Keb’ Mo’, Justin Lavash

Praha, Archa, 9. 5. 2022

Takové milé setkání po čase, s takovým sympatickým, zdánlivě normálním, jenže „jednoduché“ a přímočaré písničky abnormálně hřejivě a empaticky interpretujícím chlapíkem. Za vší okouzlující přirozeností lze pochopitelně cítit ohromnou zkušenost vrcholného entertainera, což ovšem kouzlo nijak nezmenšuje. Zkušenost neznamená rutinu, když si interpret komunikaci s publikem zjevně užívá. „Praha je fajn místo, jsem rád, že tu zase jsem. Dobrý lidi, dobrý jídlo, dobrý kafe, čistý ulice… A vy jste takové sofistikované obecenstvo,“ pochvaloval si Kevin a myslel to upřímně. Akorát to s těmi ulicemi… asi nebyl u nás na Žižkově, když se venčí pejsci, ale jinak má určitě pravdu.

Pokud někdy publikum žehrá na instituci předskokana, v Arše nikdo takový nebyl. Pražský Brit Justin Lavash předvedl suverénní, přesvědčivý set a sklidil zasloužené ovace. Decentní využití efektových „krabiček“, brilantní kytarová hra s výraznou basovou linkou a hlavně přesvědčivě „protestní“ nápřah zpěvu v písních Dirty Money, Long Way Up, Short Step Down (verš „running out of patience with the human race“ v tomhle evolučním podobenství dnes působí zvláště znervózňujícím dojmem) nebo Avalanche, vyvážený trochou optimismu If You Believe, to vše ocenila i hlavní hvězda večera. Jinak by Keb’ Mo’ neměl potřebu mladšího kolegu z pódia pochválit.

Keb’ Mo’ si vystačil jen se stomp boxem, tedy nikoliv efektovou krabičkou, ale starým dobrým dupátkem, foukací harmonikou a samozřejmě kytarou. Tedy se čtyřmi kytarami, dvěma akustickými a dvěma rezofonickými. Nikoliv samoúčelně zmnoženými, ale aby koncert odsýpal bez prostojů, písničkář nemusel přelaďovat a štelovat kapodastr. Nakonec tedy přece jednou přelaďovat musel, ale až když vyhlásil písničky na přání („tak tuhle po mě nikdo nechtěl už asi deset let, musíte mi pomoct s textem“).

Největší ohlas měly ověřené kousky Muddy Water, vždyť všichni byli „ready for the blues tonight“, City Boy, Suitcase nebo svérázná milostná balada (You Don’t Have To) Shave Yo Legs, ke které písničkář elegantně přilepil citaci ze soulové klasiky Smokeyho Robinsona My Girl. A především I Remember You a předělávka evergreenu Lean On Me, kterými pan Kevin roztleskal, „rozdupal“ (jasně, že do rytmu) a osvědčeným systémem zvolání – odpověď rozezpíval sál. Ale výborně zabíraly i novinky jako Good To Be (Home Again). Na hodinky jsem nekoukal, ale odhadem, Keb’ Mo’ sám bez kapely, a přitom velmi záživně utáhl cca dvouhodinový koncert. Což o to, ale kdyby po přídavku v sále nerozsvítili, diváci ho snad nepustí z pódia. Nejnakažlivější byl páně Kevinův „pozitivní náboj“ světu navzdory. Z nálady víry v lepší příští se jen nerado odcházelo do reality: „Tuhle písničku mám obzvláště rád, ale její název je zavádějící, ona je vlastně optimistická“ uvedl The Worst Is Yet To Come. No potěš. To nejhorší teprve přijde. Carpe diem, quam minimum credula postero, pravil už Horatius.

Přidat komentář