Kim Gordon navázala titulem The Collective tam, kde končila na prvním sólovém albu (nepočítaje řadu zajímavých spoluprací) No Home Record (2019). Tj. vydala se ještě dál od noise-rockové minulosti k elektronice a industriálu. Vyslovila před koproducentem nahrávky Justinem Raisenem (stejným, jako na No Home Record) přání, že by tentokrát „chtěla přidat víc beatů“, což Raisen promptně splnil. A ještě místy přidala málem hiphopovou vyřídilku. Zvláště v úvodním kousku BYE BYE, i když většinou deklamuje v podobném stylu jako v dobách Sonic Youth. Čímž není myšleno nic jiného, než že navzdory žánrové proměně zůstává sama sebou. Což je fajn. Vlastně slyšíme i jistou kontinuitu se soundem Sonic Youth, natož pak „vedlejšáku“ Ciccone Youth. Už kvůli vší té distorzi veškerých instrumentálních stop a hluků, ať už vygenerovaných kompjůtry nebo zkreslenou kytarou paní Gordonové. Přitom nelze říci, že by se umělkyně opakovala, nepohybovala se přirozeně s dobou, natož „zjemnila“.
Ani v tématech textů neubrala Kim Gordon z vítané radikálnosti. Takhle popsala koncepci alba: „Chtěla jsem vyjádřit pocit naprostého šílenství, které cítím ve světě okolo. Nastala doba, kdy nikdo doopravdy neví, co je pravda, kdy skutečná fakta nemusí lidi přesvědčit a každý stojí jen na svojí vlastní straně, což vytváří pocit všeobjímající paranoie. Kdo z ní chce uchlácholit, utíká ke snění, drogám, televizním pořadům, nakupování, všemu, co je snadné, uhlazené, příjemné a ‚značkové‘. Což mě nutí tohle všechno zničit, rozvrátit, následovat něco neznámého, a klidně třeba i selhat.“
Jako volnou inspiraci uvedla Kim mj. román Jennifer Egan The Candy House (2022). Jmenuje se tak i jedna ze skladeb s verši odkazujícími k titulu celého alba: „Do kolektivu se neženu / ale chci tě vidět / jestli si nevezmu tvý tělo v cukrárně / nedokážu utýct.“ Ale ač knihu neznám, poselství textů jsou jasná. Vedle témat eskapismu, zahlcení dezinformacemi či kopanců do konzumního životního stylu došlo i na další autorčin „feministický“ kousek I’m A Man. Ze začátku se tváří jako chápavá sonda do mužské psýchy, aby se posléze pustil do „rozmazlených chlapů“, kteří si léčí mindráky koupí stále větších aut a dalších hraček, aniž by se snažili pochopit smysl partnerství. Když Gordon v mužské roli utrousí „pro Nancy je to dobrý dost“, zní to krásně jedovatě.
U dam se nemá hovořit o věku. Jen si z něj vyvoďme informaci, že Kim Gordon je ve svém věčně mladém rozhořčení a hudební dravosti naprosto důvěryhodná. Těžko si představit, že bude někdy příliš „zralá“ na odvahu experimentovat a příliš „rozumná“ na avantgardu.
Dobrá zpráva je, že Kim Gordon v další ze svých vrcholných forem přijede zahrát 2. července do pražské MeetFactory. I když už asi nebude surfovat na baskytaře hozené na pódium jako blahé paměti v Lucerně roku 1992 (nemusí, gest k dokreslení výpovědi dávno netřeba, ale kdo ví), soudě podle The Collective čekejme intenzivní prožitek.