Hiromi: Když vykvete zvuk

Jeden ze svých projektů nazvala pianistka a skladatelka Hiromi Uehara poeticky Sonicbloom, přeložit by to snad šlo jako „zvukokvět“. Výstižné. Tóny Hirominy hudby totiž nejen znějí a mají barvu, jak nás pianistka přesvědčuje na svém posledním albu Spectrum. Mají i ladné, komplikované tvary. A hlavně opojně voní.

Muzikantská cesta někdejšího dětského zázraku ze země sakur působí docela klikatě, každou zatáčku však Hiromi (*26. 3. 1979, Hamamatsu) zvládla vybrat elegantně. Ačkoliv přechody od klasické evropské koncertní hudby k muzice jazzového okruhu už zdaleka nejsou tak vzácné a „dvojí průpravou“ se může pyšnit plejáda interpretů, nebývá zase tak časté, aby od klasiky zběhla k muzice s improvizačním backgroundem hráčka skutečně vrcholná a patřičně vydrezírovaná. Hiromi už jako náctiletá byla hotová koncertní mistryně. Jak to ukázala díky talentovým soutěžím i u nás, prostřednictvím často zmiňovaného koncertu s Českou filharmonií, odehraného ve věku pouhých čtrnácti let. Kariéru měla zajištěnou. Přesto s rozkoší podlehla synkopickým lákadlům. Jenže ani to se neobešlo bez půvabných kliček. Nejen, že Hiromi nezapomněla na svoji „vážnou“ průpravu a dokáže ji vhodně využít, ale ještě míchá do svého skladatelského i interpretačního výraziva postupy odposlouchané od jejích oblíbených prog-rockerů. A klidně si střihne třeba i ska se svérázným ansámblem Tokyo Ska Paradise Orchestra, nebo japonskou lidovou. Není divu, že když se jí někdo snaží nacpat do jazzové žánrové škatulky, jen pobaveně pokrčí rameny. Vždyť hraje prostě hudbu. Neustále rostoucí, měnlivou a kvetoucí hudbu.

Nádherně rozštěpená osobnost

První setkání s Chickem Coreou, zmíněné i v našem rozhovoru, proběhlo, když bylo Hiromi sedmnáct let. Biografie o něm píší jako o bodu zlomu a potvrzuje to samotná klavíristka. Ale tak jednoduché to nebude. O jazzu už tehdy musela Hiromi vědět hodně. V osmi ji do základů žánru, třeba do hudby Oscara Petersona, zasvětila pedagožka Noriko Hikida. Ta, která naučila pianistku hrát barvy. „Milovala jsem ji. Dítě těžko porozumí všem těm italským pokynům, proto mi místo espressivo, když chtěla slyšet vášeň, prostě vybarvila partituru červeně,“ vysvětlila Hiromi. Ovšem ani po setkání s Chickem neskočila Hiromi hned do letadla a nevydala se studovat do USA na Berklee, jak by se mohlo zdát podle stručných životopisů. Do prestižní bostonské školy nastoupila až po dalších třech letech, co se doma v Japonsku vedle hraní klasiky dokázala dobře uživit jako skladatelka chytlavých reklamních znělek třeba pro automobilku Nissan. Na stránkách Berklee College Of Music se dočteme, že Hiromi byla premiantkou v letech 1999 až 2003 a ještě před dokončením studia podepsala vydavatelskou smlouvu s labelem Telarc. Mimochodem, stejné značce zůstává věrná dodnes, stejně jako životu na území jazzové velmoci. I když kvůli americkému sídlu nepřetrhala pouta s Japonskem.

Závratné tempo kompozice XYZ, v jakém začíná debutové a kompletně autorské album Another Mind (2003), koprodukované Hirominým „panem učitelem“ Ahmadem Jamalem, jako kdyby naznačilo budoucí „kvapík“ Hirominy tvorby. Další nápověda? Skladba Double Personality s prvky hudebního humoru, ke které se divokou kytarou pohostinsky připojil David Fiuczynski. Hiromi na albu předvádí schopnost pohybovat se plynule od post popu k jazzrocku, nejen v Summer Rain si dopřát líbeznou, v nejlepším smyslu popovou melodii, to vše prodchnout klasicizujícím nádechem a pak to vzít všechno zpátky a znovu od začátku. Celou krasojízdu pak uzavře zatraceně technicky náročnou legráckou se změnami temp a nálad The Tom And Jerry Show, u které doslova vidíte, jak se míhají nohy oněch kreslených hrdinů v bláznivé honičce.

Svoje první americké trio založila Hiromi s baskytaristou Mitchem Cohnem a bubeníkem Davem DiCensem, které o rok později, na druhém albu Brain (2004), vystřídali Tony Grey a slovenský bubeník Martin Valihora, taktéž student bostonské Berklee. Už na prvních dvou albech ovšem v roli hosta hraje také věhlasný baskytarista Anthony Jackson. Hiromi vůbec ráda spolupracuje s baskytaristy, jako kdyby byl kontrabas pro sršící energii její hry málo průrazný. V opět humorné skladbě Return Of The Kung-Fu World Champion (a nejen v ní) navíc Hiromi ukazuje, jak dobře si rozumí i se syntezátory a elektronickými zvuky, i když klavír pro ni zůstává královským nástrojem.

Daleko za standardy

Formátu tria, tentokrát navíc bez hostů, se Hiromi držela i na třetím albu Spiral (2006) a dotáhla ho limitně blízko k pomyslné dokonalosti. Když nazvala jednu rozsáhlou čtyřvětou kompozici Music For Three-Piece-Orchestra, nejde ani tak o nadsázku, jako o popis skutečnosti. „Orchestr“ ve zvuku tria uslyšíte. Pro následující dva tituly Time Control (2007) a Beyond Standard (2008) se však Hiromi rozhodla rozšířit sestavu na kvarteto, které pojmenovala Hiromi’s Sonicbloom. Čtvrtým členem se stal již na prvotině epizodně přítomný David Fiuczynski, virtuóz na raritní bezpražcovou kytaru, a pomohl hudbu věru sonicky rozvinout mnohem dál směrem k fusion. Zvláště deska Time Control, tematizující různé aspekty vnímání času a jeho dopadu na lidskou psychiku, nabízí řadu rockových inspirací.

Opět naštěstí nejde o žádnou přímočarou „žánrovou“ záležitost. Právě druhé album kvarteta, Beyond Standard, postavené na originálních předělávkách, nápadně dokládá, jak zajímavě dokáže Hiromi přetvářet různorodé zdroje k obrazu svému. Tvůrci operety The New Moon (1928) Sigmund Romberg a Oscar Hammerstein II by možná ve sférické jazzrockové verzi svoji píseň Softly, As In A Morning Sunrise ani nepoznali. Ještě více by se divil Claude Debussy uchopení Clair de Lune. Notoricky známé, leč drasticky překopané kusy jako Ellingtonova trvalka Caravan udiví tím, jak daleko se lze dostat za běžnou představu o interpretaci jazzových standardů a nepošlapat jejich podstatu. Přitom Fiuczynski tu předvádí neskutečné věci ve sféře mikrotónových intervalů a Hiromi mu modulovanými tóny syntezátoru statečně sekunduje. Pianistka na albu sympaticky připomene i rodnou zemi, když se pustí do reinterpretace standardu japonského popu z počátku 60. let, písně Ue o Muite Arukō z repertoáru zpěváka Kyu Sakamota.

Jako kdyby se rozhodla vytvořit protipól mohutného zvuku kvarteta, následující titul Place to Be (2009) se rozhodla věnovat klavíru. Úvod BQE by zase jednou mohl působit „jen“ jako ukázka oslnivé techniky, ale omyl, feeling, logická myšlenka a vstřícnost k posluchači se hned začne rozvíjet v paralelním plánu. Dvě výjimky z autorského repertoáru připomenou dva inspirační zdroje. Hiromi tentokrát sáhla po skladbě Berne, Baby, Berne! jazzového bubeníka Louieho Bellsona. A také po Kánonu v D-dur barokního varhaníka a skladatele Johanna Pachelbela, kde si ještě ke všemu pohrála s preparovaným klavírem, znějícím díky předmětům pohozeným do skříně nástroje chvílemi jako cembalo. Skladby si na jedné desce vůbec nepřekáží. Jako jediný host si v „bonusu“ Green Tea Farm zazpívá Akiko Yano, novináři často popisovaná coby japonský protějšek Kate Bush.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.