Na některé hudební poklady se časem zákonitě trochu pozapomene. Skončí zakopané hluboko na pustých ostrovech archivů. Tedy ne, že by následující kotoučky úplně vypadly z povědomí nadšenců a příznivců. Věrní obdivovatelé jistě občas zaloví u dna sbírky desek. Akorát nemají tolik „obecné“ pozornosti. Ale když příslušná dílka vytáhnete ze zaprášené šperkovnice na světlo, zjistíte, že neztratila nic z původní elegance a hodnoty. Navíc i některé kousky bižuterie získaly s časem příjemnou patinu a kouzlo dokumentu doby.
Katalog Indies Records a následnických značek narostl za třicet let budování do úctyhodných rozměrů. Není divu, že novější či ve své době viditelnější tituly převrstvily mnoho dobrého, co si osud pouhé archivní položky či hudby pro pár pamětníků-zasvěcenců nezaslouží. Proto jsem vybral deset titulů (nutné sebeomezení, jinak bych nebyl k zastavení), ke kterým se buď vracím, nebo které mě samotného při přehrabování krabic se starými cédéčky znovu mile překvapily. Čímž nechci nikomu vnucovat, že právě tyhle kousky jsou nejlepší, nadčasové a nezpochybnitelně kvalitní. Jde o subjektivní volbu, závislou navíc na momentální náladě, a jsou mezi nimi i některé málem infantilní libůstky. Záměrem bylo spíše inspirovat k vašemu vlastnímu prohrábnutí domácích sedimentů.
Řazení desek je abecední. Nejde o soukromou hitparádu ani porovnávání „významu“ alb.
Ahmed má hlad: Magadan (2009)
Jistě, muziku Balkánu a slovanského východu u nás daleko dotaženěji uchopili třeba Gothart. Nebo i dámy z BraAgas, když se do téhle oblasti epizodně vydaly z oblíbených končin andaluských. Jenže na záměrně punkově přímočarém až parodickém uchopení tematiky je něco odzbrojujícího. Navíc kapela Ahmed má hlad začala se svým východním world punkem koncertovat už ve druhé polovině 90. let, kdy šlo o jev u nás ještě docela novátorský. Na druhé a žel poslední album kapely se navíc podařilo dostat podstatnou část koncertní energie a humoru.
Al-Yaman: Hurriya (2004)
Osobité elektronické taneční fúzi s arabskou hudbou, zcela profesionálně „dirigované“ Alešem Hyvnarem a naprosto autenticky podané uhrančivou zpěvačkou Ashwaq Abdullou Kulaib pocházející z Jemenu, jsem v době vydání debutu tipoval šanci na pořádný mezinárodní úspěch. Al-Yaman si zahráli třeba před Transglobal Underground a nebyl důvod, proč by v evropském měřítku neměli přitáhnout pozornost. Z důvodů mezi nebem a zemí se tak zatím nestalo, škoda. Ale kapela pokud vím pořád občas vystupuje. Není všem dnům konec, i když boom world-tanečních prolínaček je pryč. Obě vydané desky, na té druhé c (2010) dokonce hostuje Amit Chatterjee (ex-The Zawinul Syndicate), stojí za poslech kdykoliv.
Gulo čar: Baro drom (2003)
V době následující po vydání dodnes svěžího alba Baro drom (Dlouhá cesta) představovali také Gulo čar potenciální vývozní artikl. Brilantně fungující funkový „stroj s duší“, obohacený navíc zdejším… ehm, čarem. Což potvrzují i pozdější vazby na nápomocného slavného Douga Wimbishe, producenta a basistu známého z Living Colour. Gulo čar se těšili slušné popularitě, na koncertech mívali plno a skvělou atmosféru. Ve sféře populární hudby, i té svrchovaně kvalitní, se ovšem zapomíná rychle.
