Proč právě u Lenky Dusilové objednal NP Šumava soundtrack k ekologické filmové fantazii (s prvky dokumentu, ovšem nikoliv školometského, nositelem informace o revitalizaci šumavských mokřadů je tu obrazová poetika snímku) Voda ztracená a vrácená je nasnadě. „Dynamika říčního prostředí, která je ovlivňována mnoha přirozenými i nepřirozenými ději, byla pro mne inspirací pro obsahovou linku mého posledního alba Řeka, které jsem nahrávala jako reflexi historie mojí rodinné generační řeky. Tehdy se se mnou spojil Lukáš Linhart z NP Šumava a přišel se záměrem spolupráce,“ potvrzuje Dusilová. Nápad přizvat Petra Ostrouchova, aby s hudební součástí dokumentu režiséra a kameramana Radka Plíhala vypomohl, logicky vyplynul z předchozí spolupráce. Ostrouchov byl jedním z producentů desky Řeka a jde o uznávaného tvůrce soundtracků (Želary, Občanský průkaz, Zahradnictví).
Není samozřejmé, že scénická hudba ke koláži přírodních záběrů obstojí i samostatně. Ale jelikož jsem z filmu viděl zatím pouze trailer, mohu napsat, že v tomto případě obstojí. Stačí přistupovat k nahrávce jako k ambientnímu albu, navíc pestřejšímu, než bývá v žánru zvykem. Invenční jsou jak elektronické podklady, tak vokální koloratury. Pochopitelně, na ambientním albu by chyběly „rušivé“ momenty jako ironická krátká vsuvka a poté „pokroucené“ samply budovatelské Písně traktoristy z 50. let, v patřičně jásavě chorálně-symfonickém provedení. Jistě ve filmu ilustruji likvidaci přírody necitlivými melioracemi ve prospěch „socialistického znehodno-spodářství“. Jako „posla vody“ si tvůrci vybrali i Bedřicha Smetanu, tedy decentně do hudby zanořený, probublávající sampl ze symfonické básně Vltava. Jenže o to je soundtrack působivější a poslech zábavnější. Nejde tu přece o zvukovou meditaci, ale o vyjádření obsahu. Detaily přitom nejsou pro poslech důležité, podstatná je spíše fantazii katalyzující zvukomalba.