Každoročně v květnu se scházejí fanoušci Boba Dylana na akci Dylan Days/Zimmerman Frei, která vznikla v Daňkovicích na Vysočině a poslední roky se odehrává v pražském Kaštanu. Duší a hlavním hybatelem tohoto setkání, které má svoji odbornou, diskusní část, a hudební, jakýsi „Bobfest počesku“, je Tomáš Lavický.
Vzpomínáš si, kdy jsi slyšel Dylana vůbec poprvé a co jsi přitom cítil? Byla to láska na první poslech?
To si pamatuju naprosto přesně, to nejde zapomenout. Ale musím to vzít trochu oklikou, protože s Dylanem jsem se neseznámil ušima. Někdy tak koncem devítky nebo začátkem gymplu jsem vyhrabal na půdě textovou přílohu k desce Songy Boba Dylana, kterou tam měl uloženou můj strejda Jura, člen Gramofonového klubu. A byla to síla, jestli můžu o nějakých událostech říct, že mi pozměnily život, tak tahle k nim patří. To mi mluvilo z duše ještě silněji než Wolker, Villon, Baudelaire nebo Saint-Exupéry, asi jen Kázání na hoře mě bralo víc. Takže Dylana jsem poznal skrze jeho texty, lépe řečeno přes překlady Františka Jungwirtha, moje angličtina byla tenkrát ještě bídnější než teď. Pak jsem náhodně sháněl další informace, druhej strejda odebíral časopis 100+1 zahraničních zajímavostí, kde se tu a tam objevila nějaká zmínka, občas i s citátem, někdo mi věnoval průklep překladů ze Světové literatury, ale pořád jsem netušil, jak to vlastně zní. No a po nějakém čase jsem se vypravil veřejnou dopravou z Kutné Hory do Vranova u Brna s kotoučovým magnetofonem B101 v tašce, že si tu desku a další poklady z Gramofonového klubu, tedy Cream, Byrds, S&G, Donovana, Joni Mitchell, Joan Baez a další u strejdy nahraju. Dodnes mám v živé paměti ten okamžik, kdy jsem nábožně vyjmul desku z obalu, položil ji na talíř gramofonu, spustil jehlu a místo hrdinného tenoru à la Karel Zich, který by pateticky sděloval světu ona Moudra a Pravdy, se ozvalo to strašlivé mečení „Hou meny jééérs…“. Prvotní šok mi pomohli spolknout až Al Kooper a Mike Bloomfield v Highway 61 na druhé straně desky. Vzápětí jsem si ale nahrával druhou a poslední dylanovskou akvizici Gramofonového klubu, Hard Rain, a jak říká starej Jára da Vrchlický, „neodtrhneš více“. Takže to sice byla láska na první pohled, ale první poslech ji málem zabil.
Které Dylanovo album sis pořídil jako první?
Pořídil… To zní, jako by se tenkrát člověk mohl rozhodovat, co si vybere a koupí. Ty dvě desky, co vydal v licenci Supraphon, už dávno v krámech nebyly, tak jsem je hobloval z pásku. Na Západ jsem kontakty neměl, ani jiné zdroje. Na říčanském gymplu frčela svatá trojice Sabati, Párpli a Uriáši, sem tam ještě Pinkflojdi nebo Quíni, ale spolužák Karel Vepřek se ukázal být spřízněnou duší. Vypravil se tenkrát s kazeťákem na pořad o Dylanovi do Divadla hudby a nahrávku mi pak půjčil. Až když jsem v osmdesátém přišel do Prahy na studia, začalo se to otáčet. Už o prázdninách před nástupem na VŠE mě během povinné letní aktivity v Mitasce vzal spolupostižený kolega, s kterým jsme tam jako budoucí pracující inteligence čistili lisy na pneumatiky, za svým kamarádem, a tam jsem během polední pauzy místo oběda poprvé slyšel Hurricane z Desire, kterou si přivezl z Jugoslávie. To mě vzalo velmi, taky to pak byla první deska, kterou jsem si koupil, když jsem se v létě 1989 poprvé dostal za hranice všedních snů. V rámci kulturních programů pro brigádníky jsem na Chmelnici visel na rtech Kalandrovi, aby mi nic neuniklo z Teď už to víš (pro mě premiéra Like a Rolling Stone, hned jsem si říkal, to musí být nějakej Dylan). A pak mi ten kolega odprodal Hard Rain, že prý se mu zase až tak moc nelíbí. To jsem byl na vrcholu blaha, pro mě to je naprostý skvost. Když jsem pak četl recenzi ve staré Melodii, které jsem si dokupoval po antikvariátech, že jako dobrý, ale kdyby Supraphon raději převzal nějakou řadovku, jen jsem skřípal zubama nad těma zmlsanejma kritikama, co všechno maj a znaj a ničeho si nevážej (smích).
Nakonec mi ještě spolužák Jindra Schwarz (způsobil mj. také, že náš fakultní výbor SSM dělal zřizovatele Janotovi) půjčil k nahrání Times, Another Side, Bringing, Hardyho a Before the Flood, další kamarád Slow Train a Saved, v antikvariátu v Myslíkovce jsem pořídil Nashville Skyline, ve filmovém klubu shlédl Festival (Bloomfield rules), v rádiu na Větrníku zahráli čtyři ukázky z Infidels a korunu tomu nasadil Honza Sobotka třídílným pořadem o BD v klubu VŠE. To už jsem mohl být skoro za dylanologa v mezích zákona (smích). Když jsem ale byl se svojí budoucí nastávající v Budapešti a viděl tam za výlohami Shot of Love, přivezl jsem si jen Please Please Me, protože jí se líbila krásná bavlněná noční košile a na víc už nezbylo. Holt i láska k hudebním idolům má své meze…
Jsi systematický sběratel dylanovských nahrávek?
Vůbec ne. Já jsem jak smrt, beru všechno (smích). Ale spíš jen, když se naskytne příležitost, než nějak systematicky. Nakonec má člověk doma milion bootlegů a nemá čas je poslouchat. A vnoučata to stejně nahážou do popelnice.
Je pro tebe Dylan prvořadý jako hudebník nebo textař?
Dostal jsem se k němu přes texty, v tom je pro mě nezastupitelný, i když slyšenou angličtinou nijak zvlášť nevládnu. Ale jako muzikanta a skladatele si ho taky cením vysoko, to jde ruku v ruce. Stačí poslouchat jeho hlas, výraz a frázování, to je pro mě jako symfonie. Krása není v líbivosti.