Osobnost letkyně a feministky Amelie Earhart fascinovala už řadu umělců všech žánrů. Z muzikantů namátkou Iaina Matthewse, jenž v roce 1972 s kapelou Plainsong natočil „téměř koncepční“ album In Search of Amelia Earhart. Filmově, literárně, výtvarně i hudebně mnohokrát probraný osud letkyně a její zmizení v červenci 1937 kdesi nad Pacifikem nyní zpracovala i Laurie Anderson. Zvládla to s osobitostí sobě vlastní. Za pomoci palubních deníků letkyně, telegramů, které posílala manželovi, a „svých představ, o čem tak žena letící kolem zeměkoule může přemýšlet“. A samozřejmě hudby, včetně rozmáchlé orchestrace.
Laurie Anderson objasnila i to, jaká emoce ji k sugestivnímu, empatickému zpracování tématu přivedla: „Trávím spoustu času osamocena v nahrávacím studiu, obklopena spoustou ovládacích panelů, a cítím se, jako kdybych dělala něco, co se odněkud někam pohybuje. Tudíž jsem pro Amelii měla pochopení.“
Sama ale ve studiu nezůstala, s vybroušením instrumentace pomohla newyorská elita avantgardistů jako Marc Ribot či Tony Scherr a Kenny Wollesen ze Sexmob, autorčiných doprovazečů z posledního turné. Mimochodem, orchestrální party nahrála Filharmonie Brno, řízená Dennisem Russellem Daviesem.
Jak je jejím zvykem, Laurie Anderson střídá vyprávění, samply, náladotvorné zvukové plochy i písně. Pásmo je formálně rozčleněno do 22 kratičkých tracků či motivů, ale nepůsobí to nijak rušivě, protože části či spíš „částice“ suity prolínají a navazují a příběh neztrácí spád. Řadu pěveckých partů pak zpívá on/ona/ono Anohni – míněno bez jakéhokoliv znevažování. I v tom, komu Anderson svěřila roli, je pokračování aktivismu Amelie Earhart za rovnost všech lidských bytostí, bez předsudků.
V impozantním pásmu je vše, co byste si představovali. Včetně velebného, vznešeného dojmu osamělého letu nedozírným prostorem nad oceánem. I strachu z pádu. Je to emotivní, poslouchejte na vlastní nebezpečí, ale krásné.