Agressif na úvod je fakt vostrá valba. Naskočila mi evokace nejtvrdší sedmdesátkové éry King Crimson s vrcholem alba Red (1974). Následná Charlotte va dans la forêt et ramasse des fraises (Šarlota jde do lesa a sbírá jahody) mě pastorálním, až klasicistně jazzovým vyprávěním usadila zpátky mimo očekávanou „crimsonovinu“. Le Bruit des Dofs je kooperace tří hudebníků avant-prog jazzrockové scény z Lille: Jean-Louis Morais (kytara, autor kompozic), Olivier Verhaeghe (baskytara) a Charles Duytschaever (bicí). Znají se moc dobře, všichni předtím hráli v kvintetu Outre Mesure (alba 2009 a 2015). Tenhle debut táhli mega dlouho coby hustě tažený vývar od nahrání v roce 2017 až k letošnímu ochutnání. A že je proč mlaskat!
Devět skladeb (s vrcholným jedenáctiminutovým titulním dovětkem – vynikajícím!, naprostá esence!) se pohybuje mezi ostrým over the top jazz-rockem s psychedelickými konturami a jemnými až vznešeně pohádkovými pasážemi/vyprávěnkami (Entrelacs – Prolínání), hudebně stejně zajímavými, které jako by se (ne)záměrně vyhýbaly všem žánrovým hranicím. Trio je fascinující, sevřené, a přestože místy jede jasně v improvizačním groove, neproběhne jediný takt, v němž by nebyl každý krok pečlivě naplánován a proveden=odehrán (zprvu zdánlivá drnkačka, rozvařená po hypno krocích do, aha, crimsonovštiny par excellence La Danse des Dofs).
Krom bláznivě vířícího živlu mezi jazzem a rockem je na místě další přirovnání, totiž avant-rock kapela RIO. Trio kombinuje žánry, zvuky, příběhy v devíti obrazech, v nichž lze slyšet nervní vztek (krom první Agressif i D-Gressif), ochutnat dervišský trans (Spirale), vystřelit (se) v extázi nebo propadnout do zběsilého deliria (E78 a víc v parodizující rockabilly Dofmachine). Morais je jednoznačným lídrem, Duytschaever a Verhaeghe ovšem nejsou žádní břídilové a drží i těmi nejintenzivnějšími a nejšílenějšími rytmy svého šéfa v neustálém střehu. Jó, mlask, dlouze tažený vývar, žádná polívka z pytlíku.