Lakou Mizik – Haiti, New Orleans a hudba vynořená z ulic

Ve výročních anketách uplynulého roku hodně zaujalo rozpustile taneční album HaitiaNola s ambicí propojit neworleánský Mardi Gras s haitským Kanavalem, což je sice také hýřivý karneval, nicméně s daleko podvratnějším podtextem. Haitská skupina Lakou Mizik navíc sbírá body za exkluzivní hosty a nemělo by překvapit, když mezi nimi najdeme Régine Chassagne z kanadských Arcade Fire nebo americkou písničkářku Leylu McCalla – vždyť jejich rodiče pocházejí z Haiti, ostrova propojeného s dějinami a kulturou New Orleans přes dvě stě let.

Haiti s New Orleans stmelily také dvě nedávné přírodní katastrofy: hurikán Katrina, devastující americký přístav v roce 2005, a apokalyptické zemětřesení se statisíci oběťmi, které v roce 2010 takřka srovnalo se zemí haitskou metropoli Port-au-Prince. Obdivuhodná vůle obyvatel obou měst vrátit život k normálu měla podobné vyústění: symbolem odolnosti se pro ně stalo odmítnutí navrhovaného zrušení místních karnevalů.   

Zatímco americký muzikolog Ned Sublette tvrdí, že „tanec nemusí nutně znamenat, že jste šťastní, ale vyjadřuje touhu po životě ve chvíli, kdy se vás někdo snaží zabít“, haitský kytarista a zpěvák Steeve Valcourt raději hned po zemětřesení sestavil skupinu Lakou Mizik, než aby pořád myslel na důsledky neštěstí. Začal hrát bujně taneční hudbu, při níž mohli být lidé alespoň na chvíli šťastní. Poselství debutového alba Wa Di Yo v roce 2016 zahrnovalo optimismus i varování: „Řekněte jim, že jsme pořád tady.“ I přes obrovskou a nezištnou pomoc proudící na Haiti z celého světa se totiž zaostalá země s následky katastrofy potýkala o to hůř, že jí stáli v cestě zkorumpovaní a neschopní politici. Ti hlavně o žádný karneval nestáli: největší kulturní akce na Haiti totiž žije duchem svobody a je dovoleno zpívat bezpardonové, nekompromisní písně, tepající hlavně do politiků. Bývalý haitský prezident Michel Martelly, shodou okolností sám aktivní hudebník, dokonce uznal, že některé karnevalové písně „mají moc svrhnout vládu“.

Jiné velké světové karnevaly protestními ambicemi moc nedisponují, zato účastníkům shovívavě umožňují se před postní dobou společensky nepřijatelně vyřádit. Karneval je okázale odvázaný křesťanský svátek a kouzelně vyznívá jedna z tezí o jeho původu: katolická církev prý tak dlouho nabádala ke střídmému životu a odpírání hédonismu, až si lid období před půstem – začíná 6. ledna a končí Popeleční středou – navzdory doporučení uchopil po svém: rozhodl se bez vydechnutí upít, utančit a usexovat do padnutí. Dát masu sbohem, jak se patří. Slovo karneval totiž pochází z italského názvu „carne vale“, rozloučení s masem.

Pravděpodobný původ karnevalů – u nás masopustů – se odvozuje od bakchanálií řeckého boha Dionýsa a starořímských slavností Saturnálií, nevázaných oslav, které nedokázali ignorovat ani zbožní křesťané. Oproti benátskému karnevalu nebo Rio de Janeiru si Mardi Gras drží jisté unikum: známe přesné datum nultého ročníku. No ročníku, řekněme spíš takové skromné oslavy po strastiplné cestě, kdy výprava francouzského průzkumníka Pierra Le Moyna d'Ibervilla vystoupila 3. března 1699 na břeh Mississippi kousek od dnešního New Orleans, navlékla se do kožešin a vypila všechny zásoby alkoholu. S vědomím, že ve Francii zrovna slaví Tlusté úterý (Mardi Gras), nazval d'Ibervill místo přistání Point du Mardi Gras. Za zakladatelem prvního stálého francouzského osídlení v Louisianě a jeho bratrem Jeanem-Baptistem Le Moyne de Bienvillem jde i název budoucího státu Louisiana (podle francouzského krále Ludvíka XIV.) a New Orleans (Filip II. Orleánský).

Kurevsky jiné město

Historii a charakter New Orleans – přezdívaného Crescent City (Půlměsíční město, podle ohybu řeky Mississippi), Big Easy nebo internetovou generací milující zkratky NOLA – zásadně určuje hudba, důvod, proč se údajně nepodobá žádné jiné metropoli Ameriky. Ze Sublettovy knihy The World That Made New Orleans: From Spanish Silver to Congo Square pochopíme, že už od založení v roce 1718 představovalo značně odlišný tavicí kulturní kotlík a bylo spíš evropsko-karibským městem, do kterého Američané z budoucích Spojených států vstoupili jako poslední. Do doby, než Louisianu od Napolena v roce 1803 odkoupil americký prezident Thomas Jefferson, město spravovali Francouzi a Španělé a tím pádem významně určili jeho kulturní ráz, pasující ho na Mekku afroamerické hudby. Nikde v Americe totiž tehdy nemohli černí otroci – převážně ze Senegambie a Konga – svobodně tančit a bubnovat jako neworleánští v neděli na Congo Square, vykoupit se z otroctví a dokonce otroky vlastnit. Odlišné otrokářské praktiky Louisiany, zaručující podle Sublleta Afričanům jistou míru budoucnosti a hlavně identity, vedly k tomu, že se rasově smíšené New Orleans mohlo vydat „alternativní cestou rozvoje afro-americké kultury“, do které zásadně vstoupila mohutná haitská uprchlická vlna po roce 1804, kdy na Haiti po povstání otroků vznikl první svobodný stát černochů mimo Afriku. Populace New Orleans se pak takřka zdvojnásobila ještě s uprchlíky z Kuby, čímž se demografie a kulturní obraz přístavního města znovu výrazně zpestřily.

Je sice určitě správné uvažovat o New Orleans jako o městu jazzu, koneckonců, žánr odsud vyrašil, je nicméně extrémně zjednodušující zaměřit se pouze na dixielandové dechovky. Ellis, patriarcha rodu Marsalisů, kdysi řekl: „Jinde přichází hudba shůry, v New Orleans se vynořuje z ulic.“ Takže abychom porozuměli zvuku města, nesmíme zapomenout na blues, ragtime, gospel, R&B, cajun, zydeco, voodoo, klezmer, a pokud se vrátíme k Mardi Gras, od 18. století  v něm má nezastupitelnou roli hudba indiánských národů, z níž docela nedávno vzešel původní neworleánský styl hip hopu, tzv. bounce.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.