Brněnská čtveřice Květy je už považována za jistotu domácí alternativní scény, jim samotným prý je ale už podobné nálepkování těsné. V listopadu Květy vydaly a v prosinci pokřtily své už desáté album, nazvané stroze 41 minut, a o pozadí jeho vzniku, současné konstelaci v kapele i o svých autorských inspiracích vyprávěl nepřekvapivě zpěvák a kytarista Martin Kyšperský.
Skladby o všednodenních věcech a název podle stopáže – dá se vaše nové album definovat jako „oslava obyčejnosti“?
Proč ne? Civilní témata mě baví moc, baví mě i to, co jsme chtěli říct obalem – tedy že žijeme ve městě, že tvoříme ve městě, že by asi bylo divné se věnovat například přírodní lyrice, když většinu času trávíme „někde mezi barákama“… Asi je to tak v pořádku.
Kde tě poslední dobou nejčastěji napadají témata a zárodky nových písniček?
Při chůzi. V době covidu jsem si hodně zvykl chodit po městě pěšky, nebydlím daleko od centra, ale i tak je to tak půl hodiny chůze, a když to nezabiju tím, že si pustím do uší hudbu, tak tím, jak jdu, probíhá nějaký rytmus, a u toho mě napadají různé fráze, slogany nebo i sled akordů.
Co se musí stát, abys podobný nápad dotáhl do podoby písničky?
Musí být tak výrazný a smysluplný, že když si ho přečtu po delší době, tak se za něj nestydím. A dostatečně nosný, abych se to pokusil dotvořit. Aby mi to i s odstupem „hrálo v hlavě“. Další síto, kterým pak propadávají nápady, nastane na zkouškách. Kluci jsou dost ostražití, někdy mi do toho hodí vidle. Zpětně to je většinou dobře. A když si to musím obhájit, tak si aspoň sám řeknu, co je na tom dobrý.
Kam si ty nápady zaznamenáváš? Máš nějaký zápisník?
Do mobilu. Jednou za čas pak dělám inventuru, a pak to všechno třídím na „úplné blbosti“ a „trochu nadějnější blbosti“.
A co když tě zrovna nic nenapadá? Upřímně – tak na mě působí třeba název alba 41 minut. Že vás prostě zrovna nic lepšího nenapadlo.
Chtěl jsem, abychom se posunuli od toho surrealismu, ve kterém jsme se poslední dobou nacházeli, a aby ten název nic nepodsouval. Aby tam nebyl žádný pocit a žádná emoce, abych nemusel nikomu vysvětlovat: „Proč zrovna Bílé včely…?“ „Proč Miláček slunce…?“ „Proč název Starý Kortykoid…?“ Nechtěl jsem dávat klíč. Ať si to každý prozkoumá sám. A zároveň jsme si u toho uvědomili ten rozměr času. Tím, jak je většině kapely už čtyřicet plus, tak je pro nás čas velká deviza. Pustit si dnes jakoukoli desku a pustit si ji soustředěně třeba čtyřikrát pětkrát… to začíná být docela luxus. Ale nás opravdu zajímá deska jako celek. Je to deník za určitou dobu. Z toho nemáš číst jen samostatný stránky.
Není to jen rozdíl generačního přístupu? Že ti starší jsou zvyklí na celá alba, zatímco ti mladší dávají přednost singlům?
Na jedné straně je doba singlů, ale zároveň my pořád vydáváme desky. A na koncerty chodí mladý lidi a taky si kupují elpíčka. Vždycky je po nějaké době vyprodáme. Ačkoliv teď zrovna za mnou přišla jedna krásná holka pro gramodesku, a když jsem se ptal, jak se jmenuje, že jí tam napíšu věnování, říkala, že to kupuje pro tátu. No ale to je taky hezký.
Ty jsi poměrně známý tím, že na svém facebookovém profilu ventiluješ své sny. Jsou na novém albu nějaké písničky, které sny iniciovaly?
Čím jsem starší, tím víc se snažím to nějak pročišťovat, a být víc transparentní. Některé texty jsou plné narážek, co asi člověk zvenku nerozklíčuje, ale jiné jsou tak srozumitelné, že to už ani víc nejde. Je tam třeba písnička, jak jsem se úplně poprvé zhulil trávou, a byl to jeden z nejhezčích večerů v mém životě. Tak silný, že jsem o tom musel podat reportáž. Nebo je tam písnička o tom, jak jsem randil s jednou holkou, akorát že v roce 2007. A skladba o paní pracující v kanceláři. Zpětně si zkouším představit, jakej byl asi její den. Neviděl jsem ji dvacet let.
Není to jen projev melancholie a nostalgie?
Ano, některý ty písničky jsou pěkně teskný. Ale to byly vždycky. To já v sobě prostě mám. A ty věci se mi nechce zrovna teď moc křičet, spíš prostě vyprávět. My chtěli udělat několik písniček, které jsou měkkoučké, sametové, pocitově hebké, nebyla u toho potřeba dávat tam nějaké divné zvuky či nezvyklé nástroje. A říkali jsme si u toho, jak je to super, a jaká je to úleva to vůbec neřešit. Úleva v tom být opravdu svobodný a sám sobě prvním posluchačem. Před pár deskami bych říkal: Hele, tam není nic experimentálního, vždyť to je jednoduše obyčejná píseň – je to dobře?? Na koncertech lidi nejvíc paří na rychlý punkový věci. Trošku je pak jedno, co tam třískáš. Ale najednou jsme zjistili i to, že když zahraješ jemnou písničku fakt pořádně, má to podobnej účinek vzájemnýho přenosu štěstí.
