„A co chci vlastně o světě říct / co ještě nikdo jinej neřekl dřív,“ táže se Kyšperský sám sebe v písni Ondatra (která je vlastně nutrií). Možná už bylo řečeno vše. Jenže co bylo vyřčeno, bývá zhusta zapomínáno. Má přece smysl i osobitě a zajímavě opakovat.
Květy opět proměnily sestavu. Za bicí se vrátil Aleš Pilgr, což vrátilo do soundu jistou perkusivní hravost. Nově se ke kapele připojil čtvrtý člen, Jiří Habarta (z Ghost of You), střídající baskytaru, klávesy, slide kytaru a perkuse a starající se také o produkci. Přišli milí hosté, třeba Petr Venkrbec se saxofonem. Což je fajn, kapela nestojí na místě, zní zase trochu jinak. Ale aranžmá zůstávají nepřepálená a nic se nemění na největším daru Květů, okamžité rozpoznatelnosti. Nejen kvůli Kyšperského projevu, ale především kvůli poetice. Kvůli nezaměnitelné, často hlučné melancholii, byť Kyšperský v tiskové zprávě k desce prohlašuje: „je pro mě důležité, aby i v teskných písních byl nadhled a humor“. No jistě, důležitost kontrastu vnímal autor vždy výborně, v hudbě i textech, a platí to pořád. Hloubku šera poznáme jen ve srovnání s jasným slunečním paprskem. Nebo nepoznáme, protože nás oslní, a ta bílá bolavá tma je ještě horší. „Na déšť ani slunce si nevzpomínám / já vidím jenom ty oči / a jak se dolů propadám“ (Dům, kde bydlela Dora).
Jinak titul „jednačtyřicetiminutové“ desky není vůbec banální. Nejde tu o zpochybnění umělecké zkratky, shození významu krátkého útvaru, jako je píseň. Album je plné deseti působivých důkazů, jakou může mít z kontextu vyjmutá jednotlivost sílu. Byť našinec nedá dopustit na albový formát. Ale druhý význam, to je v rychlé a povrchní době výzva. Udělat si čas na vyznání, na vyslechnutí příběhu. Vstřebání příběhu. A zase se stát empatičtějšími bytostmi, ne konzumenty virtuálních výkřiků. Sice hlasitých a nápadných, ale brzy zaniknuvších v neutuchajícím křiku dalších zištných křiklavostí, usilujících o kratičkou chvíli pozornosti.