Labutě odlétají, Gira už nechce pevnou skupinu 

Americká skupina Swans vystoupí v létě na festivalu Brutal Assault v Jaroměři (9.–12. srpna) v rámci posledního turné v stávající sestavě. Skončí tak sedm let trvající reunion který ukázal, že soubor okolo zpěváka a kytaristy Michaela Giry dále rozvíjí své pojetí totální hudby, zaplavující posluchače masami zvuku.

Loni se hodně mluvilo o konci Swans nebo alespoň o konci současného obsazení. Jaká je situace nyní?
Swans jsou skupina lidí, kteří spolu pracují už sedm let, jsou ve velmi blízkém kontaktu více než dvě stě, dvě stě padesát dní v roce, vlastně ve stejné místnosti, i když se tato místnost přemisťuje po celém světě. Aby mohla hudba expandovat do rozdílných směrů a našly se nové možnosti, je myslím si potřeba, abychom dál už nebyli spolu v této jedné místnosti. Začnu pracovat s rotujícím obsazením přispěvatelů. Někteří z nich budou samozřejmě kluci ze současné kapely, ale už nechci stavět skupinu, která by byla celou dobu stejná. Začnu psát písně a pak se rozhodnu, kteří muzikanti z těch, jež jsem potkal během posledních dekád, budou vhodní pro to, aby v těchto písních hráli. A pokud pojedu na turné, sestavím pro šňůru odlišnou kapelu.

Swans
Swans vznikli v roce 1982 a záhy se zařadili mezi nejoriginálnější kapely své generace. Vymykali se všem žánrovým kategoriím. Debut Filth sice ještě připomínal syrový post punk Joy Division, i když ve vedení saxofonu byl patrný vliv newyorské punkjazzové scény no wave, ale kapela brzy přišla s vlastním přístupem. Produkovala syrovou hrubou hudbu postavenou na hypnotickém opakování pomalu se valících riffů a brutálním hlasitém zvuku, jehož agresivita se nedala popsat. Rytmus připomínal zarážení hřebů do ukřižovaného a strohé texty se na raných albech Cop a Greed zabývaly odvrácenými stránkami lidské mysli, chamtivostí, zvráceným sexem, násilím a bolestí.
I když se na třetí desce Greed z roku 1986 objevilo piano a sound obohatil vokál zpěvačky Jarboe, i následující album Holy Money se neslo v podobném duchu. Až Children of God v roce 1987 přineslo zjemnění soundu, v němž se začala objevovat akustická kytara. Příklon ke gotickému rocku vyvrcholil na následující desce The Burning World z roku 1989, kterou předznamenal cover od Joy Division Love Will Tear Us Apart. Na dalším o dva roky mladším albu White Light From The Mouth Of Infinity skupina spojila aktuálnější jemnější gothicfolkové prvky s ranou tvrdostí.
V roce 1995 soubor vydal jedno ze svých nejpřístupnějších alb, přímočaré The Great Annihilator. O rok později následovalo experimentální, až filmově laděné dvojalbum Soundtracks For The Blind s názvuky soundscapingu i prvky post rocku a post industriálu. Objevily se na něm i terénní nahrávky – otec Jarboe vypráví o své kariéře u FBI. Po této desce se skupina rozešla a Gira i Jarboe se zaměřili na sólovou kariéru.
V roce 1998 Gira založil Angels of Light, jejichž hudba byla mnohem melodičtější a vznosnější. Tvrdé pojetí Swans mu však chybělo, což bylo vidět v roce 2009, kdy začal pracovat na novém materiálu. Ukázalo se, že by byl vhodnější pro Swans, jež obnovil v roce 2010. „Chtěl jsem zažít tu zkušenost s totálně pohlcujícím zvukem Swans,“ řekl o rok později.
V novém obsazení se sešli veteráni z The Swans s některými členy Angels of Light. Gira tehdy uvedl: „Máme nyní dva bubeníky, Phila Pulea, který hrál na bicí na posledním turné Swans v roce 1997, a Thora Harrise z Angels Of Light. Je s námi kytarista Norman Westberg, ten hrál už na první desce Swans, baskytarista Chris Pravdica a Christoph Hahn, který hrál se Swans v osmdesátých letech a na počátku devadesátých.“
Skladby, jež napřed vydal na demu I Am Not Insane, se pak objevily v rozpracované podobě na desce My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky z roku 2010. Poté následovaly ještě tři další rozsáhlé opusy, které nikdy neměly méně než sto minut. Vévodily jim rozsáhlé skladby s mnoha navrstvenými zvuky, jež často měly více než patnáct minut, jako To Be Kind, She Loves Us a No Words No Thoughts. Kompozice The Seer a Bright The Sun / Toussaint L’Ouverture dokonce trvaly přes půl hodiny.
Obsazení se téměř nezměnilo, jen loni odešel Harris a letos ho nahradil multiinstrumentalista Paul Wallfisch.

