Kollarův ping pong  na dálku

Slovák David Kollar je považován za jednoho nejinvenčnějších současných kytaristů v Evropě. Výjimečné postavení tohoto žáka Andreje Šebana ukazuje už výčet jmen jeho spolupracovníků: hrál s kytaristy Christianem Fenneszem a Eivindem Aarsetem i trumpetistou Erikem Truffazem, natočil desku Illusions Of A Separate World s norským trumpetistou Arvem Henriksenem a s bubeníkem King Crimson Patem Mastelottem hraje v kapele KoMaRa, kde je doplňuje další trumpetista Paolo Raineri, s nímž taky nahrál desku v duu Notes From The Underground. Loni zahrál v Praze na festivalu Space X zaměřeném na ambientní a alternativní hudbu. Na letošním druhém ročníku vystoupí 14. března jako hlavní hvězda v duu s Arvem Henriksenem. A zřejmě zazní i skladby z prosincového alba Sculpting In Time, kde se objevují jak Truffaz, tak Henriksen, protože z plánu na album jen s Truffazem nakonec sešlo. Hrát bude i o den dříve k filmu s Michalem Kořánem. David Kollar má ke kinematografii blízko, skládal filmovou hudbu a dokonce založil s dvěma filmaři uměleckou skupinu KoVeBo. Část jeho filmové hudby vyšla na albech Film Soundtracks And Ideas a Film Works z let 2010 a 2011. Od té doby, ale složil hudbu k mnoha dalším snímkům, jako jsou Stanko, Punk je hned! nebo Volanie.
S Davidem Kollarem jsem hovořil po koncertu na prvním ročníku Space X, kde hrál s Paolem Rainerim.

 

Jak vznikají skladby pro vaše alba?
Raineri: Někdo má nápad a pošle ho druhému.
Kollar: Je to ping pong na internetu. Většinou jsme od sebe pár stovek kilometrů.
Raineri: David napíše: „Tady jsou zvuky, které se mi líbí, zkus k tomu něco udělat.“ Já to zkusím a pošlu mu to zpátky.
Kollar: A pak tomu dáme formu.

Takže žádné společné jamování během jednoho týdne…
Kollar: Tomu dávám přednost, ale někdy je to nemožné, třeba Erik Truffaz je pořád někde. Máme kapelu s Patem Mastelottem z King Crimson a tam je to stejné. Doma je týden, takže mu musím rychle poslat nějaká dema, Pat nahraje bicí a zase odjede. Žádal jsem ho, až bude s King Crimson v Evropě a bude mít den volna, abychom šli někam do studia improvizovat, ale nebylo to možné.
Raineri: Je to smutné, ale bohužel je to tak.
Kollar: Takže jsme vděční technologii, že můžeme pracovat aspoň takto. Není to snadné, když posílám píseň, musím najít něco, o čem si myslím, že to moje kolegy nějak nakopne, že je to bude inspirovat, aby s tím něco udělali, jestli budou mít čas. Nemůžu říct – kluci, tady mám stovku demosnímků, tak si je poslechněte, něco k tomu přihrajte a pošlete mi to zpátky.

Takový způsob spolupráce musí být strašně těžký.
Raineri: To je. Dostávám nahrávky od různých umělců, poslouchám je a někdy udělám něco, co nečekají. A když dobře zareagují, je občas finální verze velmi vzdálená prvnímu demu.

Jak často hrajete vy dva společně v duu?
Kollar: V tomto duu hrajeme dva roky.
Raineri: Ale ne moc často, i když pořád víc a víc.

Jak moc bylo vaše vystoupení improvizované?
Kollar: Tak padesát na padesát.
Raineri: Spíš sedmdesát na třicet.

Nejste při hraní v duu trochu pod tlakem, že potřebujete vyplnit prostor?
Kollar: Já vždycky.
Rainieri: Někdy se můžete snažit prostor vyplňovat, ale je možné jít i jiným směrem. Ponechat v hudbě více volnosti.

Ptám se, protože jedné skladbě dominoval předtočený rytmický základ.
Kollar: Nemáme živého bubeníka a tak jsem skladby s beatem vytvořil v domě svého kamaráda na modulárním syntezátoru. Tyto rytmy je těžké opakovat naživo, takže je zvuk natočený předem.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu