Kraftwerk, Ionesco a Ceauşescu (Mírně opožděná reportáž)

Po maturitě v létě 1981 jsem se rozhodl vydat hledat do Rumunska rodný dům Eugèna Ioneska, jehož absurdní dramata jsem nedávno předtím objevil a zcela propadl jejich kouzlu. Ioneskovy hry dobývaly v šedesátých letech minulého století i česká jeviště (zejména Plešatá zpěvačka nebo Židle) a vyšly u nás i knižně, ale později se dostaly téměř na index. Vzhledem k tomu, že Ionesco žil převážnou část svého života ve Francii, v socialistickém Rumunsku byl „po právu“ zapomenut. Jediným vodítkem tudíž bylo, že se narodil ve Slatině, která leží skutečně úplně mimo oblasti, kam by se někdo kvůli něčemu jinému vydal.

 

 

Tehdy jsem byl nadšeným stopařem (dokonce nějakým řidičem označeným coby polykač kilometrů) a tohle skýtalo možnost si připsat na konto opravdu pěknou vzdálenost. Za účelem cesty jsem sestavil poněkud nesourodý tým, v němž byla moje favoritka Klára, spolužák z lavice Tommy a třídní „ňouma“ Igna (čti Iňa), dnešní úspěšný podnikatel – toho jsme nakonec museli dát do stopařské dvojice s Klárou, abychom se vůbec pohnuli z místa. Naše cesta vedla logicky přes Budapešť, která tehdy připomínala spíš nějakou západní metropoli, dala se tu (sice mnohdy za nekřesťanský peníz) oficiálně sehnat prakticky jakákoliv muzika, a hlavně jsme záhy po příjezdu zjistili, že tam budou hrát asi za měsíc Kraftwerk. Byl to vlastně první koncert velké západní kapely, který odstartoval pozdější hromadné návštěvy Čechoslováků v maďarské metropoli na podobných akcích, s nimiž se záhy roztrhl pytel. Ale tohle byl opravdu začátek a v našich luzích a hájích se o tom nevědělo, tudíž ještě nemohla nastat později skvěle fungující šuškanda.

V době vystoupení jsme už měli být dávno zpátky doma, ale rozhodli jsme se, že tohle si prostě nenecháme ujít. Kraftwerk patřili mezi top kapely, jejichž tvorbu pravověrní rockeři dobře znali. Ostatně, krátce předtím můj otec koupil pod pultem v antikvariátu LP Die Mensch-Machine za pouhých devadesát korun (na burze by stála zhruba trojnásobek) a klasická díla AutobahnRadio-Activity jsme měli doma nahrané na pásku. Pohříchu byla neznámá jejich úplně první alba, která byla skutečně superprogresivní. Nicméně Kraftwerk byli tehdy bráni na rovinu veškerého hard rocku (Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep etc.) či art rocku (Yes, Genesis, King Crimson etc.) a to i přes fakt, že se jejich skladby hrály i na opovrhovaných diskotékách. To kouzlo a originalita byly zkrátka i v jejich popově laděných nahrávkách a dodnes mi některé pecky vytanou zcela spontánně a bez kontextu na mysli a přezpívávám si je v hlavě – třeba „Radioactivity is in the air for you and me. Radioactivity discovered by Madam Curie.“ (Mimochodem, s tou radioaktivitou to byla tehdy i trochu slovní hříčka odkazující na jakýsi rozhlasový žebříček a teprve později kvůli kritice, že oslavují radioaktivitu, pozměnili smysl písně na varování před nukleárními katastrofami.)

Nicméně nejdříve bylo potřeba splnit misi. V Budapešti jsme měli naštěstí zázemí v bytě známých mých rodičů a to jsme si dohodli i na zpáteční cestu. Maďarsko-rumunské hranice jsme překročili pohromadě ve voliéře pro slepice (naštěstí bez slepic) a najednou jsme se ocitli v úplně jiném světě, na hony vzdáleném budapešťskému zápaďáctví. Industriální sever Rumunska byl opravdu nářez, na ulicích měst hromady dlažebních kostek místo chodníků, všude jeřáby a rozestavěné domy, na jejichž dokončení nebyly prostředky, nikdo neuměl anglicky ani německy ani rusky (zcela výjimečně francouzsky), policisté chodili po ulicích se samopaly, na nichž měli nasazeny bajonety. V obchodech s potravinami byl vskutku omezený sortiment – celkem běžně se tu daly sehnat těstoviny šedivé barvy, rybičky v konzervě, nakládaná rajčata, někdy i jiná zelenina, marmelády včetně té z růží a pak povětšinou blíže nespecifikovaná průhledná kořalka, která byla jakž takž pitelná, na rozdíl od specifikované vodky specialitate.

