Kurt Rosenwinkel dovádí na zcela autorském 2CD Star Of Jupiter svůj jazzový synkretismus k dokonalosti. Prohání se mezi retro-jazzrockovými riffy a kosmickou zvukomalbou, krotne v procítěných baladách, sféricky zefektovaná futuristická sóla střídá s bopovými sprškami. A navzdory různým východiskům působí dvojalbum jako koncepční, celistvé dílo.
K novým vesmírným dobrodružstvím si Rosenwinkel přivedl také relativně nové spolucestovatele. Slovo „relativně“ je namístě. Služebně starší basista Eric Revis doporučil nováčka Justina Faulknera, se kterým se předtím potkal v kvartetu Branforda Marsalise. A komunikace Rosenwinkelovy kytary s akustickým i elektrickým pianem devětadvacetiletého, nadšeného, zručného i přemýšlivého Aarona Parkse působí naprosto in-tuitivně, ať už se pouštějí do modálních stupnic v Deja Vu, kreslí hebké melodické obloučky v Under It All či s živočišným tahem swingují v Mr. Hope. Aby ne, vždyť ti dva se už pár let alespoň příležitostně potkávali a vzájemně oťukávali. A jak zdůrazňuje sám Rosenwinkel v tiskové zprávě, právě intuice představuje základní princip desky:
„Všechno, o čem je moje hudba – a tohle album nepředstavuje žádnou výjimku – má něco do činění se vztahem, jaký máme k vesmíru v tom nejširším smyslu slova a jak užíváme intuici, abychom slyšeli, co nám říká… Hudba Star Of Jupiter ke mě přišla ve snu. Byla mi dána jako trans-cendentní klíč k cyklům formy, iluze a strachu, které existují v každém pozemském plánu existence. Ten sen byl tak silný, že pokračoval do reálného života. Stal se hmatatelnou silou při vytváření alba.“
Je pro nás kytaristovo vysvětlení moc mystické? Nebo máme naopak pocit, že jsme podobná tvrzení od dob východního okouzlení Johna „Mahavishnu“ McLaughlina (tenhle příměr neuvádím náhodou) slyšeli mockrát? Pak se můžeme spokojit s konstatováním, že Star Of Jupiter je prostě povznášející nahrávka. Míněno naprosto bez ironie.
Wommusic, 2012, 91:36