Koncerty Kennyho Garretta připomínají spíše jazzovou „taneční zábavu“ (a to i když se v sále sedí), míněno v tom nejlepším smyslu. Garrettovy skladby bývají vystavěné na pevných groovech a jsou vedené jásavými, chytlavými, repetitivními melodickými tématy. Na své poslední desce Sounds From The Ancestors ostatně autor programově připomíná, že jazz původně býval a stále částečně zůstává populární a zábavnou muzikou „pro každého“. Což je stejně důležité jako další schopnost jazzu nést sofistikované hudební myšlenky i sociální poselství.
Oproti původně ohlášené sestavě Kenny Garrett Quintet, stejné jako na posledním albu s výjimkou pianisty, kdy předčasně zesnulého Vernella Browna Jr. nahradil Keith Brown, nakonec saxofonista dorazil do Evropy také s jiným kontrabasistou a bubeníkem. Což vůbec nevadilo. Najal mladíky Jeremiaha Edwardse a Jaylena Petinauda, slyšitelně vyškolené R&B a hiphopovými rytmy. Což se k novému repertoáru, inspirovanému mimo jiné gospelem, soulem a R&B, výtečně hodilo. Nemluvě o příslovečné energii nové krve a nefalšovaném nadšení mladíků, kteří radostně využívali chvíle potlesků, aby si udělali na mobil záznam toho sukcesu. Jediným „veteránem“, zato důležitým, byl v kapele Rudy Bird, perkusista a příležitostně zpěvák, zhutňující vokalizací melodické linky.
V rozporu s odhadem samotného hudebníka v rozhovoru v předchozím čísle UNI ale pochopitelně nezazněly jen skladby ze Sounds From The Ancestors, byť tvořily páteř dramaturgie. Došlo třeba na kus Haynes Here z desky Seeds From The Underground. Melodicky přehledné skladby příjemně dramaturgicky „přetnula“ post-bopová divočina Chasing The Wind z alba Do You Dance! A finále před přídavkem tradičně patřilo hymnickému hitu Happy People, ve kterém si Garrett s chutí zarapoval, diváky roztleskal, a nakonec zvedl plný sál ze židlí. Podobně si ale užil, včetně rapu a roztleskání, také nový „instrumentální pop song“ When The Days Were Different. Dříve, než se znovu chopil saxofonu a vygradoval bravurní sólo, rozehrál téma na elektrické piano, které se elegantně proplétalo s klavírem Keithe Browna. Z nových skladeb naživo skvěle fungovala také For Art’s Sake, kde saxofonista diváky poprvé nejen roztleskal, ale i rozezpíval.
O prapodivné zpestření koncertu se postarala absurdní „bitka“ mezi dvěma pány z první a druhé řady. Dosti bezohledný pán z řady jedna vstával ze sedla a točil si umělce na mobil, na což za ním sedící, a tím pádem nevidící, dosti neurotický pán z řady dva reagoval bičováním pána č. 1 bundou. Což se neobešlo bez odezvy. Navzdory jisté komice situace se asi nejen mně táhla hlavou temná úvaha, jak se mají chovat slušně psychopaté v čele velmocí, když k sobě nejsou tolerantní fandové jazzu. A jestli jsme vážně na téhle planetě jen přemnoženou hašteřivou tlupou egoistických hominidů, zdaleka ne vždy schopných slušnosti na straně jedné a shovívavosti na straně druhé. Ale i tenhle naivní světabol hned odfoukl sytý, euforizující tón páně Garrettova sága. Však nějaká ta drobná váda patří ke každé pořádné taneční zábavě.