Jazzový veterán a klíčová postava 60. let, saxofonista CHARLES LLOYD, má za sebou koncertování pro rocková publika v Monterey a Fillmore, nahrávání se všemi od The Doors až po Beach Boys a také spletitý osobní život, jehož podstatnou část strávil jako tulák přebývající v okolí kalifornského mysu Big Sur. Když se v 90. letech 
naplno vrátil k dráze profesionálního hudebníka, ujal se ho producent Manfred Eicher se svým vydavatelstvím ECM. Právě tam nyní vyšlo i Lloydovo živé album s názvem Athens Concert, na kterém se podílela zpěvačka Maria Farantouri a několik řeckých instrumentalistů, skladatelů a aranžérů. Okolnosti jeho vzniku Lloyd exkluzivně popsal pro magazín UNI.
Moje nové album s řeckou zpěvačkou Marií Farantouri se samozřejmě nepřihodilo samo od sebe. Potkali jsme se náhodou u nás v Kalifornii, kde přebývá jeden velmi zámožný Řek, sponzor helénských studií na místní univerzitě. Každý rok věnuje miliony dolarů na vzdělání a občas sem vozí i řecké muzikanty. Když mi jednou zvečera zavolal, jestli bych se nechtěl stavit, nečekal jsem od toho nic zvláštního. Raději si žiju na svém kopečku, kde mám louky a divočinu, svůj vlastní chrám, klid a prostor, a kde můžu po večerech jít třeba plavat, no ano, to je cvičení na dech, aby i starý saxofonista ještě za něco stál. Takže jsem se vymlouval a vymlouval, ale Řek trval na tom, že nejde o sešlost boháčů a že se rozhodně neurazí, když mu přijdu vypít trochu toho jeho dobrého vína. Co by – tak jsem šel. Byla to moc milá, uzavřená a tichá společnost, ale celý večer jsem nepřestával koukat po jedné úžasné ženě, a její vibrace se neustále dotýkaly mých. Zkusil jsem opatrně vyzvídat. „To není žádná obyčejná ženská,“ varovali mě a vyprávěli o řeckém skladateli Mikisovi Theoedorakisovi, který se silně angažoval v řecké hudbě 60. let. Tahle žena prý bývala jeho hlasem. Jak jsem litoval, že ji vidím až teď, když je jí padesát! Totiž když jsem byl opravdu mladý, měl jsem o lásce různé představy, ale celou dobu jsem počítal s tím, že jednou si vezmu Billie Holiday a odvezu ji od všeho toho smutku. Nestihl jsem to, a teď jsem stejnou chybu nemínil opakovat. Seznámili jsme se s Marií, která musela Řecko opustit jako mladá a později žila s rodiči v Londýně – potřásli jsme si rukou a zjistili, že se vlastně trochu známe. Marie kdysi měla na zdi svého dětského pokojíčku dokonce můj plakát. A tak jsem v dalších letech konečně začal jezdit do Řecka, kam mě opakovaně zvali asi deset let, a postupně jsme s Marií začali trávit čas. Ona mě učila o antickém Řecku, o jejich vědění a kultuře, o Platónovi a Aristotelovi a jejich vlivu na strukturu našeho současného, moderního světa. Byli jsme se podívat na Akropoli, jezdili jsme k ní domů do osamělé vily daleko od moře, asi dvě hodiny za Aténami. Někdy jsme celé dny zpívali a jindy ráno sedli do auta a pak se až do večera nehnuli z pláže. Nevím, kdy přesně jsem si uvědomil, že naše známost nutně směřuje ke společné hudební produkci, ale fakt je, že za pomoci mého dobrého přítele Manfreda Eichera se nám to podařilo zorganizovat až vloni v Aténách, a právě záznam tohoto koncertu dnes Manfred vydal u sebe na ECM. Hráli jsme dvě hodiny, nejrůznější moderní řeckou hudbu od Theodorakise a dalších řeckých skladatelů, kteří mimochodem měli pořádné oplétačky s gestapem, ale také jsme nahlédli do světa 
tradiční řecké hudby. Maria sehnala aranžéra, který nám ke starodávným notám připsal pár akordů a ukázal nám, že i moje jazzové kvarteto se v téhle hudbě může snadno pohybovat. Celý týden jsme zkoušeli a mezi řečí se dozvídali, že Maria některé mé skladby zpívala celý život, a tak jsme i ty dali do repertoáru, a já si zase jinde uvědomil, že Theoedorakisovy kompozice jsem nevědomky hrál už před lety. Takhle se naše světy vzájemně přelévaly jeden do druhého, až jsme v doprovodu dalších dvou Řeků, hráče na lyru Socratise Sinopoulose a pianisty Takise Frazia, konečně vyjeli koncertovat do Atén. Co si o tom dnes myslím? Že jsme si stanovili ty správné hranice. Nenutil jsem Marii, aby intonovala jako jazzová zpěvačka, a ona po mě na oplátku nechtěla, abych hrál jako Řek. Každý jsme si sáhli hluboko do sebe a poctivě jsme připravili a secvičili každý moment. A já za celý svůj život nikdy nezkoušel celý týden v kuse, to pro mě bylo něco neobyčejného. Popravdě nevím, jak dlouho ještě budu moci cestovat po světě, ani kdy si mě Stvořitel vezme zpět na nebesa, ale z hudby jako je tato mám neskonalou radost – a hodlám ji hrát, dokud to alespoň trochu půjde. Dokonce jsem ani nemusel kompromitovat svoji náboženskou víru védantu, protože ke starodávným byzantským písním jsem připsal i jednu vlastní modlitbu, kterou mi Maria krásně nazpívala. Ptáte se, co vy s tím? Já bych řekl, že je to převratná a revoluční, povznášející, ale přitom něžná a v duchu nesmírně lyrická a křehká hudba plná věčné inspirace a nekonečné pestrosti. Pro každého, kdo umí naslouchat.
Charles Lloyd vystoupí 30. října v pražském Rudolfinu jako hlavní hvězda festivalu Struny podzimu.