Lankum – Folk s étosem punkových proletářů

Nic vás nepřipraví na první dojem z hudby irského akustického kvarteta. Podřídilo lidovou hudbu naléhavému požadavku doby: nebýt slepý k tomu, co kolem sebe vidíme. Zoufalou depresi přitom kombinuje s nadějí, nicméně ne způsobem, jaký by se od folkařů předpokládal. Do starobylé muziky totiž odvážně vkládá nepravděpodobné prvky, které tam obvykle nenacházíme. Hořkosladký manifest se tak s mrazivým dronem blíží k nadčasovému transcendentnímu zážitku.
 

Na co dosud potetovaní pankáči z Dublinu sáhli, tím oslnili, a přesto si pořád nechtějí připustit, že by kvůli tomu měli být slavní. Hodně slavní. Když si v roce 2014 sami vydali album Cold Old Fire – to se ještě jmenovali Lynched – předpokládali, že prodají pár kousků a zbytek půjde pod postel. „Nedokázali jsme si představit, že by to mohlo být tak populární, zněli jsme daleko drsněji než zbytek irské folkové scény,“ zavzpomínala zpěvačka Radie Peat.

Odlišovat se, dokonce až revolučně, je pro Lankum silný argument, k odvaze povýšit tradiční irskou hudbu na zdroj úžasu ale dospěli přirozeně, a proto v ní dnes ční nadevše. Tak je alespoň kvarteto v přívalu recenzního hodnocení předchozího alba Between the Earth and Sky, i toho nového The Livelong Day, prezentováno. S důrazem na mrazivý, všudepřítomný drone – prodlévající souzvuk irských dud uilleann pipes, concertiny, houslí, violy a harmonia. Při té příležitosti se vrší odkazy k americkým minimalistům, ačkoliv drone je součástí irské nebo skotské tradiční hudby od chvíle, kdy v ní poprvé zazněly dudy. Lankum ovšem k dronu přistupují z pozice těch, kdo nekonečný zvuk posunuli dál, s odkazem na pravděpodobný odraz zájmu o ambient Briana Ena, krautrock nebo doom metal skupiny Sunn O))). To je sice dobrý záchytný bod pro folkem nepolíbené posluchače, pravda je ale složitější: to pátý člen skupiny, na pódiu nepřítomný producent a zvukový technik John Spud Murphy, přišel s inovativní formou analogového natáčení v kostelech, nezvyklým otevřeným laděním, využitím přirozeného reverbu a následným smícháním několika zvukových vrstev. A také s radou, jak vše přenést na koncerty do formy intenzivní elektronické hudby, nicméně odehrané na akustické nástroje.

Akordeonistka a úchvatná zpěvačka Radie Peat, dudák Ian Lynch a bratři kytarista Daragh Lynch a houslista Cormac MacDiarmada mají v rukávu ještě další eso: do pohlcujícího zážitku přecházející sborové vokální harmonie, vycházející z neobyčejné zpěvné síly The Watersons.

K autorským a lidovým – irským, skotským, anglickým, ale i americkým – písním Lankum přistupují s étosem punkových proletářů. Tradice pro ně nepředstavuje žánr, nýbrž neustálý proces odrážející současnost: staré písně předělávají po svém a nové skládají v přesvědčení, že dnešek je výsledkem včerejška. Lpět na starém, protože se to tak nosí, už Lankum odmítají vůbec.

Skrze irskou lidovou hudbu vždycky vedla žíla vzdoru, u Dubliňanů se ale můžeme bavit o existenciálně sociopolitickém cítění. Témata si vybírají z historie i současnosti, případně je slučují do hluboce procítěné reflexe dneška. Není jim ani tak blízký sarkasmus, jako spíš pravda – a to za každou cenu. „Je pro nás důležité, aby písně, které se rozhodneme hrát, v lidech zarezonovaly,“ tvrdí Radie Peat.

 

 

Na otázky odpověděl kytarista Daragh Lynch.

 

Když jsme se Martina Carthyho ptali, proč do nástupu generace jeho dcery Elizy Carthy připomínal anglický folk skoro muzeum a říkalo se mu hudba pro staré lidi, vysvětlil nám důvod: konzervativní tradicionalisté ostře odmítali punk a folkové kluby vystavily pankáčům přísný zákaz. Naopak irská tradiční hudba s punkem problémy nikdy neměla a vy teď dokonce tvrdíte, že je víc punková než punk. Čím to je?

To „víc punková než punk“ se nás už nějakou dobu drží! Myslím, že když se o tom Ian poprvé zmínil, měl na mysli hlavně přístup DIY. Nejpřitažlivější pro něj, ale i pro mě, byl zprvu ten rovnostářský přístup. Lidé, kteří organizovali koncerty pro ostatní a zvali kapely z různých zemí, jim neváhali nabídnout svůj gauč nebo jiné místo na přespání. V atmosféře pospolitosti, bez potřeby honit se za slávou a penězi, se společně vařilo jídlo a nerozlišovalo mezi hudebníky a návštěvníky. O pár let později, když jsme začali hrávat v okolí Dublinu, to bylo stejné, ale v některých ohledech snad dokonce ještě větší a intenzivnější. Středobodem nebylo koncertní pódium, ale komunita muzikantů, kteří společně hráli z čiré radosti a občas si dali pauzu, aby si mohli poslechnout i někoho z místní hospody, který měl právě náladu si zazpívat. A nezapomínejme, že spousta folkových a tradičních skladeb z 60. a 70. let byla sociálně a politicky zaměřená a podobně jako punk měly formu protestní hudby.

Mohli byste zpívat písně o lásce, námořnících, vílách a skřítcích a dočkali byste se možná většího úspěchu. Vy ale dáváte přednost tématům z temné historie, zpíváte o sebevraždách mladých lidí nebo drsném sociálním prostředí Dublinu. Chápu vás, svět se úplně zbláznil, ale přesto se musím zeptat: Co vás k tomu vede?

Realita, ve které žijeme. V dnešní době okolo nás existuje spousta protivné hudby výhradně zaměřené na nekomplikovaná témata a rozptýlení pozornosti. Když si pustíte v Irsku rádio, většina hudby, kterou tam uslyšíte, je velmi povrchní a dětinská. Naprostý mainstream, což je dost divné, když uvážíte, že spousta věcí okolo nás se rozpadá. Takže vyjadřovat se k dané situaci nám jednoduše dává smysl.

Když poslouchám Lankum, vzpomenu si na anglickou folkařku Rowan Rheingans, která řekla: „Raději si dnes udělejme čas pro smutek, než abychom zítra poslouchali temné písně.“ To zní jako dobrá rada, nemyslíte?

Udělat si čas na smutek je myslím dobrý nápad. Je přece stejnou součástí našeho života jako štěstí a láska. Snažit se mu vyhýbat a být pouze šťastný je podle mě nejen nezdravé, ale hlavně nemožné.

Po návratu z Trumpových Spojených států jste zavrhli název Lynched. Prý pro vás byl spojený s rasistickým násilím a alarmujícím vzedmutím extrémního pravičáctví. To byl také druh silného prohlášení, skupiny přece názvy běžně nemění… Takhle mocně vás dění v USA zasáhlo? 

Ne tak úplně, hlavně jsme si uvědomili, že to slovo by pro někoho mohlo mít negativní, až zraňující význam. A ignorovat to, přestože žijeme v jiné zemi, ve věku internetu prostě nejde, zvlášť když se k dění kdekoli ve světě můžete dostat pouhým kliknutím na klávesnici.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Registrace

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.