i jiné varianty? Jiná témata či osobnosti, které vás natolik ovlivňují, že byste je jako téma rádi zpracovali?
Imlauf:
Věděli jsme, že se nám chce udělat desku s jasným námětem, nejen nasekat písničky a zabalit je do obalu. Věděli jsme, že chceme utýct od motivu Ústí a vůbec přítomnýho světa. Kouknout se na naše současný životy přes něco nebo někoho jinýho. Byly i jiné varianty, povídka Roberta Blocha Vlak do pekla, fantaskní příběh tuláka a zlodějíčka, nezvedenýho kluka, který na perónu potká ďábla.
Strnad:
S nápadem na Kerouakův příběh přišel Jirka a nám se to téma hodně líbilo. Ale pro mě to vlastně není jen příběh Jacka Kerouaka. Zrovna tak v něm vidím sebe, Jirku, Martina, Petra nebo Pavla, anebo se v něm může najít kdokoli jiný.
Brambůrek: Kerouaka mám rád, ale nikdy to nebyl můj guru. Mě spíš fascinuje metoda jeho psaní: pořád pryč.
Kuneš:
Jirka s tím přišel někdy na jaře roku 2018. Zprvu to byl jen takovej rychlej nápad, ale zanedlouho nás to všechny strhlo. Politických desek je kolem nás hodně, měli jsme chuť udělat něco úplně jinýho, hodně romantickýho, mimo dobu, mimo aktuální čas.

Slova „co najdu cestou – ztratím cestou“ v písni Říjen na aktuální desce jsou vykládána různorodě. Pro někoho jsou smutným povzdechem, pro mě spíše rozumným nelpěním na věcech, kdy ztrátou cesta nekončí. Jak to vnímáte vy?
Imlauf:
Podobně jako ty. Když jdeš ven, můžeš zmoknout, zakopnout na schodech, ztratit zápisník, propít peníze, nestihnout vlak, dostat se do průseru. Když se hledá, tak se ztrácí.
Strnad:
Každý ráno, odpoledne nebo večer vyrážíme na cestu, která s sebou přináší nejrůznější situace. Někdy dává a jindy zase bere. Nikdy člověk neví, jak to bude zrovna dneska.
Brambůrek: Možná je dobrý ztrácet, protože po vás někde něco zůstalo.
Nepivoda:
Easy come, easy gone,
nebo radši česky lehko nabyl, lehko pozbyl (smích). Něco končí, něco začíná a ztráty bolej, ale dycky je naděje, že přijde něco novýho, dobrýho.

V jedné recenzi na Desolation Peak zazněl názor, že Kerouac nemá v roce 2018 místo. Je pro vás stále živý, nebo je to jen nostalgický povzdech?
Kuneš:
Není to povzdech. Je to vzpomínka na čas, kdy šlo strávit celej den s knížkou. Nebo jezdit ve vlaku. Je to ta romantika ztracenýho mládí.
Imlauf: Je to nostalgický povzdech nad tím, ž
e Kerouac v roce 2018 nemá místo. To, čeho je symbolem, pro nás pořád živé je. Nechceme ho nikomu vnucovat, pokud tenhle chlapík někomu připadá neinspirativní, chápeme a nebereme mu to. Říkali jsme si, že tahle doba má jiný hrdiny, pokud nějaký má, taky proto jsme si ho vybrali.
Strnad:
To je hodně individuální. Pro někoho místo neměl nikdy, u jiného už ho nemá teď a pro nás ho zřejmě bude mít vždycky. Někomu se chuť číst Kerouaka třeba může vrátit za pár let. Záleží hodně na tom, v jaké životní fázi zrovna jsi.
Nepivoda:
Pro část z dnešní generace čtyřicátníku a padesátníků je to symbol počátku devadesátejch let, kdy do života tehdejších teenagerů vstoupila rebelie. A byl to Jim Morrison nebo Kurt Cobain v muzice, prokletý básníci nebo beatnici v literatuře. Určitě to mělo jinej smysl než dneska, nebo v těch padesátejch letech, ale věřím tomu, že dnešní sedmnáctiletý určitě ve svý touze po novejch věcech na Kerouaka narazej. Třeba k tomu pomůže i naše deska.
Brambůrek: Maj v roce 2018 svoje místo Sinatra, Elvis nebo Lennon? Všichni jsou mrtvý (možná kromě Elvise). Teskním po jejich době? Ne. Je pro mě jejich „poselství“ aktuální? Je. I když nemusí bejt zrovna aktuální nebo „in“ nebo s ním ani nemusím souhlasit. Takže nostalgii škrtám. (smích)
Franz
: Pro mě osobně nebyl Kerouac ve chvíli, kdy mi o něm jako o stěžejním motivu alba kluci řekli, ničím víc než čítankovým pojmem. Nikdy mě moc nezajímal, o několik řádků jeho prózy jsem během života zavadil, ale nic jsem od něj nečetl. Kvůli tomu, abych se do toho trochu „nacejtil“, jsem si na Jirkovo doporučení přečetl Podzemníky. Jejich „chrličskej“ styl se pak stal inspirací vizuální podoby doprovodných materiálů, jako je třeba booklet nebo sešit u cédéčka. Z vjemů, počitků a prožitků vzešly ty vpisky kapely, který zahlcujou už tak dost přehlcenou nahrávku. Další slova navíc, ruchy a vzruchy. Kerouac jako osobnost mě nechal stejně chladným. Přečetl jsem si o něm pár řádků, čistě ze zvědavosti, a myslím, že náš pohled na svět by se asi dost lišil. Myslím, že se přežil podobně jako jeho styl psaní.

Ženské hlasy na Desolation Peak, i to je v rámci Houpacích koní novinka. Vyplynulo to přirozeně, nebo plánovaně?
Imlauf:
Chtěli jsme někde vespod soulovej pocit, něco klouzavýho, ženskou vřelost. Vyplynulo to přirozeně, a tak jsme to naplánovali. Pomohly tipy obou Honzů, jak ze studia, tak z živého hraní, vůbec jsme si nedělali naděje, že to klapne tak rychle. Každá z nich je jiný typ zpěvačky, a nečekaně jim to sedlo dohromady, Viktorka Marksová, Tereza Růžičková, Iva Lédlová. Bylo nám ctí i potěšením.
Strnad:
Využití ženských vokálů nás lákalo dlouho a drobné náznaky se objevovaly už na předchozích deskách. Na těch to ale vyplynulo přirozeně. U Desolation Peak jsme si zpěvačky přáli, promysleli, vytipovali a moc jsme se na tu práci těšili. Viktorka „Žižkov“ Marksová, Iva Lédlová a Tereza Růžičková. Každá z jiného světa. Jak toho všedního, tak toho hudebního. Ale hlavně skvělé zpěvačky s ohromným citem, chutí něco nového vyzkoušet a také s pokorou pracovat pro výsledný celek.
Nepivoda:
Nedílnou součástí příběhu Kerouaka je určitě ženskej element, na desce prostě nemohl ženskej vokál chybět.
Brambůrek: Z producentský perspektivy jsme nahradili všechna místa, kam by se hodil orchestr, ženským sborem. Vytváří se tak druhá postava příběhu, která ho v důležitých momentech dost posune. A myslíme i na návštěvníka koncertů: na holky je hezčí pohled než na partu obstarožních chlapů. K Honzovi Strnadovi dodám, že se k základní trojici ve dvou písničkách dokonce připojila ještě čtvrtá žena: Verunka. Takže to je genderově 4 na 4 (smích).

 

Zvolili jste poměrně atypický způsob vydání bez většího vzruchu a velkých oznámení nejdříve vinyl, až v lednu CD. Deska je opatřena navíc povídkou, CD je také bohatě vypraveno. Liší se obaly nějak v obsahu? A jak u vás probíhá práce na vizuální stránce alb?
Strnad:
No vidíš. A to je Desolation Peak
asi deska s největším promem v naší historii, Zpožděné vydání CD za vinylem je spíš provozní záležitost. Prostě se CD dříve nepovedlo připravit. Vizuální stránku Houpacích koní dělá už několik let Lukáš Franz. A dělá ji skvěle.
Kuneš:
S Lukášem úzce spolupracujeme už od Hotelu Palace
. On ty naše písničky slyší po svým. Čte texty po svým. Něco navrhne, celá kapela to pak mezi sebou řeší a ve finále s tím souhlasí. Jsme na jeho práci zvyklí, baví nás to.
Franz:
Zatím to s vizualitou probíhalo pokaždé jinak. U Hotelu Palace
měli kluci jasno, u Everestu jsme jenom sledovali název a náladu, u Kde jste mý přátelé dneska v noci jsem přišel s manýrou odebrat z obalu všechno nepodstatný, tedy i název kapely a desky… Desolation Peak je asi první ucelenější koncepční práce. Pracovali jsme s nějakou aktualizací kerouakovský romantiky, zavřeli fotky, který kluci nafotili během jara a léta, do lightboxu. Máme tři média, tři různý obaly. Digitální release nemá žádnou přidanou hodnotu, LP má booklet s texty, krátkou (asi) povídkou, fotkami a je „zbombený“ ručními vpisky od kluků. Cédéčko vychází jako součást osmačtyřicetistránkového sešitu, který jiným způsobem pracuje s tím, co je v bookletu LP. Kupte si všechno, budeme rádi.
Nepivoda:
Doplnil bych jen úžasnej
Lukášův nápad, kdy nám každýmu rozdal dva kinofilmový foťáky na jedno použití, jaký používaj turisti – tuláci. Jeden byl černobílej, jeden barevnej, a my jsme koukali, co najdem cestou. Část fotek pak byla použitá na insert vinylu a knížku k CD a obojí se od sebe trochu liší a spolu s ručníma vpiskama vytváří dva různý originály. One God One Lukáš.
Brambůrek: Neliší se jen obaly, ale i mixy pár písniček a celkový master. Je to hlavně proto, že každé médium má své výhody i omezení.

26. února proběhne v pražském Lucerna Music Baru křest alba, chystáte turné…
Strnad:
Od 1. února do půlky května nás čeká více než dvacet koncertů, od Litoměřic přes Pardubice až do Opavy. A mezi nimi bude několik vybraných, kde se základní pánskou čtyřkou vystoupí i zpěvačky. Když to vyjde, tak s námi bude za mixem Honza Brambůrek. To by mělo být 26. února v Lucerna Music Baru v Praze, 1. března v Činoherním studiu v Ústí a 7. května v Malostranské besedě v Praze. Na většinu koncertů už by s námi měla jezdit Viktorka Marksová.

Kerouac během své hlídky na Desolation Peak abstinoval, přesto je bohem tuláků. Jak se vám daří skloubit civilní život a ten hudební, tulácký, na koncertech a šňůrách?
Imlauf:
Tak, že v civilním životě hrajeme a na koncertech jsme civilní. Není to snadný.
Strnad:
Kombinujeme to, jak se dá. Když hraješ 50, 60, ale i 70 koncertů za rok a chodíš při tom do práce a ještě máš rodinu, je to docela mazec, který vyžaduje hodně tolerance na všech frontách. Nejvíc asi doma, ale i mezi námi v kapele jsme se museli naučit si vzájemně vyhovět. Dneska nenakládá Jirka, protože ještě učí ve škole a zítra v pět ráno zase nebudu vykládat aparaturu já, protože musím být v šest v práci a hodinka spánku se hodí. A když má někdo chuť se napít, tak se napije, pak vypráví v autě nesmysly a dělá hlouposti, ale nikdo se na něj nezlobí.
Kuneš:
Každý ráno musíš vstát a fungovat, Je jenom na tobě, jestli ti bude blbě, nebo dobře. Ten, kdo druhej den řídí dodávku, jde spát dřív.
Nepivoda:
Je jednoduchá cesta z civilního života do hudebního. Návrat zpátky většinou trochu bolí, ale s příjemnými dozvuky toho hudebního

Je rok 2019, tedy doba, ve které se odehrává Blade Runner. O hlavní postavě, Deckardovi, zpíváte na desce Everest. Stále vás sci-fi a dystopie fascinují?
Imlauf:
No jo, to je pravda, tak už jsme tam. Zas tak moc se Dick nesek. Nikdo nechce najít chlupatýho pavouka pod polštářem, a tak si to všichni často představujou. Ano, fascinuje nás to pořád, to nepolevuje. Tohle město píše scénář.
Strnad:
Rozhodně ano. Je úžasný, kolik věcí ze sci-fi z dřívější doby je dneska už běžnou realitou a zajímavý přemýšlet, co z té dnešní se zase vyplní v budoucnosti.

Co vaše vedlejší umělecké projekty?
Imlauf:
Před týdnem jsem jel do neutěšenýho betonovýho komplexu v Krásným Březně, čtvrti na kraji Ústí směrem na Děčín. Postupně se rozpadá, schodiště se drolí, beton praská, herny, ošklivý hospody, vedle místa s nápisem „Tady bydlí Ježíš“ je bowlingové centrum. Zalezl jsem dozadu ke stolu, dal si kafe a začal jsem psát knížku. Kdoví, co z toho bude.
Nepivoda: Každej z kapely má svoje další odreagování od civilního života. Já si od roku 1990 udržuju svoji chorob
nou lásku k Beatles v podobě revivalové kapely The Boom, která kdysi hrávala i svoje skladby, ale postupem času pochopila, že Beatles jsou Beatles. Nedá se po tý čtyřicítce donekonečna povykovat She Loves You, a máme to štěstí, že nás dvakrát do roka na Letním a Vánočním koncertu doprovází orchestr s dechovou a smyčcovou sekcí, dívčím sborem a dalšími muzikanty, díky kterým může hrát i skladby z pozdějšího období Beatles. A díky kterým jsme už několikrát odehráli koncerty i v samotném Liverpoolu v rámci festivalu International Beatleweek. Pak je tu ještě jedna kapela, kde si děláme radost starejma klasikama ze šedesátejch a sedmdesátejch let. Takže jen tři. Asi bych neměl zapomenout na Mílu Kolenatýho, bejvalýho člena kapely, kterej se v současný době vrací na pódia a se kterým si po tom prvním společným koncertu v říjnu 2018 asi taky v budoucnu občas zahrajem
Strnad:
Bývaly doby, kdy jsem možná hrál ještě ve větším počtu kapel, než Pavel. V současné době mě ale plně vytěžují Houpací koně. Pořád je na čem pracovat. Docela dost teď zpívám, takže cvičím své vokály a učím se texty. Také hrajeme s elektronikou. I tady je potřeba naučit se s ní hrát tak, aby to v celku dobře fungovalo. No a občas je potřeba také trochu cvičit na ty moje „černý vdovy“.

 

Vy a Ústí nad Labem, to jsou skoro synonyma. Ústí má stále nálepku ponurého místa vyděděnců, ale z pohledu zvenčí se zdá, že to s ním nebude tak zlé. Kapely si pochvalují tamější Tajné studio, kde máte zkušebnu, Činoherák, Hraničář, koncerty v létě na ulici. Jaké je dnešní Ústí?
Imlauf:
Ústí je pořád podivnej slepenec zklamání i naděje. Napovídali jsme toho o něm už spoustu, i v roce 2019 je to krásná holka, která se špatně vyspala. Něco trochu funguje, něco ne. Neměnili bysme, jsme tady doma. Nemusíš bydlet v haciendě na břehu jezera, abys to měl doma rád.
Nepivoda:
Určitě je cejtit větší propojení lidí v rámci jisté sociální bubliny, asi taky hodně díky tomu, co se mělo stát s Činoherákem v roce 2014 a stalo se, ale díky volbám bylo odestáto, a Hraničáři, kterej vzniknul jako reakce na likvidaci Činoheráku. Lidi, kteří sdílejí podobný názory a hodnoty se víc potkávaj, bavěj a seznamujou, i díky studentům Fakulty umění a designu to v Ústí dost žije. Taky vznikají občanský aktivity, který se zajímaj o to, jaký to Ústí je a jaký by třeba mohlo bejt. Je to na dobrý cestě.
Kuneš:
Je to naše město. Žijem tu leta a máme to tady rádi. Jsme svým způsobem na tohle ponurý město hrdí. Baví nás, že to tady ostatní pomlouvaj, když to tu neznaj. Ústí se postupně a pomalu mění k lepšímu. Politiku tu moc nevnímáme, nejsme masochisti. Ale žijem tu rádi.
Strnad:
Jako každé město má Ústí svá ošklivá i krásná místa. Jen vědět, kde je najít. Kdo chce, má tady kam zajít večer za kulturou nebo jen tak na kafe, na pivo, na víno. A když chceš na výlet, tak je také rozhodně z čeho vybírat. Pravda ale je, že pro člověka, který vyleze z vlakového nádraží a jde do centra, to vypadá jako město hrůzy. To je taková nešťastná a pro Ústí trochu nespravedlivá cesta.
Franz:
Rozkročený mezi Ústím a Prahou nesdílím takovou míru optimismu jako kluci, který ve městě žijou. Mám pocit, že třeba čtyři roky zpátky jsem v Ústí cítil nějakou zvláštní energii naději, chuť a měl pocit, že to půjde nahoru. Čtyři roky uběhly a nic. Jako by to vyvanulo, město a hlavně lidi, který do něj pumpovali svoji energii, aniž by dostali něco málo zpátky, se unavili nebo zmizeli, z města i od baru. Činoherák, Hraničář, koncerty… Jasně, tyhle věci fungujou, a všichni, kdo se na těhle malých zázracích podílej, mají můj obdiv. Jsou to ale takový drobný kruhy na hladině, který se objeví, když do vody hodíte kámen. Za chvilku jsou pryč. K městu jako takovýmu žádnou zvláštní romantikou netrpím. Okolí je krásný.
Brambůrek: Mám podobnej pocit jako Lukáš. Možná je to tím, že oba napůl žijem i v jiným kosmopolitnějším městě. Taky asi máme oba s Lukášem radost, že na Desolation Peak Ústí nenajdete… (smích). Jinak mám smolaře a outsidery rád a ve filmech jim fandím. Ústí 2019 to je takovej Frajer Luke mixlej s Velkým Blondýnem. Třeba to nakonec dá…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *