Bernhard Lang je jedním z nejoriginálnějších žijících rakouských skladatelů. Známý je především jeho postup, kdy z klasických děl vytrhává motivy, zasmyčkovává je a pak je v této remixové podobě nechává hrát orchestry. Nečerpá však jen z loopingu, ale též z free jazzu a rocku, punku a industriálu, což bylo znát především v jeho posledním díle Paranoia II, které mělo premiéru 12. prosince v pražském divadle X10, v podání mezinárodního souboru Klang Systematiek vedeného Garethem Daviesem.
Asi hodinové dílo bylo promyšlenou kombinací nejrůznějších samplů včetně nějakých kovových od Einstürzende Neubauten, hlukových a šumových ploch v osmi kanálech, jejichž poměr měnil sám autor. Vystupovaly z něj tu divoké free sólo Daviesova basklarinetu, tu perkuse Martina Švece, kontrabas Daria Calderoneho nebo elektronika, kterou měl na starosti Mikuláš Mrva. Pak přišel zlom, kdy zazněly vysloveně rockové bicí člena Zu a Motorpsycho Tomase Järmyra, ženoucí hudbu vpřed, než skončily tak náhle, jako začaly. Proměnlivou hustou texturu zvuku občas obohatil i tichý soprán Anny Linardou.
Klíčovou roli měl text, který pocházel ze tří zdrojů. Jednu část tvořily titulky článků z undergroundového časopisu Paranoia zaměřeného na paranormální jevy, konspirační teorie a alternativní historii jako JFK a mandžuský kandidát nebo Plazí agenda pro nový světový řád či Darwin a vědecká diktatura.
Další díl tvoří Protokoly CIA o politických vraždách z padesátých let z Guatemaly. Součástí odtajněného materiálu je i manuál, jak je provádět s upozorněním, že zabíjet holýma rukama většinou není snadné ani pro zkušeného judistu: „Nejjednodušší nářadí je často nejúčinnější. Postačí kladivo, sekera, pohrabáč, kuchyňský nůž, stojan lampy nebo cokoli tvrdého a těžkého. Pro utajenou vraždu je nejlepší zinscenovaná nehoda. Pokud je provedena úspěšně, vyvolá jen malou pozornost. Nejúčinnější nehodou je pád z výšky 23 metrů a více na tvrdý povrch.“
Část Justificatons zas tvoří útržky internetových textů o paranoii jako politickém prostředku, z nichž část je z dark netu: „Diana, černá magie a – a rituální vražda, návrat – životy – mimo – zabití politického vůdce, jehož…“ atd.
V podání těžkého textu odvedl skvělou práci John Greaves z Henry Cow, který se před pár lety v Praze objevil i v jejich reinkarnaci Henry Now. Pohyboval se na hranici emotivního přednesu a polozpěvu, přičemž svůj projev ještě doprovázel výraznou gestikulací.
Paranoia II je těžko zařaditelné dílo, které se pohybuje na průsečíku alternativní hudby a mnohovrstevnatého soundscapingu. Asi nejlépe by se dalo označit za Hörspiel, dílo k poslechu, které ale není klasickou rozhlasovou hrou. Silná je nejen výpověď, která se trefuje do paranoidní doby, ve které žije, ale také nadžánrová hudba. Soubor Klang Systematiek prokázal při nastudování kompozice své mimořádné schopnosti a cit pro obtížný materiál a schopnost vyrovnat se s partiturou pro nezvyklé obsazení.
První polovina večera patřila živému provedení skladby The Disintegration Loops od amerického avantgardisty Williama Basinského. Ten pracoval podobně jako minimalisté s repeticemi, vytvářel smyčky s opakujícími se tvořenými zvuky z rozhlasového vysílání FM stanic i z ulice. Magnetofonové pásky, na které své kompozice v sedmdesátých letech natáčel, však s plynoucími roky a s dalším přehráváním degradovaly, takže se postupně původní motiv vytrácel a utápěl v šumu. Toho využil v Disintegration Loops z let 2002 a 2003.
Jádrem díla je mizející nahrávka. Doprovod nástrojů byl velmi střídmý, aby nezanikla smyčka mizející v šumu. Tu občas doplnil temný tón basklarinetu, nebo tah prutem smyčce po strunách nebo korpusu kontrabasu. Tomas Järmyr hrál téměř výhradně na činely jako na desce Entrails. Smyčec používal i Švec.
Klang Systematiek zaujal už na druhém koncertu 4. listopadu, kdy byla na programu díla Luigiho Nona Io, frammento dal Prometeo a Nicoly Saniho Archa B. Mimořádný zážitek představovala především Nonova kompozice pro dva soprány, sbor, flétnu, basklarinet a živou elektroniku, která předznamenávala operu Prometeo. Tragedia dell’ascolto uvedenou před pár lety v Ostravě.
Už volba obsazení ukazovala Nonův cit pro zvuk, protože basklarinet a flétna se dobře snoubily se sborem, který vytvářel vznosné plochy. Nono se v té době už odklonil od darmstadtské školy a experimentů z šedesátých let a začal pracovat s jednoduššími strukturami, ovšem se zvukem rozprostřeným v prostoru. Patrný vliv na Nona měla v té době filozofie Waltera Benjamina.
Vynikající byl nejen Davies, ale také flétnista Daniel Havel. Zpívali členové souboru Canticum Ostrava, sólových partů se chopily Livia Rado a Federica Livi. I když je Prometeo nedílnou součástí historie soudobé hudby, má přesah inspirující i tvůrce z jiných oblastí.