Scénická hudba je nedílnou součástí tvorby Michala Kořána, protože ambient, jemuž se věnuje, je pro podobné užití velmi vhodný. Spojení s divadlem mu však pomohlo nejen v tom, že měl více možností tvořit, ale také ho posunulo dál za hranice žánru, což potvrzuje zatím poslední nahrávka dua Kora Et Le Mechanix, hudba k máchovské inscenaci Naivního divadla Liberec Pouť krkonošská. Divadelní představení vycházející z romanticky rozervaného básnivého textu plného zmaru a marnosti potřebovalo dramatičtější doprovod, než hudba k poetické inscenaci o zapadlých místech na zemi Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Už úvodní Prolog naznačuje, že záběr bude mnohem širší: po krátkém ambientním úvodu zazní drásavě přebuzený riff basové linky a ozve se rytmus a plochy syntezátorů jako z dob artrocku.
Vypjatá obraznost Máchova symbolicko-metaforického textu si žádala adekvátně bohatý doprovod, a tak se z pokrouceného zvuku a terénních nahrávek v úvodu Na rozlehlém temenu hor ozve i linka (syntetického) cella, aby ji pak vystřídal rockový rytmus proložený vpády orchestrálních zvuků a dramatickými tutti. Máchovský text na hranici gotického hororu plný silných obrazů dovedl duo k tomu, že muselo hodně střídat polohy a často se odklánět od typického pojetí, i když ani Na rozlehlém temenu hor nechybí kontrastní klidnější pasáže, ovšem patřičně pochmurné. Klášter se otevírá zahajuje až taneční beat podmalovaný pokroucenými tóny a nervním elektronickým vrčením majícím blízko k EBM, než převáží zvukomalebnost temného skřípotu a ruchů, která ladí s obrazem chátrající gotické stavby ve vichřici. A pak se ozvou hrozivé údery jako zoufalé bouchání na zavřená vrata, než se rozběhne sekvencerová linka syntezátoru.
Temné V síni veliké je plné hrozivých zvuků jak z gotického hororu, kde se objevují linky basy a cella i osamělé tóny piana, než nastoupí techno rytmus a artrockové plochy kláves.
Album je skutečně mnohotvárné, proměnlivé a nepředvídatelné, jde o jednu z nejzajímavějších nahrávek dua, i když se v duchu wagnerovského pojetí leitmotivů některé pasáže vracejí, ale ne tak, aby to bylo nudné. Harmonicky je však hudba trochu chudá, což je patrné hlavně u Hřbitova. Je taky škoda, že nahrávku nedoplnila sóla akustických nástrojů nebo orchestr, který by ještě zvýšil plastičnost a zbavil desku elektronického hávu. Samotné desce nevadí, ale s Máchovým světem stavícím do kontrastu zmar s nádhernou a živou přírodou v údolích pod Krkonošemi tak úplně neladí, stejně jako důrazné rytmy. A Epilog vysloveně volá po vydechnutí v podobě čistě akustické linky, třeba houslí nebo cella bez tak výrazného doprovodu bicích.
An sich je však album jednou z nejpovedenějších nahrávek dua, které se nezastavilo ve vývoji, neopakuje jen ambientní schémata a proniklo do hájemství gotické elektroniky. Patří k nejzajímavějším letošním nahrávkám vůbec.