Vaše poslední album The Glowing Man se liší od předchozích desek nahraných po obnovení Swans v roce 2010. Místy je mnohem vzdušnější a transcendentnější. Je to směr, jímž se vydáte?
Nejsem si jist, kterým směrem se vydám, takovým přemýšlením moc času netrávím, takové myšlenky by znamenaly neúctu k lidem, s nimiž ještě pořád pracuji a kteří mě mají rádi. Jen vím, že se to musí změnit, ale jak, to vyřeším později.

Máte už alespoň představu, kdy by se nové nahrávky mohly objevit?
Fakt nevím, nechci se nechat vytrhávat od toho důležitého, co děláme právě teď.

Na posledním albu mě velmi zaujalo, že navzdory mohutnému zvuku nejsou vaše skladby ubíjející, drtivé či zničující. Jak jste toho dosáhl?
Já jsem nikdy nikoho nechtěl zničit. Tedy kromě sebe. Řídím se intuicí. Zvuk, který se nahrál, evokuje další zvuk, který by měl přijít. Automaticky pohlížím na první nahrávky pořízené ve studiu jako na východisko, jako na plán toho, jaký by mohl být výsledek. Nikdy mě příliš nepřitahovalo ve studiu jen zachycovat zvuk kapely. Vždycky se tam spíš snažím věci přivádět k životu, protože pro mě je studio součást tvůrčího procesu. Snažím se vytvářet hudbu, která nabízí a evokuje tolik, kolik je jen možné.

Na albu se objevila píseň The World Looks Red / The World Looks Black. Podobná slova ale měla i jedna píseň od Sonic Youth.
Tento text jsem skutečně kdysi věnoval Sonic Youth a oni jej použili na desce Confusion Is Sex. Když jsem pracoval na materiálu na poslední album, hrál jsem kytarový motiv a z nějakých důvodů mi vytanula na mysli tato slova. Začal jsem je zpívat. Ani nevím, odkud se mi v hlavě vynořila. Samozřejmě jsem si je všechna nepamatoval. Podíval jsem se po nich, našel je a začal jsem je zpívat do kytarového motivu, který jsem měl. Dávalo to smysl, tak jsem si řekl, proč je nepoužít, je to můj text, a mělo to zajímavé zvukové kvality.

Před lety vám vyšla kniha Konzument. Píšete ještě?
Píšu, má to i jistou malou podobnost s tím, co přinášela tato kniha, ale píšu novou prózu, jak mi to jen čas dovoluje. Je to další věc, které se budu věnovat po finálním turné Swans. Zajímavé je, že se mě lidé neptají, o čem bude. Já ani nevím, jak to popsat, ale řekl bych, že o nejistotě.

Psaní zabere hodně času.
Jo, a já je beru velmi vážně. Ale stejně jako je důležité psaní, je důležité i čtení, na které jsem během posledních deseti let neměl tolik času, kolik bych chtěl. Teď jsme měli měsíc volna, tak jsem začal hodně číst. To mi trochu otevřelo tuto část mozku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *