Brněnsko-sarajevská Kulturní úderka pojmenovala čtvrtou řadovku věru štěpně. I když co dnes ještě pobouří? Vlastně můžeme brát titul alba spíše jako… vřelé, hluboce člověčí, citlivé vyjádření určitého pocitu. Nebo ještě jinak. Druhé slovo z názvu přece nekončí na -o, ale na -a. A titulní obrázek digitálního alba zachycuje nástroj (zřejmě) na odstraňování toho onoho, tudíž jde vlastně o název konstruktivní, pozitivní, že.
Ale bez legrácek, Kulturní úderka je ve svém fúzování blues rocku, alternativy, funku a lecčehos dalšího zase o kus přesvědčivější. Byť hlavní práci na „dotažení“ nového ksichtu už odvedla na předchozí desce Black Metall (viz UNI 5/2020). Zní soudržněji. Navzdory tomu, že chvíli hrne tradicionalistickou dvanáctku (byť blues tu oproti minule trochu ubylo), v Mother And Her Child obkreslí altrockové hitíky (také jste si při téhle písničce vzpomněli na sound Spin Doctors, nebo je to náhoda?), v Loosing My Best Friend se vydá na parodický výlet za pokleslým americkým pop punkem se špetkou reggae nebo ve zvláště vypečeném kusu Egoskeptik zavzpomíná na rap-funk-metal 90. let. A čím dál lépe se Úderce daří zachytit do nahrávky „živou“ energii. Po třiceti letech přerušené existence (je to možný, jak to letí?) se kapela nevyklidnila, ale spíš ještě nabírá na dravosti. Na balady, jaké tvořily důležitou součást Black Metall, tentokrát nedošlo. Tedy pokud nebudeme považovat za výjimku úvodní znervózňující anti-baladu Don’t Wanna Love You se záměrnými disonancemi elektrického piana a výbušnou funkovou vsuvkou. Klávesista a pan profesor Omer Blentić, který se přidal ke skupině v její druhé inkarnaci, už tolik virtuozně neklasicizuje, zato ještě zemitěji zapadl do výbušné dynamiky „tělesa“.
Ještě nějaké novum? Jadrná čeština v Egoskeptikovi a slogan Ovčí bůh jde Štěpánovi Dokoupilovi frázovat a vyřvávat stejně dobře jako angličtina.
Na h… je zkrátka takové šikovné prkénko na odstrčení… blbé nálady.