Ľahká Múza, nesporná stálice slovenské alternativní scény, loni vydala album Piesne ticha. A letos se chystá mimo jiné na dvě akce Unijazzu, koncert 12. dubna v pražském Kaštanu a také na červencové hraní v rámci festivalu v Boskovicích. Dost důvodů k rozhovoru s osobitou zpěvačkou Gudrun. Vedle povídání o hudbě samé, třeba o určité inspiraci folklorními trávnicemi, přestože si Gudrun neprozpěvuje při obracení sena na lukách, ovšem muselo dojít i na téma slovenské čistky v kultuře. A konstatování, že skutečně nezávislý umělec nemůže z principu věci zůstat apolitickým. Vždyť i nezávislost na institucích je svého druhu politikum.
Před rozhovorem jsem se omlouval, že o současném gothic rocku, dark wave i industriální elektronice a příslušné fanouškovské subkultuře už mnoho nevím. Ale psala jsi, že je to vlastně dobře, že jste se nikdy žánrově nevyhraňovali.
Od začátku jsme nadžánrová a experimentální kapela. Lavírování mezi různými hudebními žánry je pro nás příznačné a dává nám naprostou uměleckou svobodu v tom, co chceme v hudbě realizovat. To, že začátkem 90. let vznikla možnost koncertně prezentovat naši tvorbu na festivalech industriální, elektronické či gotické subkultury, nás jen k těmto žánrům povrchně přiřadilo. Tady rozhodně nejsme v Evropě, kde se tato hudební oblast od konce 70. let kontinuálně vyvíjela na troskách postpunku. Když pak podobných koncertních příležitostí začalo ubývat, a my koncem 90. let nechtěli hrát něco úzce subžánrově zaměřeného, nezbývalo nám než vyrazit do Europy a hledat tam nové posluchače.
Každé album, které jsme vydali, mělo svoje ústřední hudební téma, okolo kterého oscilovaly všechny hudební, aranžérské a zvukové postupy. My sami se vnímáme jako alternativní kapela, ovšem v kontextu, v jakém je alternativa chápána za našimi hranicemi. Protože u nás je vlastně alternativa už také hudební žánr, se kterým nemáme společný typ zvuku, instrumentace a výrazu. Na Slovensku již dlouhodoběji hrajeme na akcích zaměřených na alternativní kapely, a v tomto směru bychom rádi pokračovali i v Česku.
Jako jednu z pěveckých inspirací posledního alba Piesne ticha uvádíš také přesahy do etnické hudby. Konkrétně slovenské trávnice, ženské lidové písně spojované s kosením a sušením sena. Kde se vzala tahle pěvecká inspirace? Stará se Ľahká Múza o louku?
Máme zahradu, ale ne zas tak velkou, abych si tam prozpěvovala. (smích)
Už od první LP Tieň bolesti z roku 1992 pracuji se specifickými hudebními polohami a technikami, které jsem lety praxe zdokonalila a umožňují mi, vedle maximálního využití hlasivek ve spolupráci s efektovými procesory, používat hlas jako samostatný hudební nástroj. Různé vibrační typy vokálů a etnické barvy se tudíž objevovaly i na předchozích deskách, ale v hustých aranžmá si to posluchač nemusel až tak uvědomovat. Proto jsme Piesne ticha ve srovnání s předchozím titulem Byť tvojím zrkadlom komponovali v mnohem průzračnějším duchu a úmyslně nechali vyniknout všechny pěvecké party. Od začátků jsme měli rádi etnickou hudbu a ta slovenská nabízí bohaté inspirace. A protože trávnice jsou nádherné vícehlasé ženské zpěvy, vždy mě zajímaly. Dnes jsou podobná „world“ témata módní, ale u nás jde o dlouhodobou záležitost. Reagujeme na tohle téma po svém a tak, aby z inspirace vznikaly nové, originální skladby. V tomto kontextu jde opravdu jen o inspiraci jako takovou, nikoliv o převzetí konkrétních hudebních motivů a jejich vložení do naší hudby. To jsme nikdy nedělali. Vždy jsme měli vlastní imaginaci.
Zdá se mi, že v hlase je opět cítit i větší důraz na klasickou pěveckou průpravu, ale možná se pletu?
Jsem poctěna, když se mě kolegyně zpěvačky ptají, ke komu jsem chodila na lekce zpěvu nebo jaké mám hudební vzdělání. Odpovídám jen, že jsem talent, který si sám vytvořil vlastní hudební postupy a osvojil pěvecké techniky. Byla to součást našeho hudebního dobrodružství, objevovat i ve zpěvu vlastní hranice. Můj hlas má specifickou barvu a tonalitu, což mi v jeho využití dává velký prostor. A hudba, do které zapadá, nebo ze které se vynořuje, ho umocňuje. Na předchozích deskách jsem vedle práce se zpívaným textem používala i různé koloraturní belcantové techniky a dvojhlasy. Na novém albu je takových „sopránů“ méně, do popředí jsme postavili rezonanční a vibrační hlasové techniky.
PROČ CHODIT V NĚČÍCH STOPÁCH?
Váš posun v průběhu dekád, od post-punku přes dark a ethereal wave i klasicizující inspirace až k etnickým vlivům působí tak trochu jako konvergentní vývoj třeba s Dead Can Dance. Sledovali jste jejich tvorbu?
V době našich začátků v 80. letech jsme poslouchali široký záběr hudby, od českého undergroundu až po punkové a postpunkové výboje. A že tehdy byla scéna neuvěřitelně pestrá a svěží. Nejen po instrumentální stránce, ale i pěvecky. Nové přístupy, originální mužské i ženské vokály. Ale naše tvorba nemá žádné přímé vazby s Dead Can Dance, i když je Lisa výborná a jejich hudba, hlavně z jejich začátků, je vynikající. Jdeme jinou cestou i v tom etnickém přístupu. Zatímco oni zpracovávali hlavně exotické hudební světy, my jsme se inspirovali domácím folklorem. I co se týče ostatních kapel, vždy jsme se snažili o vlastní rukopis. Jakmile jsme měli pocit, že něco v naší tvorbě evokuje jinou kapelu, přestali jsme tyto nápady rozvíjet. Proč jít cestou, kterou už šel někdo před tebou?
Loni jste oslavili 40 let existence kapely. Dá se říci, že svými proměnami zrajete se svými věrnými fanoušky, jejichž vkus se také vyvíjí? Nebo se spíš přidávají noví?
Tohle je zajímavé sledovat. Protože každé naše album je jiné, vidíme, že část posluchačů jde s námi po našich cestách a část se v nějakém okamžiku odpojí. A právě tam se zase připojují noví. Nebo máme jen posluchače jednotlivých alb.
Jisté „gotické“ a „dark industriální“ ukotvení ale opouštět nebudete? Protože jak je vidět i na příkladu Ľahké Múzy, tyto fanouškovské subkultury vždy výborně fungovaly. Vystupovali jste na prestižních subžánrových festivalech napříč Evropou…
Jak už jsem říkala, v zahraničí jsme vnímáni jako „dark“ alternativní kapela a jen na nás záleží, jakými hudebními cestami kráčíme. Nedá se vyloučit, že se v budoucnu víc posuneme třeba až do „akustické“ polohy. Což teď vážně netuším. Kam nás srdce zavolá, tam půjdou ruce a hlasivky. Vlastní pečeť si ale poneseme s sebou, ať už budeme hrát cokoliv. Možná i proto jsme pro posluchače rozpoznatelní.
Pokud bychom si dovolili čirou spekulaci a srdce vás zavolalo k akustické hudbě, což zní zajímavě, znamenalo by to třeba rozšíření sestavy?
Teď se bavíme opravdu jen v teoretické rovině. Ale už dnes na Piesňach ticha máme spoustu akustických zvukových barev. Různé mandolíny, sitár, akustické kytary, jejichž zvuk je vytvořen specifickým nastavením kytarového procesoru a u kterých málokdo na první poslech identifikuje, že vznikly na elektrické kytaře. Když jsme nedávno hráli na festivalu v Kasselu, zvukaře to natolik zaujalo, že se ještě po koncertu přišel zvlášť zeptat, zda vše, co slyšel, ve skutečnosti i viděl. Tedy že všechny zvuky šly z kytary. Ale nemyslím, že bychom někdy zůstali pouze u využití akustických nástrojů, i když by se nám to možná líbilo.
Zkrátka, koncertní sestava tria s baskytaristkou iNOVA je stabilní, rozšiřování o například čistě akustický nástroj není v plánu…
Ľahká Múza je kapela tří stálých členů a iNOVA s námi hraje od roku 2014. Pro nás je optimální právě trio, které dokonale pokryje živé vstupy na koncertech. Hudba je natolik dynamická, že nepociťujeme deficit dalšího člena a nástroje. Právě naopak. Jsme v malé sestavě mnohem operativnější. I proto je dnes mezi mladými muzikanty takový nárůst one man či one woman projektů, případně dvojic. V současnosti je koncept velké kapely v podstatě přežitá záležitost.
Album Piesne ticha vyšlo u vydavatelství Hevhetia, záměrně nadžánrového, a když, zaměřeného spíše na alternativu, soudobou hudbu, volnou improvizaci, folklorní ohlasy či jazz než na rock. I to byla součást záměru ─ rozšířit záběr kapely?
Ono to krásně zapadlo do celého kontextu. Je to přesně tak, jak říkáš. Hevhetia je jedinečné vydavatelství, které vydává široký žánrový rozptyl domácí i zahraniční hudby. Jako „avantgarda“ jsme se do dramaturgie labelu skvěle hodili, a také se tam cítíme komfortně. Jiná vydavatelství jsou mnohem úžeji zaměřená, tam bychom už dramaturgicky nezapadli. Druhé široce zaměřené vydavatelství je Slnko Records, a to je na Slovensku asi vše. Nakonec i proto jsme tři alba vydali na zahraničních značkách. Subžánrové kapely to v tomhle případě mají mnohem jednodušší.
Jak vlastně došlo ke spolupráci s Jánem Sudzinou, „duší“ vydavatelství Hevhetia?
Šlo o postupný proces. On o nás věděl už dávno a naši cestu sledoval. My jsme také v určité době věděli, že existuje takové vydavatelství a sídlí v Košicích. A když jsme chystali album Piesne ticha, jednoduše jsme Jána Sudzinu oslovili jako první a nabídli mu spolupráci. Velmi nás potěšila okamžitá kladná odpověď. Až když jsme začali souvisleji komunikovat, dozvěděla jsem se, že má vlastně takové pravidlo. Umělec si k němu musí najít cestu. Že jde o jistou volbu, která bude fungovat, pokud je to vzájemné. Což mohu potvrdit. Byli jsme v minulosti i v opačné situaci, kdy jsme dostali od někoho nabídku. A také to fungovalo.
Na nový repertoár se čekalo dlouho, od alba Byť tvojím zrkadlom (2013). Přitom nové písně jste ohlašovali v rozhovorech už na rok 2017. Proč vlastně taková pauza v autorské tvorbě, respektive v jejím prezentování na desce?
Je to tak, nové album jsme chtěli vydat kolem roku 2019. Pak ale do plánů zasáhl v roce 2020 covid, a navíc jsem se v 2021 nešťastně zranila na horách. Po operaci mě čekala delší rekonvalescence. Čímž se naprosto narušilo tempo, kterým jsme na albu začali pracovat. Také samotné nahrávaní a míchání nám zabralo celý rok 2023. A pak jsme ještě chvilku čekali na samotné vydání v dubnu 2024. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. S albem jsme spokojení a je naše už deváté!
DESTRUKCE KULTURNÍCH INSTITUCÍ
Jak vnímáte současnou situaci ve slovenské kultuře nebo vůbec politickou situaci, kdy se píše o rozpolcenosti země? Což tedy zdaleka neplatí jen pro Slovensko… Ovlivňuje vás to v tvorbě?
Kultura a kulturnost u nás nikdy nebyla nějakým všeobecným rysem a vše, co se v kultuře dělo, vznikalo spíš navzdory různým nepřízním. Dlouhodobě se ale takhle pracovat nedá. A v době, kdy už se někteří domnívali, že je čas posunout se v kulturnosti dál, přišel absolutní zásek v podobě působení dnešní oficiální politické garnitury. Program destrukce erbovních i nezávislých institucí nabral charakter pohromy jak v důsledcích, tak v nekompromisnosti realizátorů „čistky“.
Co se nás týče, nikdy jsme netrpěli nadměrným optimismem, že v postfeudálním kapitalismu, ve kterém žijeme, bude jakékoliv nezávislé umění prosperovat. Proto jsme nikdy nespoléhali na vazby s institucemi nebo později na podporu z grantů. Protože za vším jsou konkrétní lidé a jejich vliv. Časem se i v „alternativní“ kultuře vyprofilovali jednotlivci, kteří mají výraznou moc a rozhodují, koho hrát, koho pozvat a tak dál. Rozhodně se všem nedává stejný prostor. Přímo v tvorbě nás to neovlivňuje, ale tím, jak zaniknou některá nezávislá kulturní centra, financovaná z Fondu na podporu umění (FPU), výrazně se i pro nás snižuje možnost koncertovat na Slovensku.
Napětí ve společnosti, určitá temnota, pocit vzdoru, to vše samozřejmě bývá pro alternativní kulturu inspirativní. Dá se říci, že i Ľahká Múza politiku reflektuje, nebo je svým způsobem kapelou apolitickou?
Povrchně se „političnost“ posuzuje podle toho, zda kapela prvoplánově vyslovuje jisté druhy politických komentářů nebo píše vysloveně společensky angažované texty. Ale je i jiný druh politického postoje, a totiž skutečně nezávislá existence. Tedy snaha o udržení umělecké svobody bez ohledu na aktuální politický režim či neúprosné zákony tržní ekonomiky v umění a tak dál. Což je paradoxně o dost náročnější, než se může zdát pozorovateli z venku. Právě v tomto smyslu určitě nejsme apolitická kapela.
