Konžská rumba ve stínu Jamese Browna a Muhammada Aliho

Dvojalbum Zaire 74 uvádí po třiačtyřiceti letech věci na pravou míru: třídenní festival konaný v témže roce v Kinshase a přezdívaný Černý Woodstock nehostil, jak se dosud svět domníval, pouze Jamese Browna, Billa Witherse nebo B.B. Kinga. Představil se tu za mimořádné situace především výkvět konžské hudby. Zpěvák Tabu Ley Rochereau nebo kytarista Franco Luambo kapelou s TPOK Jazz se přitom nacházeli na absolutním vrcholu kariéry.
Plán zviditelnit africkou hudbu v předvečer legendárního boxerského zápasu The Rumble in the Jungle mezi Muhammadem Alim a Georgem Foremanem festivalovým organizátorům – jihoafrickému trumpetistovi Hughu Masekelovi a americkému producentovi Stewartu Levineovi – přes nesmírnou snahu nevyšel: „Všechno, co jsme si předsevzali, selhalo, protože se o tom málokdo dozvěděl.
Snad každou minutu zápasu a koncertů zaznamenaly špičkové americké týmy, veškerá práva však vlastnil promotér zápasu Don King a uvolňoval je po dramatických jednáních postupně; hudbu až teď. Oscarový film When We Were Kings (1996) se v režii Leona Gasta soustředil na box a ze „zbytků“ sestříhaný Soul Power (2008) sledoval americké hudební hvězdy; Konžané se v něm pouze mihnou. Naděje snad ale podle jeho režiséra Jeffa Levy-Hintea opravdu umírá poslední: „Drtivá většina natočeného materiálu nebyla ještě nikdy použita. Až se tak stane, vznikne docela jiný film a lidé konečně uvidí, co se tehdy opravdu událo.
Spojit „událost století“ s prezentací konžské hudby považovali Masekela s Levinem za dobrý nápad, vždyť do Zaire se chystal i spisovatel Norman Mailer, který pak shrnující zápas přiblížil v knize The Fight. Zaručeným tahákem měl být po celé Africe zbožňovaný James Brown, Grammy oceněný zpěvák Bill Withers, bluesman B.B. King, vokální skupiny The Spinners a The Pointer Sisters a zpěvačka s kubánskými kořeny Celia Cruz s kapelou Fania All-Stars. Sekundovat jim měly hvězdy kytarové konžské rumby, dodnes jednoho z nejpopulárnějších panafrických stylů, znějícího tehdy Afričanům stejně radikálně a převratně jako bělošskému světu rock’n’roll. Dvojalbum Zaire 74 vydané letos na labelu Wrasse Records vzácně zachycuje styl těsně před modernější proměnou v soukous a vpádem kláves, kdy konžská rumba stoupala k nebi s kytarami a hlasy.
Levine nezapomíná zdůrazňovat, že před padesátitisícovým publikem předtím Konžané nikdy nehráli a motivace pro ně představovala obrovský hráčský doping. Kytarista Franco a jeho TPOK Jazz, zpěvák Tabu Ley Rochereau se skupinou Afrisa, zpěvačka Abeti Masikini nebo Orchestre Stukas a jihoafrická hvězda Miriam Makeba proto ve dnech 22.–24. září 1974 na Černém Woodstocku předvedli nezapomenutelné výkony.
Masekela s Levinem nic nepodcenili: na stavbu obřího podia najali Chipa Moncka, proslaveného prací pro festival Woodstock a Rolling Stones, jenomže vše se pokazilo hned na začátku. Prezident Mobutu, delegující se do pozice zachránce konžské hudby, odmítl festival financovat. Na poslední chvíli ho zaplatili bankéři z Libérie, trvající nicméně na Brownovi, podle Levinea chlapovi s egem jako celý kontinent, který na letiště dotáhl o osmnáct tun víc vybavení, než se dohodlo, a nehodlal se o tom s nikým bavit, takže když letadlo startovalo, „drhlo podvozkem o stromy“.
Horší katastrofa nastala, když byl zápas pro zranění Foremana přesunut ze září na říjen a většina pozvaných politiků, celebrit a novinářů tudíž na festival nedorazila. Levine dnes už s úsměvem vzpomíná, jak si na promotérech vyprosil čas navíc s oznámením o zrušení zápasu: konkrétně, až se letadlo s americkými hudebními hvězdami ocitne ve vzduchu bez možnosti návratu. I pak měl hrůzu, aby ho za letu nevyhodili ven. Zbytečně, vzali to s profesionálním nadhledem.
O chycení velkého zvířete a letu do nebes
To se vám takhle jednou v Evropě setkali dva usvědčení vrazi… ne, nikdo nepřehání. Američan Don King, jemuž zápas odstartoval oslnivou promotérskou kariéru, zahrnující pozvánky do Bílého domu, jen pár let předtím vyšel z vězení za vraždu a zabíjel už předtím. Představoval dokonalý prototyp sebevzdělaného, rétoricky vybaveného machiavelistického manipulátora, s údajně smrtícím charisma. „Fénix, kterému dodal křídla knokaut v osmém kole v Kinshase,“ napsal o něm sportovní novinář Eliott McCormick.
Velitel armády Joseph Désiré Mobutu se v pětašedesátém zmocnil Konga pučem, a ještě předtím měl prsty ve vraždě Patrice Lumumby, prvního předsedy vlády nezávislého Konga. O pět let později už coby prezident ho Mobutu nechal přejmenovat na Zaire a sebe na Mobutu Sese Seko Kuku Ngbendu Wa Za Banga alias Nejmocnější válečník, který svou neoblomností a vytrvalostí zvítězí a zanechá za sebou ohnivou stopu. Západní mocnosti mu zobaly z ruky i přes tušení, že jim před očima vyrůstá vraždící diktátorské monstrum s rysy kultu osobnosti. V rámci kulturní ideologie authenticite, stavějící na národní identitě, hrdosti a těsném spojení kultury a politiky nicméně mnohonárodnostní zemi sjednotil, postavil se hrozbě afrického komunismu a Západu v podstatě nedal šanci prohlášením: „Buď já nebo chaos“.
Mobutu znárodňoval, kradl, jak jen to šlo, na osobním účtu měl víc než státní pokladna a když došly peníze, nechal tisknout další. A když se nabídla možnost Zaire dostat na titulky světových médií, kývl na nabídku boxerského zápasu v Kinshase okamžitě: i takhle se dá odvést pozornost od zlodějin a vraždění. Položil na stůl 10 milionů dolarů a směrem ke Kingovi tajemně pronesl: „Pojďme chytit velké zvíře a vzlétněme s ním do nebes.
Boxerskému zápasu, který vešel do dějin jako The Rumble in the Jungle, předcházelo efektivní Kingovo a Mobutuovo uvažování: půjde o boj mezi černochy, pro černochy, pořádané černochy, a to v Africe. Ve Spojených státech sílilo černošské hnutí, africké státy zanedlouho slavily patnáct od nezávislosti a Mobutuovo Zaire propagandisticky hlásalo: jedině u nás jsme to s Black Power dotáhli do konce. Jak slastně přitom muselo oběma znít Aliho prohlášení: „Nebudu bojovat za sebe, ale pro černé lidi bez budoucnosti. Bojuji za svobodu a spravedlnost pro černochy.
Tak obrovskou událost Afrika ještě nezažila a našponovaná atmosféra okolo sbratření svobodných Afričanů a afroamerických potomků otroků, kdy se Ali, novodobými pány navíc zneuctěný, vrací na kontinent svých předků, aby se tu pokusil získat nespravedlivě odebraný titul boxerského krále, přešla do mohutného kulturně-politického zahřmění. Doslova celý svět tehdy upřel pozornost na Zaire, i když víc v obavách, aby silnější a mladší Foreman Aliho v ringu neumlátil k smrti, než by chápal symbolické vyznění zápasu. Možná se ptáte, jak do toho zapadá olympijský vítěz z Mexika Foreman v roli „nepřítele“, vždyť byl přece také černé pleti. Měl smůlu – s aurou nepřemožitelného zosobňoval Ameriku, dobové zprávy dokonce zmiňují, že ho v Zaire s německým vlčákem u nohou považovali za bělocha a to, že se zápas uskuteční v Africe moc neprožíval. Bez sebemenšího náznaku empatie k místním z luxusního hotelu skoro nevycházel. To Ali se na padesát dnů předtím zabydlel ve vilové čtvrti, s manželkou korzovali po ulicích Kinshasy a hned po příjezdu si celou zemi získal prohlášením: „Afrika je můj domov, k čertu s Amerikou.“ Není divu, že Zaire brzy skandovalo: „Ali, zabij ho.“ Po Aliho loňské smrti se Foreman k zápasu prohranému po knokautu v osmém kole poprvé upřímně vyjádřil: „Nebojoval jsem s boxerem, čelil jsem něčemu vyššímu.
Neměl za sebou Aliho životní story rebela hlásícího se k černošskému hnutí Islámský národ a otevřeně vzdorujícího „bílým americkým pravidlům“. Když v roce 1967 Ali odmítl nastoupit do války ve Vietnamu, přišel o licenci a odsoudili ho k několikaletému vězení. Nakonec ale osvobodili. Z Cassiuse Claye, jak zní jeho původní jméno, se po konverzi k islámu stal Muhammad Ali.
