Korben Dallas: Stredovek

Třebaže má název nového alba bratislavské rockové skupiny Korben Dallas odkazovat ke střednímu věku muzikantů, nabízí se srovnání: po košatém barokním zvuku symfonického alba Kam ideme se kapela vrací k solidním gotickým liniím. Temným a tvrdým.Ne náhodou se právě úvodní skladba jmenuje Tvrdý. Její text („Musím byť na seba teraz tvrdý. / Veď keď nie na seba, tak na koho? / A keď nie ja, tak kto? / A keď nie tvrdý, tak aký?“) skutečně podtrhuje rázná rocková hudba. Hudba, která není zbytečně komplikovaná, ale současně není ani jednotvárná. O struktuře písně, která je při necelých čtyřech minutách délky až překvapivě členitá, leccos napovídá i text otištěný v bookletu – nestejné délky veršů i slok, rozmístění otazníků, teček i čárek. Mimochodem po osmi otaznících úvodní skladby narazíme na tázací větu znovu až ve skladbě předposlední. Ostatní texty (autorem většiny z nich je opět Fila), tvořené oznamovacími větami, nabízejí pestrou škálu pocitů a příběhů, v nichž se počítá délka trasy ke dveřím v zakřiveném prostoru, pára s tisícem tvarů se sráží na okně a kape do dlaní a bojuje se s pletací jehlicí proti samurajovu meči.
Vlastně neznám u nás ani na Slovensku mnoho čistě rockových skupin, jejichž texty by se daly bez výhrad číst jako poezie. To je jedna silná stránka této kapely. Tou druhou je to, co jsem chválil už v roce 2012 po vydání debutového alba Pekné cesty – skryté hudební detaily při zdánlivé jednoduchosti a přímočarosti. Na novince kapela v tomto trendu pokračuje. Vedle zmíněné úvodní písně si tvrdý a rychlý rock užijeme například ve skladbách OranžováMúry, ale Korben Dallas je silný i v klidnějších polohách včetně „unavené“ 95 („Unavenou krajinou, plnou unavených ľudí, utekáme pred sebou jak pár splašených koní“ – další silný obraz).
Juraj Benetin mi už před pěti lety připomínal barvou hlasu Richarda Müllera. Tentokrát mě toto přirovnání napadlo opět (především právě u písně 95), ale při poslechu akustické skladby Vietor jsem si vzpomněl také na Brada Robertse z kanadské skupiny Crash Test Dummies. Síla Korben Dallas však není jen v dobrém zpěvákovi, ale především v jeho spojení s jednotlivými nástroji. Kombinace elektrických a akustických kytar (Benetin a stálý host kapely Ľubo Petruška) vyniká jak v jednotlivých skladbách (Ako para), tak napříč albem. A rytmika (Fila na baskytaru a Ozo Guttler za bicími) koření a podtrhuje každou jednotlivou píseň a přitom i nejrychlejší kusy jsou tak vzdušné, že v nich jasně vyniknout i pauzy.
Rock je žánr, v němž lze jen máločím překvapit. Skupině Korben Dallas se příjemně překvapovat daří. Jen je třeba poslouchat pozorně a do potemnělých středověkých zákoutí nechat vpustit trochu symbolického světla. Závěrečnou funkovou legrácku Ona, která se zbytku alba vymyká, doporučuji pro silnější zážitek s ostatními písněmi nemíchat. I bez ní je Stredovek dostatečně pestrý.

 

InnoSense, 2017, 42:32

Přidat komentář