Kimmo Pohjonen: Sensitive Skin

Finský akordeonista a absolvent Sibeliovy akademie
vede útok nejen na citlivou pleť (sensitive
skin), ale i citlivé uši. Po spolupráci s někdejší
rytmikou King Crimson, s Kronos Quartet
či panem profesorem Heikkim Laitinenem na
mordýřských baladách zase jednou zvolil formát
sólového alba. Ovšem přizval na něj řadu
různorodých hostů. Včetně Kronosu, finského
folkaře a folkloristy Arta Järvely nebo dalšího
krajana, mimořádně talentovaného jazzového
trumpetisty Jukky Eskoly. Křehké dívčí vokály
připojily také Inka a Saana, Kimmovy odrostlé
dcerky. V Pohjonenově rejstříku přitom zůstává
ostrá elektronika i hrátky s disonancí.
Od úvodního ataku s blízkovýchodní melodikou
Cyclon (jak výstižný název) se Pohjonen snaží
smést posluchače především originalitou. Originalitou
aranžmá, nezvyklým vedením melodie
a samozřejmě atypickým přístupem k elektrifikovanému
nástroji, ale na ten už jsme si
u něj asi zvykli.
„Tohle je první album, které jsem měl dost
času plánovat a nahrávat v pohodlí a klidu svého
vlastního studia, což muzice umožnilo vytanout
mnohem organičtěji a přesně tak, jak jsem
chtěl… Jsem s výsledkem více než spokojený,
jsem dokonce nadšený,“ píše Pohjonen sebevědomě
v tiskové zprávě. Možná je ona přepečlivost
procesu nahrávání jediným důvodem ke
drobné výtce. Autor se během dvou let přípravy
nechal unést k až přílišné zdobnosti a pestrosti.
Zvláště v kontrastu se sevřenějším projektem
UNIKO. Kompozice Anemone, právě jedna
z těch s Kronosem, by na Marsu možná mohla
představovat docela přijatelný pop. Lamina se
vzletnou trubkou a klokotající smyčkou perkusí
zní jako easy listening i pro „pozemské“ ufony.
Co Emissio, jedna z vrcholných skladbiček?
Něco mezi Mozartem a punkem počítačové éry.
Atomi? Umírnění finští metalisté zabloudili do
studia, kde se nahrává hudba pro bollywoodské
filmy. V Serenity Pohjonen přednáší jakýsi
zneklidňující minimalismus, v Ramsoo až starosvětsky
folklorizuje, titulní Sensitive Skin má
díky varhanním rejstříkům a dronům až sakrální
nádech a o prvcích ambientu, soudobé hudby
či zmíněném hudebním výletu do Arábie nemluvě.
Jenže soudržných až šedivých nahrávek
vzniká spousta a tahle Pohjonenova přepestrá
mozaika aspoň nemá žádný nevýrazný kamínek.
Nenudíte se – a nejste v klidu – ani chviličku,
neb i při opakovaném poslechu stále nevíte,
co vás v příštím taktu překvapí.

Pohjonen_DIGIPAC.inddFinský akordeonista a absolvent Sibeliovy akademie vede útok nejen na citlivou pleť (sensitive skin), ale i citlivé uši. Po spolupráci s někdejší rytmikou King Crimson, s Kronos Quartet či panem profesorem Heikkim Laitinenem na mordýřských baladách zase jednou zvolil formát sólového alba. Ovšem přizval na něj řadu různorodých hostů. Včetně Kronosu, finského folkaře a folkloristy Arta Järvely nebo dalšího krajana, mimořádně talentovaného jazzového trumpetisty Jukky Eskoly. Křehké dívčí vokály připojily také Inka a Saana, Kimmovy odrostlé dcerky. V Pohjonenově rejstříku přitom zůstává ostrá elektronika i hrátky s disonancí. Od úvodního ataku s blízkovýchodní melodikou Cyclon (jak výstižný název) se Pohjonen snaží smést posluchače především originalitou. Originalitou aranžmá, nezvyklým vedením melodie a samozřejmě atypickým přístupem k elektrifikovanému nástroji, ale na ten už jsme si u něj asi zvykli.
pohjonen„Tohle je první album, které jsem měl dost času plánovat a nahrávat v pohodlí a klidu svého vlastního studia, což muzice umožnilo vytanout mnohem organičtěji a přesně tak, jak jsem chtěl… Jsem s výsledkem více než spokojený, jsem dokonce nadšený,“ píše Pohjonen sebevědomě v tiskové zprávě. Možná je ona přepečlivost procesu nahrávání jediným důvodem ke drobné výtce. Autor se během dvou let přípravy nechal unést k až přílišné zdobnosti a pestrosti. Zvláště v kontrastu se sevřenějším projektem UNIKO. Kompozice Anemone, právě jedna z těch s Kronosem, by na Marsu možná mohla představovat docela přijatelný pop. Lamina se vzletnou trubkou a klokotající smyčkou perkusí zní jako easy listening i pro „pozemské“ ufony. Co Emissio, jedna z vrcholných skladbiček? Něco mezi Mozartem a punkem počítačové éry. Atomi? Umírnění finští metalisté zabloudili do studia, kde se nahrává hudba pro bollywoodské filmy. V Serenity Pohjonen přednáší jakýsi zneklidňující minimalismus, v Ramsoo až starosvětsky folklorizuje, titulní Sensitive Skin má díky varhanním rejstříkům a dronům až sakrální nádech a o prvcích ambientu, soudobé hudby či zmíněném hudebním výletu do Arábie nemluvě. Jenže soudržných až šedivých nahrávek vzniká spousta a tahle Pohjonenova přepestrá mozaika aspoň nemá žádný nevýrazný kamínek. Nenudíte se – a nejste v klidu – ani chviličku, neb i při opakovaném poslechu stále nevíte, co vás v příštím taktu překvapí.

Octopus/Ondine, 2015, 46:51

Finský akordeonista a absolvent Sibeliovy akademie
vede útok nejen na . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář