Korjen: Hledáme, co nás spojuje

Skupinu Korjen, jejíž album Sabur bodovalo i v mezinárodních žebříčcích, tvoří tři čeští hudebníci a tři zpěvačky z různých zemí. Na naše otázky odpovídají Aida Mujačić z Bosny, Ewa Żurakowska z Polska a Svetlana Sarkisjan, Slovenka s arménskými kořeny.
 

Jak se to vůbec stalo, že v Praze vytvořili jednu kapelu tři čeští muzikanti a tři zpěvačky z různých zemí?

Svetlana: Na začátku bylo pár lidí, kteří měli přirozený zájem o tradiční hudbu. V počátečním propojení sehrál důležitou roli Milan Mikšíček, který se scházel s kamarádkami, společně zpívali polské nebo ukrajinské lidové písně a hledali další lidi. Na počátku tedy byla radost ze zpívání a z objevování původní hudby.

Ewa: Každý z nás ale asi vidí počátek fungování kapely v jiném okamžiku. Ano, máme zájem o tradiční hudbu, jak už řekla Svetlana, ale v kapele jsou také muzikanti, kteří předtím neměli s lidovou hudbou žádné zkušenosti, a o to je zajímavější s nimi hrát. Třeba Marek přišel, když už kapela fungovala, a já si dnes Korjen bez něj nedokážu představit. Přišel z jiného hudebního prostředí, znal funk, jazz a hip hop, a přitom do tradičních písní přináší něco hodně zajímavého.

Aida: Já jsem studovala hudební vědu s Honzou Šiklem, ale v té době jsme o sobě ještě nevěděli. Až jsem přišla na zkoušku, kterou inicioval Milan, zjistila jsem, že to je můj spolužák ze třídy.

Byl-li tedy na začátku kapely pozitivní vztah k lidové hudbě, jaký vztah k ní má každá z vás?

Svetlana: Já pocházím ze Slovenska, ale můj otec je Armén a máma je z Moravy. Arménsky jsem se doma neučila, ale táta mi hodně pouštěl arménské desky a melodika tamní hudby se mi vpila pod kůži. Do kapely jsem se dostala přes Aidu, která byla v té době moje spolubydlící. I u ní jsem pozorovala lásku k tradici a ryzosti, k příběhům, které si člověk nese od dětství.

Aida: Já jsem se narodila v Bosně a strávila jsem tam celé své dětství. O tradici se u nás moc nemluví, je to prostě součást života. Ráno jsem slyšela babičku, jak tančí po kuchyni kolový tanec a přitom si vaří kávu. Na Balkáně se lidé u hudby setkávají, je to součást jejich bytí. Vyrůstala jsem ještě v Jugoslávii a blízko jsem měla k hudbě bosenské, srbské, makedonské i slovinské. Vůbec jsem si ale neuvědomovala, že pocházím z Balkánu a že balkánská hudba může znamenat něco výjimečného. Až po příjezdu do Česka jsem zjistila, co tady pro lidi balkánská hudba znamená. Až tady jsem si uvědomila, jak výjimečná je kultura, z níž pocházím. Začala jsem tedy vzpomínat a některé písně, které s Korjen hrajeme a které se objevují i na novém albu, jsou zároveň vzpomínkami na mou babičku a na její příběhy. Tradiční hudba tedy pro mě zůstává způsobem života. Nevnímám ji jako žánr.

Ewa: Já nepocházím z hudební rodiny ani z rodiny, ve které by se zpívalo. Tradice ale u nás byla také důležitá, vyprávěli jsme si o našich kořenech. Pocházím z Polska, ale babička například byla z Volyně, tedy z území, které k Polsku patřilo před válkou. Zažila kulturu, která ještě nebyla rozdělena na ukrajinskou a polskou. Asi proto mám k tomuto regionu vztah. Fascinace lidovou hudbou u mě začala z jiné strany. Studovala jsem v Polsku na divadelní škole, která pracuje s tradičními písněmi jako s vyjadřovacím prvkem, s jazykem. Tam jsem potkala hudebníky z Ukrajiny, Bulharska nebo Íránu a tam pro mě začala doba hledání a zkoumání, cestování po Balkánu, po Sibiři, po Tuvě… Všude jsem potkávala lidi, kteří udržují tradici zpěvu, při které samotný proces zpívání znamená víc než samotná píseň.

Každá z vás a vlastně každý z členů přináší tedy do kapely něco ze sebe. Jak potom vzniká vás současný repertoár?

Ewa: Každý z nás šesti vám asi řekne něco jiného. Ale především nás velmi přitahuje a baví hudba samotná. Nesnažíme se o rekonstrukci. Každý z nás má nějaký osobní vztah k jednotlivým písním a příběhům. Hodně písní známe od nějakého konkrétního člověka. Kapela funguje už deset let, hrajeme spolu a víme, co znamená sdílet píseň v tak cizorodém prostředí. Píseň, kterou přinese Aida nebo Svetlana, slyšíme my ostatní jinak. Navzájem se učíme, co z písní pochopí člověk, který v jejich původním prostředí nikdy nebyl. Jak se třeba jiný člověk naučí lichý rytmus balkánské písně. Hledáme, co nás v těch rozmanitých hudebních tradicích spojuje. V různých hudebních zdrojích a strukturách, v tom, jak to zní a jak to cítíme, je směr, kterým jdeme.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu