KLEC: Poslední klezmer

Edice hudebních kompilací The Rough Guides před lety rozdělila interprety, kteří čerpají z odkazu tradiční světské hudby aškenázských židů, na tzv. klezmer revival a klezmer revolution, tedy na ty, které víceméně drží v mantinelech žánru, a na ty, kteří nemají problém klezmer mísit třeba s punkem, reggae, hip hopem nebo jazzem. Česká skupina Klec se na svém novém albu Poslední klezmer všem kategoriím vzpírá. S lehkostí (či těžkopádností?) sobě vlastní se pohybuje na škále mezi parodií a pietou tempem divokého lichého tance, o němž zpívá v písni Baklažán.

 

Asi nejpatrnější je to na úpravě slavného Haleluja. Text Martina Šmída je do značné míry věrný originálu Leonarda Cohena, ale snaha zrýmovat s titulním slůvkem vždy větu končící zájmenem vede ke kostrbatostem, které odpovídají Šmídově přibližné intonaci. Kapelník Klece je spíše vypravěčem než zpěvákem, vypravěčem, který jako by v sólových pasážích hledal pevnou půdu pod nohama. V momentech, kdy jej doprovodí barevný (a někdy lehce nakřáplý) instrumentář v čele s dechy a akordeonem, však nabývá na jistotě a stává se skutečně lidovým šumařem, který chce „nebesa usmířit tancem a zpěvem“ (jak se zpívá v písni Marek).

 

Na albu vedle češtiny zní němčina, jidiš, hebrejština a ruština. Témata duchovní (citace z žalmů) se prolínají s pasážemi o jídle („žrát tučný polívky, taštičky s mákem“) a dalších světských radovánkách. Jenže i zde Klec klame. Tak všední věc jako „vajglík“ cigarety se stopou rtěnky poslouží jako odrazový můstek k silnému vážnému příběhu. Začátek zdánlivě milostné písně Navždy budeš má se změní ve zpěv o očekávání mesiáše a verš „spoustu našich lidí zařvalo“ v písni o kriminálnickém gangu Murka lze vnímat i v úplně jiné rovině. Ostatně přes nehrané veselí se na albu objevuje až příliš mnoho písní o stesku, loučení a o tom, co tady dnes už není. Pod punkovou slupkou Klec skrývá více piety a úcty, než je patrné na první poslech.

 

 

Vlastní náklad, 2019

 

 

Přidat komentář