Funguje v Česku stále i vaše někdejší návaznost na undergroundovou scénu?
Ano, naše začátky v 80. letech jsou úzce propojené s českým undergroundem, v rámci kterého jsme dostali první koncertní příležitosti. Následně nám v roce 1991 Black Point vydal dvě kazety, Schizofóniu a Nevinnosť. Pak jsme ještě hráli v Řevnicích na desátém výročí obnovení vydávání časopisu Vokno a chtěli jsme udělat něco společně s Mejlou Hlavsou, jenže smrt byla rychlejší…
Pak jsme šli svojí cestou a z undergroundové scény se stávala, alespoň pro nás, spíše jen určitá societa. Když jsme se umělecky výrazně odklonili od repertoáru ze Schizofónie, dostali jsme zpětnou vazbu, že by naši novější tvorbu už „undergroundové“ publikum zřejmě nepobralo. Že už si jede jen ve svých vzpomínkových okruzích. Navzdory tomu ale udržujeme těsné vztahy například s Mejlou Jarošem z Jiříkova vidění, Terrou Ignotou, Evou Turnovou a výtvarníkem Viktorem Haitem. V posledních letech také chodím kvůli lidem na výroční koncerty pořádané na Žižkově v hospodě U Vystřelenýho oka.
Zmínila jsi hraní na festivalu v Kasselu. Kde a jak často vlastně v současnosti hrajete?
Protože se hudbou neživíme, nejsme závislí na počtu odehraných koncertů. V tom máme úplnou volnost. Jsme koncertní typ kapely a hraní na pódiu nás baví. Ale máme určité představy, v jaké dramaturgii se chceme objevovat. Tudíž si vybíráme, kde a v jakém kontextu se ocitneme. A takových akcí je mnohem méně než těch pro „běžnou“ hudbu. Až do covidu jsme měli velmi dobře rozdělené portfolio akcí, zhruba polovinu v zahraničí a polovinu doma, kam vedle Slovenska stále řadíme i Česko. Po pandemii ale mnoho klubů a promotérů skončilo, a museli jsme začít v některých ohledech od bodu nula. I přestože za sebou máme dlouhou historii, chtělo to hledat nové příležitosti k vystupování. Třeba v galeriích, synagoze, rozhlase a tak dál. Měli jsme chuť vykročit i mimo hudební kluby. Zalíbilo se nám pokračovat v tom. Jako umělecký projekt k tomu máme určité predispozice. Aktuálně hrajeme většinu akcí na Slovensku, něco v Česku a hráli jsme i na zmíněném německém festivalu.
ALTERNATIVNÍ ČESKO-SLOVENSKO FUNGUJE
Na 12. dubna chystáte koncert pro scénu Unijazzu v pražském klubu Kaštan. Chystáte něco speciálního, ať už po vizuální, nebo repertoárové stránce? Převažují nové skladby, či spíš starší?
Možná pojmeme koncert pro někoho netradičně, ale my vždy hrajeme na koncertech hlavně nový repertoár, protože jsme pořád aktivní kapela a snažíme se naši tvorbu posouvat. I když samozřejmě zařadíme i starší skladby a jako „bonusy“ ty vysloveně posluchačsky oblíbené. Nicméně určitě zazní kompletní nové album Piesne ticha.
Co se týče vizuální stránky, ta dost záleží na typu pódia. Zda budeme moci využít nějaké promítání, speciální světla a tak podobně. Kaštan je spíš klasický klub, ale má dobré vybavení, uvidíme, jak si s tím pohrajeme. Rádi bychom přivezli i naši baletku Leandru, se kterou na vybraných akcích spolupracujeme.
Navážou na vystoupení v Kaštanu i nějaké další koncerty v Česku?
Teprve začínáme s kluby tohle téma ladit, určitě v Česku ještě nějaká vystoupení v roce 2025 odehrajeme. Ale velmi se těšíme v červenci na Festival pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Dlouho na něj máme zálusk a věříme, že právě letos to vyjde i s Ľahkou Múzou. V Česku jsme se vždy cítili doma a těší nás, že tento pocit i po letech zůstává. A to hlavně díky odezvě fanoušků a organizátorů akcí. Společná republika se nám sice rozpadla, ale hudba a přátelství jsou pořád s námi! O tom svědčí i tenhle rozhovor. První zmínka o nás tady byla napsaná někdy kolem roku 1991, pak přišel rozhovor z roku 1993 I stroje mají duši. Je skvělé si tady i po dvaatřiceti letech znovu popovídat.