LARKIN POE, FOREIGN AFFAIRS/Praha, Palác Akropolis, 25. 3. 2019

Od premiéry Larkin Poe se čekala přesvědčivost a zájem předčil očekávání. Koncert se přesouval z Jazz Docku do větší Akropole, i tu však návštěvníci zcela zaplnili. V sále nebylo k hnutí. A troufám si předpokládat, že zklamán byl málokdo. Příjemně ovšem překvapilo už zahřívání pódia v režii bristolského dua Foreign Affairs. „Two-man-band“ znásobil úspornou výkonnost one-man-bandů. Oba bratři Adam a Lawrence Purnellové, kytaristé a zpěváci, převážně nožmo obsluhovali také perkuse, včetně velkého bubnu a tamburíny. Hudebně jde možná „jen“ o další módní vzhlížení britských muzikantů k americaně, další klon pomyslné Mumfordovic famílie, jenže velmi sympatický.

 

 

Larkin Poe jsou dokonalí profesionálové, kteří zároveň neztratili „amatérskou víru“, nadšení a schopnost vydat ze sebe vše. Nejen tedy sestry Lovellovy, ale samozřejmě i tvrdě pracující pánská rytmika. Žádné pozvolné rozehrávání a postupné vytváření atmosféry. Hned úvodní Summertime Sunset „připaloval“ navzdory názvu spíše jako slunce za pravého letního poledne. Nemohlo se stát nic jiného, než že energetický výdej z jeviště vyvolal totální euforii v hledišti.

 

Nejnápadnější v sestavě je možná Rebecca Lovell, se znělým, výrazným vokálem, stejně ráznou kytarovou hrou a čilým pohybem na scéně. Pro osobitý sound Larkin Poe byly ovšem zajímavější ani ne tak strhující sóla Megan Lovell na steelkytaru (jak nazvat lapsteel, když není položena na klíně či stojanu, ale dáma s ní nevázaně pobíhá po pódiu, a přitom pálí brilantní vyhrávky – runningsteel?), byť po zásluze odměňovaná bouřlivým aplausem, jako její unisono podpora melodie zpěvu či harmonické prolínání se sestřiným vokálem. Dokonalý synergický efekt.

 

Mezi vlastní skladby sestry Lovellovy vynalézavě míchaly bluesové standardy takovým způsobem, jako kdyby je adoptovaly za vlastní. Bylo příjemné slyšet dvacátnice, s jakým prožitkem se opírají třeba do Black Betty, proslavené Lead Bellym. Nebo do Preachin’ The Blues z repertoáru Son House.

 

Celý koncert samozřejmě Larkin Poe nevystavěli jenom na strhujícím náporu, to by byl povrchní recept a ve výsledu nuda. Střední pasáž koncertu zvolnila, skladby jako Rebečina autorská California King, tradicionál John The Revelator či hodně srdcařské uchopení Hard Time Killing Floor Blues od Skipa Jamese byly spíše o tichém kumulování napětí. Ve finále ovšem čtveřice opět logicky přitlačila, s přídavkovým zklidněním na rozloučenou v podobě Johnsonova klasického songu Come On In My Kitchen. Souhlas, do téhle kuchyňky bude radost nechat se nalákat i příště. Akorát prostory Akropole už na onen neodolatelný var zřejmě stačit nebudou.

Přidat komentář