Jsou skupiny, které pět let hrají to samé, a nepřijde jim na tom nic divného. A pak jsou hyperaktivní jedinci, kteří své nápady chrlí a následně uvádějí do praxe takovým tempem, že když je pár měsíců pustíte z dohledu, 
může se vám stát, že pak na koncertě nebudete znát skoro nic, protože mezitím úplně vyměnili repertoár. Jsou skupiny, pro které je důležitější, aby se o nich mluvilo a psalo, a pak takové, které jsou radši zavřené ve zkušebně a uspokojením je pro ně samotné hraní a proces tvorby. Písečtí Kusumam patří v obou případech k těm druhým. Snad proto jsou zcela nenápadní a moc se o nich neví, ačkoliv toho za sebou nemají až tak málo.
Nevznikli nějak plánovaně, prostě to prý vyplynulo z jamování v květnu 2000. Bubeník Rob Hopeye i basista Klokan měli už nějaké zkušenosti z lokálních kapel, kytarista Tom Linn začínal. Zpočátku s nimi byla i houslistka Alča, ale ta po pár měsících odešla, a od té doby jsou už stabilně tři. Název pochází ze sanskrtu a znamená „květ“, za což prý může svými orientálními zájmy basista. Svou nejednoznačností, nekonkrétností a možností různých asociací i výkladů k téhle partě skvěle pasuje. Stylově je přiblížit někomu, kdo je nikdy neslyšel asi není úplně snadné, ale vodítkem může být bubeníkova obliba labelu Dischord a samozřejmě i dvorní kapely Fugazi. Pamatuji si, že kdysi poprvé jsem si u nich představoval bloudění botanickou zahradou. Post-hardcore s alternativním přístupem a nedemagogickou otevřeností? Představivosti se meze nekladou.
Koncertují spíš sporadicky, raději jsou zavřeni ve své garáži. Ne snad, že by nechtěli, ale znáte to – není moc kde. Tam také brzo začali nahrávat – už půl roku po prvním setkání vzniká CD-R Ve větru strom, z dalšího půlroku podobným 
způsobem jeho nástupce Pomačkaní. Kolik znáte skupin, které za první rok existence složí a nahrají skoro třicet písniček? Já moc ne. Jenomže to zdaleka není všechno. Každé Vánoce nahrávají pro přátele limitovanou raritní nahrávku. Z jara 2002 následuje třetí CD-R na vlastní značce Lime Tree, minialbum Headphoning, které ovšem vzniká poprvé v regulérním studiu, v Hostivaři u Zdeňka Šikýře. Tam se po roce vracejí, aby natočili svou oficiální debutovou desku. Nese název Cambiar, vyšla u brněnských Indies, a je na ní k nalezení mj. i hodně povedená verze slavné Venus jako pocta Jiřímu Kolšovskému. Trochu se s ní zviditelnili, zahráli si třeba i na respektovaném festivalu Valašský špalíček. Ale jak to tak bývá, až tak moc se tím vším nezměnilo. S podzimem loňského roku přibylo do diskografie druhé oficiální album Fight with Windmills. Příznačný název. Opět na vlastní značce, ale tentokrát na krásném, průhledném vinylu. Zůstaly míchané vokály, echované kytary, precizní rytmika, naléhavost i neodhadnutelnost, kam se skladba bude vyvíjet. Skvrnou na kráse budiž přechod na (dost špatnou) angličtinu. U muziky, kterou hrají, si totiž mnozí kolegové vystačí beze slov. A to, že tohle jihočeské trio má dobré texty, plné vtipných hříček, zpestřované navíc východními mantrami, bylo tak vlastně příjemným bonusem, který se teď zbytečně smazává.
Kusumam nejsou se svým světem na pomezí žánrů rozhodně na snadné cestě. Poslouchat je neznamená pouhou relaxaci, vyžaduje to zapojení fantazie. Jejich snažení obtáčí, pulsuje, bouří i bublá. Otevírá nové cesty, nabízí možnosti provokace vlastní mysli. Pocity i atmosféra, nikoliv oslňování instrumentálními výkony a uspokojování ega hudebníků na úkor cílového příjemce. Ale vynaložené úsilí posluchače se v tomhle případě vrací mnohem spolehlivěji než investice do podílových fondů. Hudba, co kvete.
Foto archiv