The Rumble in the Jungle proběhl 30. října 1974 na stadionu 20 May, proslulém sklepními mučírnami a otřesnou vzpomínkou na minulost: Mobutu před ním kdysi nechal veřejně pověsit politické protivníky. Nepřekvapí, že zatímco „nahoře“ hnal tisícový dav Aliho ke konečnému vítězství, „dole“ se mačkaly stovky vězňů. Prezident Mobutu se zápasu v obavě z atentátu nezúčastnil, seděl raději u televize. Věděl proč: strach z jeho despotismu narůstal a ozývaly se první protestní hlasy, od nichž není v Africe nikdy daleko k výstřelům ze zálohy.

Hugh Masekela and Stewart Levine, more than 40 years after they joined forces to organize Zaire 74.

Celoafrická kanonizace konžské rumby
Primárně dvojalbum vypovídá o síle konžské hudby a nepochybně posloucháme jednu z nejpamátnějších živých afrických nahrávek, zároveň připomíná tehdejší realitu, kdy nezasvěcení mohou dokonce obracet oči v sloup a ptát se, kde se v hudebnících sebrala taková potřeba nasazovat co chvíli oslavné písně na prezidenta, o kterém si přece většina už tehdy nemohla dělat žádné iluze.  Vlezlost nebo strach? Kdepak: kombinace projevu vděku a zdravého nacionalismu, hrdosti na historickou kulturní minulost a nabytou svobodu, které bez pistole u hlavy propadla i jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba, pro všechny navždy Mama Africa a nesmiřitelná bojovnice za lidská práva, u níž by empatii k odpornému despotovi předpokládal málokdo – a přece mu věnovala speciální Mobutu Praise Song: Sjednoť nás, umožni všem lidem v Africe navzájem se milovat.
Nezapomeňme, že Mobutu přinesl zemi, patřící kdysi do soukromého vlastnictví belgického krále Leopolda II zodpovědného za smrt deseti milionů lidí, mír, dal zapomenout na strašlivé koloniální období a kulturní revoluce authenticite, byť tvrdě vyžadovaná, umocnila v Konžanech pocit hrdosti na historickou minulost a nabytou svobodu. „Děkujeme ti, že bojuješ za důstojnost všech černých lidí,“ zpívala na stadionu hrdě mladá hvězda Abeti Masikini a nikoliv z podlézavosti, vedlo ji k tomu vlastní přesvědčení. Z drsné kvílivosti přechází ve zpěvu do líbeznosti, zatímco její bratr Aboumba s kytarou napodobuje Hendrixe. V náloži čtyřiatřiceti skladeb dvojalba sourozenci reprezentují možná nejdobrodružnější a nejpsychedeličtější položky.
O historii konžské rumby se dočtete v UNI 2/2016, tedy o její rané fázi, než se lokálního stylu chopili aktéři dvojalba a proměnili ho v „panafrický rock’n’roll“ na rozdíl od amerického trhajícího tanečníky na kusy postupně: dvacetiminutové skladby představovaly normál. Rytmicky zacyklení kytaristé si užívali volnosti improvizace a nikam nespěchali. Během vystoupení na Zaire 74 ovšem museli: americké hvězdy by v backstage tak dlouho nečekaly, délku skladeb proto s ohledem na program stlačili kytaristé do maximálně sedmi minut, což podle amerického odborníka na africkou hudbu Banninga Eyreho paradoxně zvýšilo jejich intenzitu. Publikum na to přistoupilo, celé bez sebe hlavně ve chvílích, kdy Brown & spol. pokyvovali s uznáním.
Rok 1974 byl pro prezidenta Mobutu vůbec úspěšný: fotbalový tým se kvalifikoval na mistrovství světa do Západního Německa, s cenou mědi dosahující svého maxima prožívalo Zaire ekonomické zlaté časy a The Rumble in the Jungle přitáhlo k zemi nebývalou světovou publicitu. Ta se konžské rumby zas tolik netýkala, její gigantický vliv zato výrazně posílila po celé Africe a navždy kanonizovala Tabu Ley Rochereaua a kytaristu Franca.
Dvojalbum s doprovodným textem britského novináře Robina Denselowa dokládá, kolik toho o historii moderní africké hudby ještě nevíme – nebo třeba ano, jenom jsme na to zapomněli. Kdo ví, třeba se díky značnému úspěchu Zaire 74 dočkáme i filmu.

Přidat komentář