Znamená to, že slovo „alternativa“ je pro vás už minulost? A že bylo pro vás svazující?
Co ten pojem dnes ještě znamená? My jsme rozhodně rocková kapela. Feelingem a tím, na čem jsme vyrostli. Jenže… Udělali jsme tolik různých věcí, zkusili si totální bordel, minimalismus, čistej folk, kytarovky, elektroniku, country… Je to fakt neskutečný dobrodružství. Do jakýho šuplíku to kdo dá, to je fuk.
Jak moc ti do písniček zasahují ostatní?
To, jak to nakonec vyzní, je práce celého kolektivu. Často tu písničku přinesu v nějaké zcela syrové podobě, třeba jen kytara a zpěv, přičemž ta kytara se z toho následně úplně vyhodí. To, co tam ostatní „dodělají“ a jak na mě působí, to je naprosto stěžejní. Je to důvod, proč vůbec mít kapelu. Nejsem diktátor, co nosí všechnu muziku v notách, a ostatní jsou tu jen od toho, že ji co nejpřesnějším způsobem zahrají. Naopak jsem vždy natěšenej na ten posun.
Aktuální sestava existuje dva roky. Jak jste vlastně tehdy na Jiřího Habartu, který tehdy posílil sestavu, přišli?
Před pár lety od nás tehdy odešel Kuba Kočička, který hrál na bicí. A Aleš Pilgr, který v Květech hrál předtím dvacet let na bubny a v téhle přechodné verzi mastil kontrabas, dostal chuť se k těm bicím vrátit. Takže jsme potřebovali hlavně basistu. A našli jsme rovnou nejlepšího!
Jako basista jsi ale začínal a s jinými interprety hrál i ty a třeba u Muchy tě na basu vystřídal a několik let s ní i hrál váš další člen Ondřej Kyas… Proč tedy vůbec další člověk?
Ondra by nepochybně zahrál cokoli, ale pro nás je lepší v tom, jak střídá klávesy a kytaru, protože to vytváří neskutečný množství barev. Často hraje na dvoje klávesy a kytaru naráz, prostě chobotnice v akci. A Jura Habarta, kterého jsme znali z Ghost Of You, je schopen tak chytrých a nápaditých basových linek, že mu do toho téměř nikdy nekecáme. To je strašná úleva! Občas se celá kapela dohaduje, všichni mají svůj part a stojí nad posledním nebožákem a společně mu radí. Tak to se teď neděje. A já nedokážu hrát na basu a u toho pořádně zpívat, to by byla katastrofa.
Ghost Of You se ale nyní po několika letech probudili a mají taky novou desku. Jak to bude dál?
Myslím, že ta nová deska Ghost of You je hodně Jurovo dítě, říkal mi to. A taky hraje ještě s asi dvěma dalšími kapelami, které naštěstí tak často nekoncertují. Ale hodně toho máme všichni, takže spíš věcně hledáme společné termíny, a teprve kdyby to začalo už hodně skřípat, tak bychom to museli začít řešit.
Vašemu současnému basistovi jste na novém albu svěřili i roli producenta. Což taky – v konfrontaci s tím, kolik jsi ty sám už produkoval alb – může leckoho překvapit. K tomu došlo jak?
Jednak rozumí zvuku, dokáže nahrávku smíchat tak, že ví o všech technických parametrech. Na to já si už musím brát k sobě ještě dalšího zvukaře. Tuhle desku nám smíchal Jura sám a jen pár detailů na zpěvu a virblech ladil Ondra Ježek, co ten mix celý nakonec zmasteroval. No a pak je ještě důležitý, že poslouchá novou hudbu, že žije víc v přítomnosti. Já trčím někde v roce 1972, zvukově řeším spíš to, jak zní starej živák Milese Davise než to, co vyšlo v roce 2024. Takže jo, potřebujeme prostě Juru, protože je z tohohle století.
Navzdory čerstvému albu se mi zdá, že už nyní nehrajete tak často. To je tím, že ta kapela existuje tak dlouho?
Lehoučce se zvedla cena, čímž odpadla některá místa, jiná zase zavraždil covid a ubylo klubů. Ale paradoxně na nás teď chodí víc lidí a většina koncertů je čirý štěstí. My zkoušeli udělat turné třeba od úterý do neděle, jenže na menších městech nejde hrát jindy než v pátek a sobotu. Přijedeme téměř kamkoliv, kde nás chtějí a mají jen trošku peněz.
Bavíte se v kapele někdy o budoucnosti? Kde se třeba vidíte za pět let?
Mám pocit, že svět je teď v nějaké špatné konstelaci. Demokracie se sype, Svět si vybírá do čela lidi, co jsou jen populisti, a jde to prostě k šípku. Takže jsem trošku smutnej. Ale tím spíš bych asi chtěl hrát, co nejdéle to půjde. I když samozřejmě netuším, co všechno se může stát. Třeba mě to přestane bavit. Nebo ohluchnu. Anebo odejde Aleš – a to už si vůbec nedovedu představit, že bych hrál bez něj. Ale pokud to jenom trošku půjde, chci strávit s touhle kapelou celý zbytek života.