Záhy jsme zjistili, že za stop se tady většinou platí a stopují tady i vetché stařenky, když se potřebují dostat z vesnice do vesnice. Ovšem dopravní hustota nebyla největší a v tolika bizarních dopravních prostředcích jsem už potom nikdy nejel. Specialitou byly náklaďáky, v jejichž kabině bylo vidět motor, který vypadal, jako že hoří – postupně jsme si zvykli, že je to normální a přestali jsme se bát exploze. Abychom se čas od času sešli (museli jsme se rozdělit na dvojice, protože ve čtyřech bychom fakt postupovali krokem), rozhodli jsme dávat si srazy u cedulí na začátku měst, což se ukázalo jako nesmysl zejména v případě průmyslové aglomerace Hunedoara, kde prostě nic takového nebylo, tudíž jsme se hned druhý den navzájem ztratili.

Naštěstí jsme měli nějaké kontaktní adresy v Bukurešti, což se ukázalo jako jediná záchrana. V Hunedoaře jsme nakonec s Ignou přespali na nějaké opuštěné autobusové zastávce a strach ze všudypřítomných toulavých psů jsme neprozřetelně zaháněli inkriminovanou vodkou specialitate, po níž je kocovina opravdu strašná. Zcela zbědovaní jsme se tudíž rozhodli zbaběle překonat následujících 400 kilometrů do hlavního města vlakem, kde jsme nějakým zázrakem našli luxusní byt místního intelektuála a bohemisty Jeana Grossu (mimochodem někdejšího přítele Julia Fučíka ze třicátých let), který měl v tehdejším režimu nějaké specifické postavení, aniž by mu byl zcela zaprodán. Nicméně i on měl strach nás nechat přespat, protože to bylo v privátu přísně zakázáno, aby museli turisté zacálovat v drahých hotelích či jiných oficiálních ubytovacích zařízeních. Jenže den plynul a naši kamarádi nikde, až teprve při západu slunce se ozval zvonek u dveří a nastalo šťastné shledání. Nakonec se nás ujali příbuzní další bohemistky paní Apostolescu, kteří nás konspirativně odvedli o půlnoci a v půl páté ráno zase vyzvedli v nějakém dosud neobydleném bytě. Celou dobu jsme nesměli promluvit ani slovo a snažili se vyvarovat jakéhokoliv hluku. Poté jsme se rozhodli odjet na zotavenou k moři, kde jsme občas načerno pospávali po kempech, ale většinou přímo na pláži.

Když jsme přivykli místní realitě, která byla na pobřeží ovšem mnohem přívětivější, odvážili jsme se konečně vyrazit do „posvátné“ Slatiny, nad čímž řidiči (pokud uměli alespoň pár slov nějakým světovým jazykem) kroutili hlavou a nechápali, co tam chceme dělat. Na cestě jsme ve městě Tulcea měli možnost spatřit osobně tehdejšího diktátora Nikolae Ceauşeska. Scéna jako z filmu. Ve zcela liduprázdném městě jdou po mostě čtyři „trampsky“ vyhlížející osoby. Náhle se přiřítí policejní vozy a davy pionýrů s vlaječkami a podobiznami „milovaného vůdce“, které jsou v mžiku srovnány podél silnice. My vecpáni mezi ně. Hned poté projíždí patriarcha v otevřeném voze a kyne. Za minutu je po všem a na mostě jsou zase jen čtyři „trampové“ v přetrvávajícím němém úžasu. Po několika dalších peripetiích přijíždíme po silnici do Slatiny, která je lemována cikánskými dřevěnými vozy a všude pospávají jejich majitelé v pestrobarevném oblečení. Pro změnu scéna jako snad z 18. století. Slatina je vůbec někde mimo prostor a čas. Spousta řecko-katolických kostelů plných hořících svíček, což je v ateistickém státě opravdu nevídaný úkaz. Obrovské tržiště, kde se dá sehnat opravdu všechno možné, ovšem vzhledem k tomu, že tu nejsou žádné chladicí boxy, můžete si jako polotovar koupit kuchyňsky oškubanou slepici, ale ještě živou. O nějakém informačním středisku či jiném vodítku, jak najít Ioneskův rodný dům nemůže být ani řeč, přesto mám pocit satori, že jsem své předsevzetí splnil.

Datum koncertů Kraftwerk se ovšem začíná blížit, a tak vyrážíme na zpáteční cestu, již celkem otrlí, a tak nás nepřekvapí, že obrovský kamion s čtyřsedadlovou kabinou bere při noční jízdě každého stopaře, takže nás je tam v jednu chvíli asi patnáct. Vystupujeme na kraji Sibiu proslaveného rumunským „uherákem“, kde nás vzápětí ve dvě ráno nabírá irácký mercedes, kde je víc místa než v předchozím dopravním prostředku, a navíc je nám hned nabídnuta chlazená voda a Marlborky s třemi zlatými proužky. Po odporných cigaretách Snagov (ale pod tímto názvem se prodávaly i televize a řada dalšího zboží pravděpodobně podobné kvality) je to opravdu pošušňáníčko. Mercedes jede až do Prahy, ale my se ještě musíme jednou potkat se zbylou dvojicí v Rumunsku. Do Budapešti nakonec dorážíme uprostřed noci, a protože nechceme budit naše hostitele, přespíme ve sklepě činžáku, kde nás ráno probudí věšení prádla a vlídné oslovení v maďarštině, jestli se nám dobře spalo. Jsme natolik zvyklí na cizí jazyk, že už vše odhadujeme podle dikce. Záhy jsme už ubytováni a máme celý byt pro sebe, jenom se ukazuje, že nemáme dost peněz na lístky, a navíc by bylo záhodno informovat naše, že jsme stále naživu. Tommy se tedy vydává na sólovou pouť na otočku do Prahy, kde sežene peníze, rozešle koresponďáky na chalupy rodičům, převlékne se do černých kalhot, červené košile a černé kravaty a pospíchá zpět. Vzhledem k tomu, že koncerty jsou dva za sebou, poslední lístky ještě seženeme. Nejsem si jist, zda to nebylo u překupníků, ale finančně jsme se do toho vešli.

Do té doby jsem vlastně zažil jenom jeden „světový“ koncert rockového typu (šansoniéry a jazzmany s rodiči v dětství nepočítám), a to SBB v Lucerně, kde se bez přehánění trsalo i na opěradlech židlí. Jenomže tady nás vlastně čeká čtveřice „uniformovaných“ maníků za černými mašinkami. Nebude to naživo přece jen poněkud jednotvárné? Ani náhodou, obrovská projekce s detailními záběry a dalšími vychytávkami je pro nás novum a vůbec celá atmosféra je přímo magická. Kraftwerk tehdy byli na svém absolutním vrcholu a jeli celý rok své největší turné k desce Computerwelt (to jsme sice ještě neznali, ale nebyla nouze ani o staré hity). Od jedenáctého května do začátku července brázdili Velkou Británii a Západní Evropu, pak se přesunuli do Kanady a USA a 14. srpna překročili „železnou oponu“ a téhož a dalšího dne oslnili na Kisstadionu. Následovalo ještě osm koncertů v Polsku, poté v září Japonsko, Austrálie a Indie a od listopadu do 14. prosince převážně Rakousko a Německo. Byli jsme tedy svědky, kdy elektrárna obsluhovaná lidskými stroji Ralfem Hütterem, Florianem Schneiderem, Karlem Bartosem a Wolfgangem Flürem jela na plné obrátky.

Začátek koncertu sice tvoří skladby z Computerwelt, ale poté se už chytáme na Das ModelNeonlichtDie Mensch-Machine, medley z Autobahn a skladby z Radio-Activity. Nikdy by mě nenapadlo, že budou hrát naživo i drobnůstku Ohm Sweet Ohm, to je dokonalá mantra. Těsně před koncem dojde i na Pocket Calcutator, kdy se hudebníci odpoutají od svých bedýnek a s „kapesními kalkulačkami“ křepčí na pokraji pódia a dávají zahrát i lidem z publika a nakonec si mezi sebe vytáhnou i Tommyho, který má přece jejich stejnokroj. Úplně na závěr pak moje milovaná Die Roboter, naštěstí v německé verzi, která odpovídá oné robotičnosti, protože Wir sind Die Roboter zní úplně jinak než We Are The Robots. Jenom na albu rusky deklamovaná vložka „Ja tvoj sluga, ja tvoj rabotnik“ je také v němčině. Dodnes mi vrtá hlavou, jestli jim to na vystoupení ve východním bloku připadalo nevhodné, a pokud ano, proč. Jestli nechtěli provokovat ruštinou, protože je neoblíbená, nebo jestli by to naopak nevyznívalo v dané lokalitě jako parodický výsměch? Ale to se dá překousnout a doma si to pustím správně.

 

Přidat komentář