„Kmotr fúze“ odešel z tohoto světa nečekaně a v na svůj věk skvělé tvůrčí i fyzické kondici. Víkend před smrtí (vinou srdečního selhání) ještě odehrál dva koncerty v newyorském klubu Iridium. Je docela symbolické, že poslední album, které natočil, patří před časem opět obnovené kapele The 11th House, tedy vzpomínkám na Corryelovy „zlaté časy“ a přátele-spoluhráče z mládí. Deska Seven Secrets, kterou od předchozího titulu The Eleventh House Aspects (1976) dělí jedenačtyřicet let, přitom byla zcela dokončena a vydavatelem řádně ohlášena tři týdny před smrtí legendárního kytaristy. Odpadají tudíž pochyby o dotaženosti posmrtných titulů a podezření z vydavatelského hyenismu.
Ačkoliv jde o záležitost vpravdě pamětnickou, neznamená to, že by se kapela vědomě zvukově stylizovala do nějakého retra, což možná mělo zdůraznit i lehce odlišné psaní jejího názvu. S výjimkou postupů, které prostě vycházejí z přirozenosti hráčů. Sound zní současně, muzikanti se nebrání žánrové pestrosti. Začíná se v podstatě smoothjazzovou skladbičkou Alabama Rhap Corollary, pokračuje tradičnější fusion Mr. Miyake, ovšem ani tady se Coryell a spol. nevyžívají ve vyložených archaismech. Spíše člověka napadne souvislost s mladšími představiteli jazzrockové fúze, třeba s Tribal Tech. Dragon’s Way, s důraznou rytmickou akustickou kytarou hostujícího Dennise Haklara (jinak interpret Terryho Rileyho či Johna Cage, zde oplatil Coryellovi hostování na svojí desce Lizard’s Tale, 2012), je v podstatě čirá rocková instrumentálka v rytmu boogie se spoustou příležitostí pro improvizovaná sóla.
S boosterem a krabičkami lze dělat ledacos, navíc v elektrických skladbách otci výrazně vypomáhá zdárný a zdatný potomek Julian Coryell. Jenže album oživuje i skladba pro sólovou akustickou kytaru Molten Grace. Z té je obzvláště patrné, v jak dobré hráčské formě Larry Coryell pořád byl. Slyšme tu pečlivou dikci, znělé tóny, lehce zvládnuté nelehké intervalové skoky, promyšlenou práci s dynamikou.
Síla nahrávky ovšem nespočívá jen ve virtuozitě a sehranosti, tkví spíše v melodických nápadech. Zdánlivě jazzrockově „jednoduchých“ (záleží totiž, s čím srovnáváme) a chytlavých, vždy euforizujících. A kapelník, byť má zaslouženě hlavní prostor, pochopitelně není jediným, kdo exceluje. Partnerem v nápaditých sólech i vyhrávkách je tu trumpetista Randy Brecker (stálý člen The Eleventh House v době debutu z roku 1974, později host, nyní opět základní pilíř skupiny), průrazný a přesvědčivý, vynalézavý ve zvukové modulaci svého nástroje. Baskytarista John Lee (členem The Elevent House byl od druhého alba Level One, 1975) patří k hráčům zdánlivě nenápadným, leč maximálně podpůrným, s citem pro funkový odpich.
Seven Secerts je bohužel poslední nahrávkou nejen pro Larryho Coryella, ale také pro dalšího zakládajícího člena The Eleventh House, osmašedesátiletého bubeníka Alphonse Mouzona. Jeho srdce se zastavilo necelé dva měsíce před Coryellovým. Také Mouzonova hra působí do posledku naprosto suverénně. Slyšitelně do ní vložil veškerou energii, věděl, že rakovina mu další nahrávání nedovolí. Mouzon se navíc na albu ujal i klávesových partů, kvůli vleklým vážným zdravotním problémům se nahrávání nemohl zúčastnit další z Coryellových dlouholetých souputníků Mike Mandel.
Kéž by bylo každému smrtelníku dopřáno dát světu takhle krásné a vitální „sbohem“.
Tomáš S. Polívka