Saxofonista a skladatel Kenny Garrett patří do exkluzivního klubu hráčů, kteří vystupovali a natáčeli desky se samotným Milesem Davisem. Už to z něj dělá jazzovou osobnost, třeba jen díky úvaze, že „Geniální kiksař“ by se s neumětelem nezahazoval. Nicméně přesvědčivým důkazem Garrettova talentu jsou jeho vlastní alba, kterých vydal od roku 1985 téměř dvě desítky. Včetně majstrštyků Black Hope (1992), Beyond The Wall (2006) s originálně pojatými orientálními inspiracemi nebo Seeds From The Underground (2012). Saxofonista se vrátí do Prahy 24. května 2023. V komorním prostředí divadla U hasičů představí se svým kvintetem projekt Sounds From The Ancestors.
Koncepce vaší poslední desky Sounds From The Ancestors mohla být docela ošemetná. Dal jste si za cíl propojit „sound předků“, tedy západoafrické kořeny jazzu či gospel, se současným R&B nebo hip hopem. A ještě přidat jako koření latinskoamerické a evropské vlivy. Jak se vám dařilo vše sloučit?
Asi proto, že jsem o všech těch žánrech nikdy nepřemýšlel jako o oddělených. Vycházejí jeden ze druhého, přirozeně na sebe navazují a prolínají se. Vnímám je jako ucelený příběh, hudební vyprávění s logickým dějem sahajícím od minulosti po současnost. Detroit, ve kterém jsem vyrůstal, je navíc opravdu kosmopolitní. Od doby, kdy jsem byl malý kluk, jsem cítil najednou všechny vibrace, které přišly do mého rodného města z Nigérie, Kuby, Guadalupe nebo z Francie. Čerpám z toho všeho zároveň a výsledkem je „sound předků“.
Právě vzpomínky z dětství uvádíte jako jeden ze zdrojů inspirace alba…
Čím jsem starší, tím jasněji vidím, jak jsou ony vzpomínky a zážitky z dětství důležité. Jak postupně utvářejí osobnost člověka i jeho umělecký cit. Díky nim si uvědomuji svůj původ, kořeny kultury, ze kterých vycházím v tvorbě.
V tiskové zprávě se uvádí, že jste k fúzi žánrů na Sounds From The Ancestors přistupoval podobně jako Miles Davis na albu On The Corner. Souhlasíte?
Pokud někomu připadá, že jsme pracovali podobným způsobem, budiž. Ale když jsem psal hudbu pro Sounds From The Ancestors, rozhodně jsem o něčem jako On The Corner nepřemýšlel. Jak už jsem řekl, šlo o přirozený proces zúročení inspirací, které jsem postupně vstřebával od dětství. O poctu předkům, hudbě, kterou jsem slýchával v kostele, doma, na ulici či ve škole a muzikantům, kteří mě ovlivnili.
Což byl určitě i Miles Davis?
Samozřejmě. Ale ta vůbec nejdůležitější věc, jakou jsem se od Milese naučil, byla – buď vždy sám sebou.