Les Triaboliques: Praha, Palác Akropolis, 17. 1. 2018

Třetí koncert tria v Akropoli (předtím listopad 2010 a prosinec 2012) byl skutečně trojnásobně ďábelsky… diabolicky… ne, triabolicky nakažlivý a pohodový. Roli

moudrých, poťouchlých, ironických pokušitelů hráli především Lu Edmonds a Ben Mandelson, ovšem nefungovalo by to tak perfektně, kdyby jim k tomu Justin Adams nevytvářel patřičně hypnotický podkres.

Především stále nepřestává překvapovat nikoliv šíře repertoáru, kam se vejdou stará židovská lupičská píseň z Oděsy Limončiky (kde Edmonds využil svoje jazykové zkušenosti nabyté díky části dětství, kterou strávil v Rusku), hráčský song Jack O’Diamonds, kořenící v ostrovní lidovce, bluesový standard Corrine, Corrina, který Mandelson doprovodil na pastýřskou koncovku (!), orientální motivy hrané na mandolínu, které soustava zvukových efektů dodávala málem „synteticky-symfonickou“ sílu, nebo balada Don’t Let Me Be Misunderstood napsaná pro Ninu Simone. Hrát od Bacha po Vlacha může konec konců každý. Udivuje však, jak soudržně a harmonicky to všechno Les Triaboliques spojují.

Po technické stránce to znamenalo citlivé provázání aranžmá tří strunných nástrojů, používaných občas i jako perkuse. Edmonds hrál především „beglajty“ ve vyšších polohách na turecký strunný nástroj cümbüş, k tomu dotvářel patřičně dráždivou zvukomalbu pomocí bottlenecku. Adams se s elektrickou kytarou staral buď o rozostřené harmonické výplně, nebo nosné rytmické patterny, přičemž dokázal vyhmátnout podobnou cirkulárně propojenou rytmickou formu jak v orientálních, tak okcidentálních motivech. Mandelson „zdobil“. Pokud máme srovnávat s předchozími koncerty, podání Rivermudtwilight znělo jemněji, v Gulaguajira (I, The Dissolute Prisoner) se Edmonds mnohem méně pitvořil – a vše k ještě většímu dobru věci. Zvuk ještě zcivilněl, trio se ještě více uvolnilo. Spíš než o ono technické provedení ovšem spojoval písně důraz na jejich obecnou, věru globální platnost, ať už se pánové pustili do amerického vězeňského work songu Take This Hammer či židovského tradicionálu Hora anicuta draga.

Důležitou roli v atmosféře koncertu ovšem hrály i promluvy. Včetně vtipných politických komentářů prozrazujících, že pánové si o místě koncertu mnoho načetli. Mohli tak s publikem vtipkovat o tradici pražských defenestrací a spojit je s „reklamou“ na vlastní CD, nebo doporučit obnovu „velmi progresivní Haškovy politické strany mírného pokroku v mezích zákona“. Zároveň se s chutí trefovali i do xenofobní politiky vlastní ostrovní země a stylově tak ohlásili autorský protestsong Black Earth Boys. Mimochodem, při pokoncertní debatě v předsálí vypadlo z roztomilého mírumilovného anarchisty Edmondse, že právě píše rozhlasovou hru, postavenou na deklamaci marxistických hesel v ruštině a čínštině. Když jsem se zatvářil značně vyděšeně, jen mě s úsměvem setřel: „To je sarkasmus, víš?“ Please don’t let me be misunderstood (jen mě prosím nezanechejte nepochopeného), jak to ještě před chvílí dojemně ryčel ze scény. Vážně trojnásobně ďábelská záležitost. Bylo by hezké dočkat se i čtvrté návštěvy tria odlišných a přesto tak sehraných osobností. Quadriboliques?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *