Lesík Hajdovský a Manželé 1982–1985

Manželé vznikli jako domácí hudební sdružení, navazující na obdobný rodinný soubor F.O.K. Ústřední osobou v obou kapelách byl skladatel, zpěvák a kytarista Alexandr Hajdovský. Ani jedna z nich zpočátku neměla ambice vystupovat veřejně: původně se věnovaly jen vytváření amatérských nahrávek a každé trvalo přes sedm let, než se odhodlala začít s koncertováním. Obě skupiny měly dobrý ohlas u recenzentů, ale zůstaly stranou zájmu většinového publika. Byly mezi nimi taky velké rozdíly, vyplývající už z toho, že fungovaly v rozdílných obdobích: F.O.K. 1967–1979, Manželé od roku 1982 vlastně dosud – byť Hajdovský dnes už moc chuť do koncertování nemá a raději si dál skládá a hraje doma.
lesikHistorii F.O.K. jsme se věnovali loni v UNI č. 2 a 6. Soubor naposledy vystoupil 26. května 1979 v Lucerně na osmých Pražských jazzových dnech. Josef Vlček napsal: „F.O.K., respektive Švehlík plus Káťa a Mirka, předvádí nejlepší koncert své historie. Richter i Hajdovský se překonávají, v hudbě je něco tak nesmírně vzrušujícího, že to zvedá i diváky ze sedadel.“ Přes všechnu chválu byl konec skupiny neodvratný. A jakoby symbolicky to ještě podtrhl nucený odchod Hajdovských z Karlína: dům, v němž bydleli, byl určen k demolici kvůli rozšiřování metra. V létě 1979 se přestěhovali do dvou malých bytů v paneláku na sídlišti Jižní Město – v jednom bydlel Lesík s manželkou Mirkou, v druhém jeho matka Vendulka a sestra Kateřina (dokud se nevdala a neodstěhovala).
Definitivně poslední zápis v kronice F.O.K. učinila Kateřina Hajdovská 4. července 1981: „Ač je to k nevíře, odehrála se po 2 letech, 1 měsíci a asi 10 dnech zkouška F.O.K.! Místo: Jižní Město v Praze, byt Lesíka a Mirky. Přítomni byli: Lesík, Mirka, Káťa, Petr Hudec. Ke zkoušce, a tedy znovuvzkříšení F.O.K. (opět v jiném, leč staronovém složení) došlo z Lesíkovy iniciativy. Zkoušely se skladby: Obraz vojny a moru a Podoba tvých rukou. Obě skladby z dílny Lesík & Káťa, obě složeny v r. 1979, z nich provedena pouze Podoba tvých rukou, a sice jedinkrát (a naposledy) na koncertě v Lucerně 26. 5. 1979. Zkouška proběhla v dobré pohodě a pilné práci. Petr hraje na dvanáctistrunku, Lesík na akustickou kytaru a zpívá, Mirka na zobc. flétnu a,minimugáček‘ a zpívá, já – tedy Káťa – na metalofon, rytmic. nástroje, zobc. flétnu a zpívám.“ Žádná další zkouška se však už nekonala a z obnovení F.O.K. nakonec sešlo.
Lesík Hajdovský začátkem roku 1980 opustil i skupinu Švehlík, s níž hrál od roku 1977. Chystal se k emigraci do Německa, začal prodávat nástroje a muzikantské vybavení, ale nakonec si to rozmyslel. V roce 1980 přijal krátké angažmá ve skupině Marma. „Potkal jsem se na nějakém mejdanu s Mirkem Gärtnerem, a on mě přizval do takové tancovačkové kapely Marma, protože jim zrovna odešel kytarista. Netrvalo to ale dlouho, hrál jsem s nimi asi jen dva koncerty. Neshodli jsme se, já jsem chtěl dělat vlastní muziku, oni toužili hrát přejaté věci, hlavně od kapely Kansas. Ale s Mirkem jsme si rozuměli a později jsme založili kapelu Manželé.“
lesik_1Začátkem osmdesátých let tedy Hajdovský hrál spíš v obýváku než ve zkušebnách. V té době vznikaly jeho elektronické instrumentální skladby jako Afrika, Evropa a Vesmírné radosti. „Když si na to tak vzpomenu, připadá mi, že to pro mě bylo vůbec nejlepší muzikantské období. Půjčil jsem si syntezátory, nahrával jsem doma, mohl jsem experimentovat. Strašně mě to bavilo, zapomínal jsem na jídlo, na pití, byl jsem úplně u vytržení. Stačil mi k tomu celkem jednoduchý magneťák Tesla B43, na který se dalo nahrávat playbackama. Akorát na Vesmírné radosti jsem si od syna kolegyně z práce půjčil nějaký zahraniční magneťák, na němž se dalo manipulovat s rychlostí nahrávky.“
Když tedy plány na reunion F.O.K. padly, Lesík a Mirka se domluvili s Miroslavem Gärtnerem. Ten přivedl svou manželku Aranku a připravené písně v roce 1982 podomácku natočili pod hlavičkou nové skupiny Manželé. Kazeta Manželé I obsahovala folkrockový repertoár, který se nashromáždil v průběhu docela dlouhé doby. Skladba Šli jsme na vinici byla původně součástí velikonočního oratoria, napsaného na text Ondřeje Fibicha. Celé oratorium bylo provedeno jen jednou, v roce 1973 nebo 1974: v obsazení tehdy byly kostelní varhany, Kateřina a Mirka hrály na zobcové flétny.
Na kazetu Manželé I se dostaly hlavně písně složené ještě pro F.O.K., většinou s texty Kateřiny Hajdovské. Kazeta nepřináší žádné muzikantské výboje, pro svou nenápadnost stojí ve stínu pozdějších nahrávek Manželů, ale je zde řada důležitých skladeb, k nimž se Lesík později vracel, dosti rozsáhle třeba na CD Manželé Napodzim (2010, Nextera). Záhy po natočení první kazety Hajdovský s Gärtnerem zjistili, že si po hudební stránce vystačí sami a kolekci ambientních, „enovských“ instrumentálek příznačně nazvali Kluci hrajou líp než holky. U názvu Manželé však zůstali, byť to teď působilo poněkud divně.
V té době byly Lesíkovy hudební aktivity pořád ještě docela rozmáchlé. Koncem roku 1981 se vrátil do souboru Švehlík, vystoupil s ním ale jen jednou, v březnu 1982 na Strahově. Skupina se totiž ocitla na černé listině, tzv. Trojanově seznamu (podle nechvalně proslulého kulturního inspektora a estébáka Františka Trojana). Z taktických důvodů si tedy změnila název na Marno Union, ale ani to moc nepomohlo, podařilo se odehrát jen několik málo koncertů. Přišla kampaň „Nová“ vlna se starým obsahem, vzápětí další ztráta zřizovatele. V dubnu 1983 vystoupilo Marno Union naposledy. Pro Lesíka bylo definitivní stvrzení marnosti všech snah o veřejné provozování hudby. Seděl doma, skládal a nahrával. Před publikum se znovu postavil až roku 1990.
lesik_2Třetí kazetu Manželé natočili v létě 1983, nesla název Ruská deska. Lesík na její vznik vzpomíná: „Nahráli jsme ukrajinské lidovky, většinou v instrumentálních verzích. Jenže pořád se mi to zdálo nějak nehotové. Přemýšlel jsem, co bych tam ještě přidal, a pak se mi jednou v noci zdálo o takové stařeně, která zčásti pravdivě, zčásti už naprosto nevěrohodně vypráví své zážitky reportérům, kteří kdesi v dalekém zasněženém kraji objevili její chatrč. Hned jsem vstal: došlo mi, že tohle je to pravé řešení. Vymyslel jsem nějaké průpovídky, které ta stařena bude říkat, moje máma je přeložila do ukrajinské ruštiny a navyprávěla. Já vlastně za všechno v hudbě vděčím mámě. Ona sama zpívala. Její otec byl Ervín Blass, operní zpěvák, popravili ho v Mauthausenu. U nás doma se zpívalo vždycky, taky tyhle ukrajinské písničky. Matka mě v hudbě vždycky podporovala, přemluvila mě, abych chodil do hudebky. Otcova rodina emigrovala z Ruska do Československa po roce 1917. Dědeček z otcovy strany byl šlechtic. Když se naši vzali, naučila se máma perfektně rusky, dělala překladatelku, a nakonec uměla líp než táta.“ V nahrávce se potkávají lidové melodie (většinou hrané jen na syntezátory, Posadla ohiročky zpívá Mirka Hajdovská) s minimalistickými pasážemi v duchu King Crimson, například Takyje mudryje (při nahrávání hostoval Pavel Richter, hrál na kytaru a syntezátor). Celkově Ruská deska – při vší své nápaditosti a originalitě – stále dobře zapadala do dosavadní linie Hajdovského tvorby, rozkročené mezi folkem a nekonformním rockem. Pak si ale Lesík koupil dobrou anténu, naladil rozhlasovou stanici Bayern 3 a uslyšel americký hip hop. Mnozí kamarádi i bývalí spoluhráči si ťukali na čelo – tohle zdánlivě nemělo s jejich hudebním světem žádné styčné body. A když zjistili, že nikterak štíhlý Hajdovský navíc zkouší tančit breakdance a chodí cvičit na Brumlovku, mohli se smíchy potrhat. Ale Lesíkovi pohyb prospíval a hudební injekce newyorského rapu Manžele inspirovala k vytvoření jejich nejslavnějších písniček.
Jako první Lesík napsal skladbu Jižák, sarkastický obraz života na sídlišti. Rodina Hajdovských se z Karlína nestěhovala dobrovolně, Lesík tuto čtvrť v dobách F.O.K. opěvoval patetickým folkrockovým cyklem Karlínský viadukt i groteskní hudební operetkou Srzomabra. Asi by nenacházel dost důvodů, proč zpívat i o Jižním Městě, ale když slyšel, jak v nahrávce skupiny Grandmaster Flash & The Furious Five rapuje Melle Mel: „New York New York big city of dreams / But everything in New York ain’t always what it seems“, nebylo třeba velkých jazykových znalostí, aby bylo jasné, oč v tom textu jde. A nebylo taky třeba přímo jezdit do Bronxu, aby si člověk uvědomil, že to tam je sice hodně jiné, ale v něčem taky trochu stejné. Hajdovský se naštěstí nepouštěl do burcujících výkřiků a chmurných obžalob společnosti. V jeho textech vždy hrály určující roli nadhled a legrace.
S nedostatkem potřebného technického vybavení si Manželé dokázali poradit, nebylo to ostatně poprvé, kdy z nedostatku udělali přednost. První tři nahrávky kazety Je to vono vznikly v roce 1984 dosti kuriózním způsobem: Hajdovský snímačem zaznamenal bušení do kufru, krabice a nůžek, z pásků vytvořil několikametrové rytmické smyčky. K puštěné smyčce pak hrál na kytaru, Gärtner hrál na baskytaru, oba rapovali. Přizvali také Ivana Pavlů (bývalého člena Švehlíku) na perkuse a jeho manželku Evu na klávesy. Nahrávalo se u Hajdovských v obýváku na dva běžné stereofonní magnetofony – s jedním, maximálně dvěma overduby. Stříhat se nedalo, každá písnička musela být natočena na jeden zátah. Náročnost takové práce byla značná, a tak si Hajdovský s Gärtnerem pro další nahrávky už půjčovali automatického bubeníka.
Písnička Jižák sice je odvozeninou ze skladeb New York New York či The Message, ale Hajdovský do ní vložil dostatek vlastních nápadů. A různé hudební fóry, které byly z tvorby Grandmastera Flashe přejaty, se v nahrávkách Manželů ocitaly v novém, často spíš parodickém kontextu, čímž vytvářely svůj vlastní svět. Muzikantské narážky ostatně zdaleka nebyly omezeny na rap – třeba ve skladbě Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně je citován kytarový motiv ze Zappovy skladby Joe’s Garage. Hlavním skladatelem byl Hajdovský, Gärtner se autorsky podílel na pěti písních. Pět z devíti textů napsal Lesík, dva jeho sestra Kateřina, dva Jiří Hannsmann. Byly vtipné, trefné a přitom docela široce akceptovatelné. Některé by sice žádného bdělého schvalovatele potěšit nemohly, třeba UFO – o mimozemšťanech, kteří přiletí na Jižák, vyděsí je však „zelené příšery“ od Veřejné bezpečnosti a rychle před nimi prchají. Většina textů, trefujících se do chuligánství, narkomanie, chamtivosti či hudební netolerance, však nijak podvratná nebyla.
lesik_3V dalších písních se ukázalo, že Manželé jsou schopni hiphopové vlivy samostatně rozvíjet. Skladba Koncert jakoby předznamenala rapmetalovou vlnu. Beastie Boys či Run-D.M.C. už sice měli první nahrávky za sebou, propojení rapu a hard rocku ale skutečný ohlas získalo až společnou nahrávkou Run- D.M.C. s Aerosmith či prvním albem Beastie Boys, Licensed To Ill. A to bylo v druhé polovině roku 1986, kdy nahrávka Manželů už řadu měsíců kolovala mezi posluchači. Jenže když Hajdovský zhudebňoval text kolegy z práce Jiřího Hannsmanna (vycházel ze zážitků při vystoupení své skupiny Růžový slon na amatérském festivalu, plném začínajících metalových kapel), nešlo mu ani tak o prorocké fúzování žánrů, ale o adekvátní vystižení textu. V létě 1985 vyšla v Mladém světě první tisková zmínka o Manželích. Jaromír Tůma ji zahájil větou: „V konfekčních domech na pražském sídlišti Jižní Město žijí nekonfekční lidé.“ V téže době začal vznikat profil Manželů do připravované Pražská alternativní rocková scéna 1972–1989 Hajdovský, Gärtner kolektivní knihy Excentrici v přízemí (do nakladatelství Panton odevzdané v létě 1986, vydané však až na podzim 1989). Petr Dorůžka navrhl Manžele na udělení ceny Mladého světa Bílá vrána za rok 1985 (neúspěšně) a Jiří Tlach publikoval roku 1988 v časopisu Opus musicum článek Rap na Jižním Městě, v němž naléhavě, leč marně vyzýval vydavatelství Panton, aby vzalo nahrávku na vědomí: „Album Manželů je nejen nejdotaženějším z kolekce amatérských demosnímků, ale též doposud nejmodernějším (a přitom ryze českým!) příspěvkem ke světovému vývoji populární hudby. Skutečná deska by zcela explicitně dokázala, že jsme byli (a po svém) přímo v epicentru vývoje.“ Hajdovský a Gärtner přitom na Panton už předtím zašli – a zase rychle s nepořízenou odešli.
Nahrávky rapujících Manželů se i tak rychle šířily, a tím častěji tedy zaznívalo přání vidět je vystupovat. Lesík všem prosbám odolával se smutným krčením ramen. Vysvětloval, že nemají zřizovatele a nikdo jim nechce schválit texty, ačkoliv se snažil ošálit kulturní dozor drobnými úpravami (například místo heroin napsal kodein). Tyhle překážky však nebyly nepřekonatelné. Víc než nepřízeň zřizovatelů a kulturních inspektorů bránilo vstupu Manželů na pódia nedostatečné technické vybavení – automatického bubeníka a syntezátor si na nahrávání jen půjčili. A hlavně: Hajdovskému a Gärtnerovi se koncertovat příliš nechtělo, ať už o tom říkali, co chtěli.
Rap se pro ně ostatně rychle stával minulostí. Okouzlení stylem pominulo a žádné další hudební ani textové nápady nepřicházely. Jako poslední v tomto duchu vznikla skladba Začala mladým slavnost (text si dělal legraci z festivalu Porta). Byla slabší než předchozí nahrávky, snad i proto chyběla na kazetě Je to vono, šířené od roku 1987 v samizdatové distribuci Petra Cibulky; místo ní byla zařazena instrumentálka Vánočka, která se tam ovšem nehodila už vůbec. Když pak Manželé ve změněných poměrech opravdu začali vystupovat (poprvé 14. dubna 1990), samozřejmě od nich všichni očekávali právě ty rapy, byť se mezitím zaměření kapely zase proměnilo a roku 1988 vznikla další kazeta folkrockových písní.
Koncertní premiéra Manželů v sobě měla jistou smutnou symboliku: konala se na Pražských jazzových dnech, obnoveném festivalu, na němž Hajdovský v druhé polovině sedmdesátých let několikrát triumfoval se Švehlíkem, Amalgamem a F.O.K. Od roku 1980 se Pražské jazzové dny konat nemohly, o deset let později však přišel zánik definitivní: na špatně propagovanou akci mnoho návštěvníků nepřišlo. Znovu získat staré publikum nebylo jednoduché, ale zaujmout nové bylo ještě těžší: počátkem devadesátých let už totiž rapoval kdekdo. Manželům sice v dobách jejich největšího tvůrčího vzepětí nikdo nechtěl vydat desku, nikdo je nezval do rádia ani do televize – ale kdyby v druhé polovině osmdesátých let koncertovali, nepochybně by měli úspěch. Tuhle etapu prostě promeškali.
Manželé pak natočili singl s písničkami Jižák a Je to vono (vyšel v červnu 1990), v prosinci 1990 ve studiu Audio Kokpit vytvořili nové verze všech devíti písniček z kazety Je to vono. Album bylo publikováno v květnu 1991 pod názvem Jižák. Ale to už je jiná kapitola. Všechny původní nahrávky z kazety Je to vono vyšly na CD až v roce 2009. Tehdy nastal dobrý důvod uspořádat na Jižním Městě koncert, kde všechny ty rapy zase zazněly. Bylo to velice příjemné, ale nic to nezměnilo na tom, že šlo jen o připomínku dávno uzavřené kapitoly. Od roku 1985 už totiž Lesík žádný rap nesložil.

Diskografie:
Manželé – Ruská deska/Manželé I (Black Point Music, 1999)
Lesík Hajdovský a Manželé – Je to vono (Nextera, 2009)

Přidat komentář