Kilhets 1978–1980

Radikální improvizační soubor Kilhets se nepřehlédnutelně zapsal do historie českého rocku, jeho odkaz se však už jaksi z podstaty vzpírá přesnému zdokumentování i exaktnímu zhodnocení. „To, co jsem při hraní zažil, se mi ještě nikdy nestalo. Začínal jsem u bubnu a po několika minutách jsem ulít. Kolem se dělo něco dosud nepoznaného, a já měl pocit, že ještě nikdy jsem nebyl tak ‚in‘ jako teď,“ vzpomínal na trans při jednom z vystoupení Mikoláš Chadima. Jistě je namístě otázka, do jaké míry jsou tyto silné emoce obsaženy i v hudbě a nahrávce. Anebo se Chadima zúčastnil podivného rituálu, ostatním nesrozumitelného? Odpovědět si musí každý sám, pokud tedy záznamy koncertů Kilhets vůbec slyšel. Všechno, co Kilhets natočili, už sice bylo vydáno, ale jen málokdo to opravdu poslouchá.
kiljetsKořeny Kilhets byly v souboru Stehlík, založeném roku 1972 karlovarskými rodáky Petrem Křečanem a Lubošem Fidlerem. Stehlík odehrál poslední koncert 2. září 1977 – s pořadem Bláťák, který se dočkal jen jediného provedení. Křečanovi spoluhráči Luboš Fidler, Pavel Richter a Alexandr Hajdovský pak pokračovali ve skupině Švehlík. Petr Křečan s nimi dál hrál na bicí, protože jiného bubeníka nenašli a sám Křečan připravoval vlastní hudební projekt jen pozvolna. Švehlík měl premiéru v únoru 1978 a Křečan s ním do května 1978 odehrál pět koncertů. V lednu 1978 začal zkoušet i s Extempore program Dům č. p. 112/34 – Radimovka, jehož nejvýznamnější provedení se konalo 20. května 1978 v Lucerně. Členové Švehlíku i Extempore by Petra Křečana rádi měli dál ve svých řadách, ale on už šel vlastní cestou. Svou skupinu nazval Kilhets – tedy Stehlík pozpátku.
„Myšlenku na nové hudební zpracování Noci s Hamletem jsem nosil v hlavě dlouho před vznikem Kilhets,“ vzpomíná Křečan. „Když jsme se Stehlíkem zkoušeli v Českém Krumlově u Jitky Maškové, seznámil jsem se s hercem Františkem Husákem a požádal jsem ho, jestli by pro připravovaný koncert mohl na pásek nahrát recitaci vybraných úryvků.“ Herec souhlasil a nahrávka byla v Českém Krumlově záhy pořízena. Provedení Noci s Hamletem následovalo téměř přesně patnáct let po prvním uvedení Holanovy slavné poémy ve Viole (bylo to 18. listopadu 1963, hudbu k tomuto představení složil a na klavír hrál Marek Kopelent, režíroval Vladimír Justl).
Kilhets měli premiéru 17. listopadu 1978 v karlínském sále U Zábranských. Petr Křečan angažoval dosti různorodé spoluhráče: s pianistou Danielem Fikejzem se znal už dlouho (Křečan se jako perkusista v říjnu 1976 podílel na nahrávání EP desky jeho skupiny Combo FH), nechyběli ani bývalí kolegové ze Stehlíku: Lesík Hajdovský hrál na ruskou hračku Pille – jakousi primitivní nápodobu syntezátoru, Luboš Fidler na baskytaru. Na perkuse hrál Richard Tuček, na saxofon Mikoláš Chadima, na bicí David Koller. Petr Křečan bubnoval, ale chopil se též akustické kytary a bizarního nástroje nazvaného chleba – v podstatě dvanáctistrunnou elektrickou kytaru s basovou strunou g (konstruktérem byl Luboš Fidler). Výrobou podivuhodných samodělných nástrojů se ostatně Křečan a Fidler zabývali už v dobách Stehlíku.
kiljets_2Chadima byl přizván až na poslední chvíli a nijak se netajil svou skepsí: „Petr připravil takový umělecko-mystický show. Kromě muziky a přednatočeného pásku s Holanovými verši se mělo během hudební produkce malovat na velké plátno, napnuté na okraji jeviště. Za tímto plátnem měli hudebníci v oblecích z pytloviny hrát a také na něj vrhat stíny. No, abych pravdu řekl, zdálo se mi toho velkýho umění trochu moc.“ Zároveň Mikoláš cítil, že v Křečanově přístupu je opravdový tvůrčí potenciál.
Situace se vyvíjela nečekaně: „Křečan mi telefonoval, ať se u něj zastavím, že je u něj nový člen kapely,“ vzpomíná Mikoláš. „Když jsem k němu zalezl do pokoje, zůstal jsem čumět. Seděl tam Mirek Šimáček. Kytarista, ke kterému jsem cítil hlubokou antipatii od doby koncertů s Inrou a Elektrobusem na Novodvorský, kde hrál s nějakým jazzrockovým kombem. Tuto antipatii ještě posílil svým pozdějším členstvím v jazzrockový Expanzi. Ve dveřích jsem ještě stačil Petrovi pošeptat: ‚Co proboha blbneš?‘ Ale Petr se jenom usmíval a zjevně se bavil tím, jak se já a Šimáček navzájem měříme nedůvěřivými pohledy. Otevřel flašku a pomalu se rozproudila řeč. Po oboustranně opatrným začátku jsme se rozjeli a já zjistil, že ten Šimáček není takovej blbec, jak jsem si myslel.“
Tak se dala dohromady trojice, jejíž unikátní tvorbu přerušila až Křečanova emigrace do Německa. „Během diskuse pak Petr nastínil, jak si kapelu představuje,“ napsal Chadima ve své knize Alternativa. „Měla to být improvizační záležitost. Členové kapely měli zůstat v anonymitě. Podobně jako u Residents (musím ale podotknout, že Petr se touhle myšlenkou zabýval už dávno předtím, než se o nich cokoliv dozvěděl; ti mu jenom dodali odvahu tuhle myšlenku uskutečnit). Protože udržet kapelu v našich podmínkách v naprosté anonymitě bylo prakticky nemožné, dohodli jsme se na tom, že pokud to nebude z praktických důvodů možné, někdo se odhalí, aby v anonymitě mohli zůstat ostatní. Dále mělo být součástí každého vystoupení nejméně pětiminutové ticho.“
Trio spolu poprvé hrálo U Zábranských 6. března 1979. „Stáli jsme v zákulisí a přiblble na sebe koukali, jako bychom se nikdy předtím neviděli,“ vzpomíná Chadima. „A pak někdo řekl: ‚To byl nářez!‘ a v tu chvíli jsme začali mluvit jeden přes druhého a sdělovat si o překot svoje dojmy. Byli jsme na tom všichni stejně. To, co se dělo, si nikdo z nás nebyl schopen vybavit. Uvědomovali jsme si pouze, že nikdo z nás ještě při hraní nezažil takový pocit radosti, extáze, svobody a komunikace. Byli jsme přesvědčeni, že to je tím, že jsme byli od obecenstva izolováni maskami. Já měl například kápi, v který byl otvor jen pro saxofon. Cítil jsem se v ní báječně. Díky tomu, že jsem prakticky neviděl, mohl jsem se naprosto soustředit jen na zvukový vjemy. Tento zážitek ukončil diskuse, jestli hrát v maskách, nebo ne.“ Koncert se dočkal recenze v prvním čísle Zpravodaje pro československou jazzovou scénu, nazvaného podle telefonního čísla redakce Jazzové sekce: 43/10/88. Josef Vlček v článku Bubeníci v experimentech napsal: „Petr Křečan předvedl tentokrát se svými spoluhráči opravdu buřičské gesto, jehož novátorství lze ocenit jen ve světové souvislosti. Podobně totiž ve Spojených státech Residents a Chrome destruují běžný hudební usus, aby vytvořili nový způsob komunikace s posluchači.
kiljets_3I když nás napadá několik variant, nemůžeme určit Křečanovy spoluhráče – oba vystupovali v maskách, aby tím demonstrovali, že jde o dílo kolektivu, a ne jednotlivců. Toto Křečanovo stanovisko předbíhá myšlení naší amatérské hudební scény o několik let. Vystoupení trvalo přesně hodinu a bylo spontánní improvizací, v níž všechny hudební nástroje – saxofon, el. kytara, doma postavené bicí – působily běžnými i neběžnými způsoby, mezi nimiž bylo i desetiminutové ticho, jeden z nejkrásnějších okamžiků historie československého rocku. Ne, to není vtip. Křečan totiž se svými spoluhráči vtáhl na deset minut do aktivní hry publikum. Jen tak se totiž mohli bránit, aby u nich nedošlo ke zcizení. Výkřiky posluchačů, podráždění, odcházející návštěvníci, to vše se stalo součástí skladby.“
Třetí vystoupení Kilhets se konalo 27. května 1979 ve sportovní hale Folimanka v rámci osmých Pražských jazzových dnů. Kilhets tentokrát vystoupili barevně nalíčeni, v publiku seděl i Chris Cutler (na PJD tehdy hrál s Art Bears i v improvizačním duetu s Fredem Frithem, intuitivní povaze tvorby Kilhets velmi blízkém). Z šestadvacetiminutové nahrávky koncertu zabírá ticho skoro devět minut. Zpočátku je úplný klid, přerušovaný ojedinělými hvízdoty či výkřiky. Po pěti minutách někdo zapískal Internacionálu, na což publikum reagovalo bouřlivým smíchem. Kilhets tehdy na pódiu hráli hned po koncertu skupiny Amalgam a neobešlo se to bez drobných zlomyslností. Chadima v knize Alternativa napsal: „Amalgam začal hrát a my jsme vylezli na plac a začali se procházet kolem nic netušící kapely. Moc a moc jsem byl zvědavej na Vlastovu reakci. ‚To máš za Elektrobus‘, pomyslel jsem si. Ale Vlasta se zachoval jako starej profík. Mimo udiveně pozvednutého obočí se žádná jiná reakce na naše objevení nekonala. Několikrát jsme prošli celou plochou (publikum, Čuřík i pořadatelé ze Sekce pochopitelně čuměli, co se děje) a pak jsme se složili, kam nás napadlo. (…) Holky přišly s líčidly a začaly s přemalbou. V tu chvíli nám Vlasta vrátil rušení jeho koncertu. Dobalil svý věci a zdálo se, že odejde. Najednou se však zastavil, vytáhl jehlici a propíchl jednu z blán naší bicí soupravy. Jen tak, v klidu, jako by se nic nedělo, a zmizel. No, měl právo na vendetu, a tak jsme se ani nenaštvali.“
Marek na to vzpomíná takto: „Při vystoupení Kilhets na Folimance jsem jim propíchl paličkou velký buben. O dvacet let později jsem zjistil po otázce Mirka Šimáčka, kytaristy, se kterým jsem na přelomu tisíciletí hrával na tibetské mísy a vášnivě o nich diskutoval, že mu to celou tu dobu vrtalo hlavou: ‚Jak jsi právě ty mohl být tak agresivní?‘ Celé roky si všichni mysleli, že jsem z nenávisti k bývalým kolegům zešílel nebo co. Tak jsem mu vysvětlil, že po skončení koncertu Amalgamu bylo domluveno, že zůstaneme nehnutě na místě a Kilhets můžou rovnou, bez přestávky začít. Při přípravě tohoto tak rozlehlého pódia jsem se totiž domluvil s Petrem Křečanem, že mu v rámci jejich hraní, jako přípravu na ono později tak slavné cageovské ‚ticho‘, propíchnu blánu na velkém bubnu. Ani on o tom nikomu ze spoluhráčů neřekl, a tak tisícovka posluchačů i ostatní hráči Kilhets v maskách a kapucích překvapeně sledovali, jak se zvedám, obřadně kráčím asi čtyřicet metrů k místu, kde hráli, a zenově rázným pohybem propichuju blánu, a právě tak obřadně si znovu odcházím lehnout na původní místo a sledovat koncert skupiny Kilhets.“
Na čtvrtém, „elektrickém“ koncertu (U Zábranských, 19. října 1979) hrál jako host opět Lesík Hajdovský (opět na Pille) a bubnoval výtvarník František Skála, napříště stálý člen Kilhets. Pro toto vystoupení Křečan vymyslel a sestrojil vlastní, významně zdokonalenou variantu bizarního nástroje, kterému říkali chleba: tvořily ho dva naproti sobě spojené kytarové hmatníky, jeden z nich měl pražce podobné jako sitár. Svou roli ve zvuku skupiny sehrálo i tranzistorové rádio, použité coby hudební nástroj. Vlastimil Marek koncert ve svém samizdatovém časopisu zhodnotil: „Zvuky, pazvuky, výborné kápě, od začátku to mělo atmosféru, uprostřed ticho, mluvící daleko víc než mé pokusy o rozdráždění lidí v Nerudovce. (…) Celkem to byla událost roku, i když marnost nad marnost, protože pět let pozadu, než to mělo přijít, a Křečanovi aspoň vavřín zadostiučinění za dlouholetou snahu bojovat, i když prohrávat.“
Pátý koncert se konal na Folimance 3. listopadu 1979. Začal rituální bubenickou exhibicí trojice Křečan – Šimáček – Skála, do poměrně jednolitého zvuku bicích postupně pronikaly zvuky preparovaných kytar. Během Ticha Petr Křečan oslovil publikum „Nazdar prasata“, což je na nahrávce slyšet dobře, související reakce publika však už takřka vůbec. Jan Rejžek napsal v programu Pražských jazzových dnů, vydaném následující den: „Kilhets na mě tentokráte (nejen závojíčky) působili jako z Íránu emigrovavší hudebníci, kteří před minutou unikli zpod rukou ajatoláha Chomejního. Hudby jaksi méně, navíc ze skladby Ticho se stává zbytečný evergreen, hlavně proto, že může zapůsobit se vší drtivostí podstaty vskutku jen poprvé a naposledy. Provedení je ovšem vždy cenné pro v sále přítomného psychologa či psychiatra. Páni umělci, neurážejte se předčasně a nechte si adrenalin i pro Zuba… Myslím spíše reakce publika na nezvyklý průběh skladby, které ji nevědomky spoludotváří. Neurotik poposedává a jme se hulákat, sportovní fanoušek provolává slávu Spartě, loajální občan vybízí ke klidu. Přes všechny neúspěchy a nepochopení, které skladbu zatím provázejí, doufám, že tuto kompozici vbrzku do svého repertoáru zařadí i další lidé živící se hudbou, např. skupiny Karla Vágnera, Jiří Štědroň, Lenka Kořínková aj., chápajíce tak potřebu šetření energie.“ K témuž koncertu se Rejžek vrátil ještě recenzí pro lednové číslo Melodie (1980): „Z jiného konce to vzaly skupiny Švehlík a Extempore. Jejich výpověď byla strohá, řeřavá, neúprosná. Kdo chce, uvidí tam Zappovy duchy, vtipálek přiskočí a přilípne sem název český punk. Mně se jejich hudba, stylizace a úmysly líbí, což se nedá říci o rádoby o totéž se pokoušející skupině Kilhets, kde jsem postrádal pokoru před hudbou a úplně už hudbu samotnou.“
Šestý koncert se konal 14. listopadu 1979 v hotelu Tichý na zábavě pro studenty Akademie výtvarných umění. Kilhets měli opět hosta: zpěváka a baskytaristu Stanislava Simona, Chadimova spoluhráče z Extempore. Z divoké hlukové masy se vynořovaly krátké citace starých rockových hitů – ovšem zněly tu nejen Hush, Satisfaction nebo Spoonful, ale třeba i Yummy, Yummy, Yummy nebo Cucurrucucu. Srovnání se slavnou deskou Third Reich’n’Roll se přímo vnucuje, ale nebylo by fér tyto dvě nahrávky poměřovat. Residents jistě byli o mnoho lepší – jak v původnosti nápadu, tak v dokonalosti zpracování. Jenže Residents svou desku pečlivě připravovali, zatímco Kilhets jen odehráli improvizovaný koncert. Pozoruhodným osvěžením je vstup neznámého trumpetisty, vyskočivšího z publika na pódium. Ticho tentokrát chybělo – pokud pomineme oněmělost konsternovaného publika, kterému Kilhets kazili zábavu. Posedmé hráli Kilhets v jazzovém klubu v Trutnově a tento, jediný mimopražský koncert nebyl (na rozdíl od všech ostatních) zaznamenán na pásek. Poslední vystoupení Kilhets se konalo 11. ledna 1980, až pár dnů po Křečanově emigraci do Německa. Osiřelou trojici Chadima – Šimáček – Skála zde doplnili bratři Cajthamlové z punkové Energie G. Začínali čtyřicetiminutovým Tichem, dosti silným soustem i pro ty, kdo již Kilhets znali. Odeznělo však také Chadimovo dlouhé saxofonové sólo, o kterém jeho původce napsal: „Napětí z koncertu a pauz, nasranost z Petrova odjezdu a celýho toho průseru, kvůli kterýmu k těmto odjezdům dochází, všechno šlo ze mě ven. Nikdy potom jsem už nezahrál tak fantastickej saxofon jako tenkrát.“ Tím byla existence skupiny ukončena. „Kilhets byla skutečně kolektivní kapela,“ shrnul Chadima. „Dalo by se říct: jedno tělo. Odjezdem Petra došlo k amputaci jeho životně důležitého orgánu. Tím orgánem byl most mezi mnou a Mirkem. Přestože naše původní názory, které jsme jeden na druhého měli, byly korigovány, přeci jenom jsme byli hudebně každej jinde.“ Petr Křečan se po letech pokusil Kilhets příležitostně obnovit – s Danielem Fikejzem zahráli 29. listopadu 1999 v programu nazvaném 10 písní o lásce na festivalu Alternativa v Divadle Archa. Některé věci jsou však zcela neopakovatelné: to se nakonec ukázalo i při krátkém vystoupení Křečana, Chadimy a Šimáčka v Arše 4. prosince 2008, na křtu boxu pěti CD se sebranými nahrávkami Kilhets, které tehdy vydal Black Point.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *