Na některé hudební poklady se časem zákonitě trochu pozapomene. Skončí zakopané hluboko na pustých ostrovech archivů. Tedy ne, že by následující kotoučky úplně vypadly z povědomí nadšenců a příznivců. Věrní obdivovatelé jistě občas zaloví u dna sbírky desek. Akorát nemají tolik „obecné“ pozornosti. Ale když příslušná dílka vytáhnete ze zaprášené šperkovnice na světlo, zjistíte, že neztratila nic z původní elegance a hodnoty. Navíc i některé kousky bižuterie získaly s časem příjemnou patinu a kouzlo dokumentu doby.
Katalog Indies Records a následnických značek narostl za třicet let budování do úctyhodných rozměrů. Není divu, že novější či ve své době viditelnější tituly převrstvily mnoho dobrého, co si osud pouhé archivní položky či hudby pro pár pamětníků-zasvěcenců nezaslouží. Proto jsem vybral deset titulů (nutné sebeomezení, jinak bych nebyl k zastavení), ke kterým se buď vracím, nebo které mě samotného při přehrabování krabic se starými cédéčky znovu mile překvapily. Čímž nechci nikomu vnucovat, že právě tyhle kousky jsou nejlepší, nadčasové a nezpochybnitelně kvalitní. Jde o subjektivní volbu, závislou navíc na momentální náladě, a jsou mezi nimi i některé málem infantilní libůstky. Záměrem bylo spíše inspirovat k vašemu vlastnímu prohrábnutí domácích sedimentů.
Řazení desek je abecední. Nejde o soukromou hitparádu ani porovnávání „významu“ alb.
Ahmed má hlad: Magadan (2009)
Jistě, muziku Balkánu a slovanského východu u nás daleko dotaženěji uchopili třeba Gothart. Nebo i dámy z BraAgas, když se do téhle oblasti epizodně vydaly z oblíbených končin andaluských. Jenže na záměrně punkově přímočarém až parodickém uchopení tematiky je něco odzbrojujícího. Navíc kapela Ahmed má hlad začala se svým východním world punkem koncertovat už ve druhé polovině 90. let, kdy šlo o jev u nás ještě docela novátorský. Na druhé a žel poslední album kapely se navíc podařilo dostat podstatnou část koncertní energie a humoru.
Al-Yaman: Hurriya (2004)
Osobité elektronické taneční fúzi s arabskou hudbou, zcela profesionálně „dirigované“ Alešem Hyvnarem a naprosto autenticky podané uhrančivou zpěvačkou Ashwaq Abdullou Kulaib pocházející z Jemenu, jsem v době vydání debutu tipoval šanci na pořádný mezinárodní úspěch. Al-Yaman si zahráli třeba před Transglobal Underground a nebyl důvod, proč by v evropském měřítku neměli přitáhnout pozornost. Z důvodů mezi nebem a zemí se tak zatím nestalo, škoda. Ale kapela pokud vím pořád občas vystupuje. Není všem dnům konec, i když boom world-tanečních prolínaček je pryč. Obě vydané desky, na té druhé c (2010) dokonce hostuje Amit Chatterjee (ex-The Zawinul Syndicate), stojí za poslech kdykoliv.
Gulo čar: Baro drom (2003)
V době následující po vydání dodnes svěžího alba Baro drom (Dlouhá cesta) představovali také Gulo čar potenciální vývozní artikl. Brilantně fungující funkový „stroj s duší“, obohacený navíc zdejším… ehm, čarem. Což potvrzují i pozdější vazby na nápomocného slavného Douga Wimbishe, producenta a basistu známého z Living Colour. Gulo čar se těšili slušné popularitě, na koncertech mívali plno a skvělou atmosféru. Ve sféře populární hudby, i té svrchovaně kvalitní, se ovšem zapomíná rychle.
Maria Hoffman & Jan Hrubý: The Habit of Perfection (2006)
Čaroděj českých a „tolkienovsky středozemských“ rockových i jiných houslí připomínat pochopitelně nepotřebuje. Ale ojedinělý zápis skladatelky, zpěvačky a klavíristky Marie Hoffmanové ano. Kde se vzala, tu se vzala, a ještě dosti útlému mládí navzdory vytvořila dílko naprosto zralé. Jak výběrem zhudebněné anglické poezie, tak projevem pěveckým i hráčským.
Chorchestr: Arabigbit (2002)
V Chorchestru jsme mohli poprvé zaznamenat klávesistu Jiřího Hradila (více o něm třeba v recenzi Hrubé Hudby v tomto čísle UNI). Jediné album kapely nabízí nakažlivě taneční směsku funku, rocku, názvuků jazzu i reggae. Navíc s povětšinou mile úsměvnými texty. Při verších jako „maš-li rada mně stareho paku / chceš-li mi urobit radost nějaku / puč mi koalu… budem spolu kalit / kalit eukalypt“, navíc zazpívaných s důvěryhodným cizineckým přízvukem, nehledě na dětinskost, pořád cukají koutky. A kdopak to zpívá sbory a občas sólo? Už tehdy nezaměnitelná Dorka Barová.
Petr Linhart: Sudéta (2007)
Ne, že by Petrova hudba byla vyloženě opomíjená. A jeho kapela Majerovy brzdové tabulky alias Majerovky, před časem obnovená, je slušný domácí „kultík“. Jenže jde pořád o menšinovku, ačkoliv sudetské písničkářské opusy jsou naprosto sdělné. V projektu Sudéta, stejně jako na posledních deskách Majerovek, dokázal Petr také vzácně přirozeně a hladce propojit folk s elektronikou a vytvořit vlastní styl „laptopového písničkářství“, aniž by šlo o pusté freak-folkové či nu-folkové epigonství. Mlha se táhne z kopců, horská rašeliniště trochu děsí svojí hloubkou, ale víc lákají tajemnou krásou k návštěvě. Jen opatrně, našlapujte po pevnějších pěšinkách prochozených zvěří. Možná tam někde čeká vaše Agni. Komu se ve světě mystických Linhartových Sudet zalíbí, neváhá obvykle sednout na Autobus do Podbořan (2010). Krajina za okénkem je tam snad ještě hezčí a svéráznější než v Sudétě.
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu