Vydání 6 u labelu Is It Jazz? sedí dokonale jako ta příznačná zadnice na hrnci. Název si kapela už v roce 2011 vzala od mytického tvora z populární norské dětské písničky o kříženci slona a krokodýla, „dřímající troubící bestie s děsivou řadou zubů v chňapavých klapavých čelistech“. A znějí tak! Nástrojové trio kytara (Tom Hasslan), saxofon (Jørgen Mathisen), bicí (Axel Skalstad) svádí k jakémusi barovému oldschool be-bopu. To ani náhodou. I když – za takovou muziku bych rád v baru nechal safra velké spropitné. Slyšno jednou nohou pevně kdesi v kraji 70. let třeba Johna Coltranea, na té samé stojné noze taky hutnost tehdejších King Cimson nebo Soft Machine. Druhou nohou třeba až v podobě šílícího dervišského šamana roztočeného snad bez dotyku zemského povrchu, vzlétnuvšího, létajícího nad tím vším i mimo vše. Silná energie. Valivá.
Totiž hned první Harry Davidson vskočí s hutně basovým/kytarovým riffem, jenž dusá a vířivě krouží kolem motivu, který unisono hraje saxofon s kytarou a pod nimi zamotaně zapeklitě třeští bicí. A v téhle sedmapůlminutové věci plno meziher. Basový riff se změní do protisměru, kytara na to ni zbla nedbá, bicí vynechají dva takty, jako že „kurňa sis nevšiml!?“, všiml!, tak jede saxofon, až se i kytara v divném (skvělém!) propletenci taky rozjede spolu se saxem k finálnímu fanfárovému souzvuku. Pod tím vším muzikantským nápadem a instrumentačním umem si lze všimnout hutných zvukových vln. Plnících či spíše doplňujících to neurvalé mistrovství. Country Doom je dost z jiného ranku. Podivínsky se měnící groove vzlíná pozvolna, tak nějak seversky norsky, zprvu vyhýbavě, vznikavě, pak až funky hýbavě přes (uf!) pekelnické kytarové snad stoprstové spletité mísení několika melodických variant, které dominantní tónovou „spoluhrou“ musí po osmi minutách utnout saxofon. Závěrečná Pretentious Woman v tanečním rytmu s vrčivým riffem, intezivním saxofonovým sólem, kytarovou improvizací a vířivými bicími s finální codou. Čistá energie.