Když se v roce 1988 Manželé sešli k domácímu zaznamenání deseti nových skladeb, vznikla jedna z jejich nejlepších nahrávek, ale zároveň šlo o počin velmi introvertní a v kontextu dosavadní tvorby vlastně nenápadný. Na svých předchozích čtyřech kazetách Alexandr Hajdovský a Miroslav Gärtner stále překvapovali něčím novým. Teď se vrátili k vyzkoušenému hudebnímu pojetí na pomezí folku a rocku. Kolekce melancholických písniček ovšem zněla velmi dotaženě, Manželé využili mnohé pro ně dosud neobvyklé aranžérské postupy, přizvali si hned šest hostů.
Skupinu v jejích začátcích skutečně tvořily dvě manželské dvojice – Lesík a Mirka Hajdovských, Mirek a Aranka Gärtnerovi. Debutová kazeta Manželé I (1982) obsahovala písničky, které zčásti vznikly ještě pro folkrockový soubor F.O.K., koncertující v letech 1974–1979. Druhá kazeta Manželů byla instrumentální, a jak už napovídá název Kluci hrajou líp než holky, nahrála ji už jen mužská část původní sestavy. Třetí album vzniklo v létě 1983 a neslo název Ruská deska: instrumentální skladby na motivy ukrajinských lidových písní doplňovaly pohádkově laděné příběhy, které napsal Lesík, jeho matka Vendulka je přeložila do staré ruštiny a navyprávěla.
V letech 1984–1985 vznikla rapová kolekce Je to vono, která vzbudila velkou pozornost a zůstává nejznámějším dílem Manželů. Lesík však ve skutečnosti svou hiphopovou etapu bral jako jednorázové odbočení: svou poslední rapovou skladbu napsal už v roce 1985. K materiálu z kazety Je to vono se později několikrát vrátil, koncem osmdesátých let však jasně cítil, že je třeba změnit pojetí. V roce 1988 tedy Manželé vytvořili pátou kazetu. Jmenovala se Manželé 88 a písně ukazovaly Hajdovského v jeho snad nejtypičtější podobě; přes neustálé výlety do nejrůznějších hudebních oblastí je totiž Lesík ve své podstatě folkrockový písničkář. Vrátil se ke zhudebňování textů svých osvědčených spolupracovníků, stejně jako to dělával v F.O.K. Hajdovský sice předtím na Je to vono napsal pět textů z devíti, ale to byla spíš náhlá inspirace, jinak se za textaře nikdy nepovažoval. Sedm textů bylo od Václava Jelínka, který hrál v sedmdesátých letech s F.O.K. a už tehdy Lesíka svými texty zásoboval. Dva texty napsala Lesíkova sestra Kateřina Tlustá.
Nahrávalo se u kamaráda Vladimíra Kraupnera na upravený přístroj Tesla B 113, což tehdy sice byl nejnovější běžně prodávaný cívkový magnetofon, ale samozřejmě nešlo o žádný technický zázrak. Nahrávka byla vlastně jediným cílem všeho muzikantského snažení: Manželé totiž během osmdesátých let nikdy nevystupovali. Mezi hosty při bytovém natáčení byli například trumpetista Mirek Zembala, flétnistka Verunka Janoušková, klarinetisté Radek Karták a Kateřina Pártlová, na foukací harmoniku hrál Igor Lisoň.
Kazeta Manželé 88 se sice v samizdatové distribuci příliš neprosadila, u publicistů se však setkala s uznáním. Vojtěch Lindaur ji tipoval na udělení ceny Mladého světa Bílá vrána za rok 1988 a odůvodnil to slovy: „Nová deska-kazeta obsahuje deset písniček, v nichž jako by se Lesík vracel do doby neobvyklých komorně laděných skladeb F.O.K., jenže poučený světovým hudebním vývojem v osmdesátých letech. Snad poprvé tu naplno vyniká Hajdovského hlas, prostý jakékoliv manýry, slovansky zvučný, přesto plný pokory a zvláštní naléhavosti. Neznám druhý takový. Skladby jsou založené na zpěvné melodii, aranžmá asketicky čistá: syntetizátory, automatické bicí apod. konečně jednou slouží člověku, tu a tam je ozvláštní vytí živé trubky. Nic nepřebývá. Je to nezařaditelné a nenapodobitelné.“ Manželé však cenu nedostali, stejně jako o tři roky dříve, kdy byli na Bílou vránu nominováni za kazetu Je to vono.
Hajdovský a Gärtner se v té době přece jen rozhodli, že svůj repertoár předvedou i veřejně. Sehnali si spoluhráče, začali zkoušet – a když už se to všechno naučili, zůstali zase sami. Na pódium tak Manželé poprvé vstoupili až 14. dubna 1990 v kulturním domě Eden – jako trio s Radkem Podroužkem, obsluhujícím sequencer.
V revolučních týdnech to ještě vypadalo velice slibně: na začátku listopadu 1989 si Hajdovského pozvali do populárního rozhlasového Mikrofóra, v lednu 1990 se písnička Prachy ocitla v soutěži rockového Větrníku, který tehdy patřil k nejsledovanějším rozhlasovým hudebním pořadům. O vydání rapových písniček projevil zájem Bonton, v únoru Hajdovský a Gärtner podepsali smlouvu s Pantonem na Ruskou desku, 10. března 1990 Manželé v televizní Klubparádě uvedli písničku Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně.
Jenže pak se to začalo kazit. Panton už v březnu smlouvu zrušil, protože jeho redaktorům Ruská deska nepřipadala komerčně zdaleka tak atraktivní jako Je to vono, kterou Manželé už slíbili konkurenční firmě. Ale ani na Bontonu to nešlo bez problémů: napřed se diskutovala možnost publikovat bytovou nahrávku rapových písní. Dramaturgii firmy se ale zdála technicky neuspokojivá, což se dalo chápat. Nakonec se Bonton opatrně rozhodl natočit a vydat zatím jen singl.
Byly na něm nové nahrávky písniček Jižák a Je to vono; vyšel v červnu 1990, Hajdovského a Gärtnera ve studiu doprovodil Martin Kratochvíl. Manželům se nabídka šéfa Bontonu, že s nimi bude nahrávat, odmítala špatně. Ale z Kratochvílova muzikantského přístupu vůbec nadšení nebyli: přece jen patřil hlavně do jazzové oblasti. A tak nakonec řekli, že další skladby už budou nahrávat sami, což jejich situaci u vydavatelství jen zkomplikovalo. Natáčení se pořád odkládalo, Bonton prostě měl spoustu jiných, komerčně atraktivnějších aktivit.
Hajdovský a Gärtner tedy sondovali zájem jiných vydavatelství, ale tam už nepochodili vůbec. Když přišli na Supraphon s výtiskem časopisu Melodie, kde se singl Jižák umístil v hodnocení kritiků na prvním místě, sdělil jim redaktor Miroslav Černý, že si vydavatelství naopak musí vybírat mezi těmi, kdo u recenzentů končí jako nejhorší. Na posledním místě v tom singlovém bodování byla písnička Rangers s Miroslavem Černým. To Manželé chápali, a byli tedy rádi, když Bonton nakonec přece jen zařídil natáčení – v prosinci 1990 ve studiu Audio Kokpit Petra Kocfeldy. Vedle nových verzí všech devíti písniček z kazety Je to vono se na něm ocitly i nahrávky dvou starších skladeb z dob Švehlíku a začátků Manželů. K těm rapům se ale opravdu moc nehodily.
Jednoznačný důraz na rapy vůbec pociťovali jako svazující; Hajdovský tehdy často opakoval, že hip hop vlastně už vůbec neposlouchá a raději by hrál své nové písničky. Třeba v rozhovoru pro Melodii, který jsem s ním dělal v létě 1991, Lesík řekl: „Manželé 88 je muzika, kterou jsem vždycky dělal, dělám a budu dělat. Jižák je vysloveně odbočka. Svého času mě rap zaujal, chtěl jsem ho zkusit, ale už tehdy jsem věděl, že to pro mě bude jednorázová záležitost.“ Ale když už se o Manželích tehdy mluvilo či psalo, bylo to téměř výhradně o Jižáku a dalších rapových písničkách. Jiné nahrávky Manželů působily v té hektické době příliš introvertně, a tak se nakonec soustředili hlavně na rapový repertoár. Svoje nejnovější písničky na koncertech moc nehráli a nenabízeli je ani žádnému vydavateli.
Jižák vyšel v květnu 1991, recenzenti album hodnotili vcelku pozitivně. Časopisy Rock & Pop a Melodie, hvězdičkující ve škále 1-5, oznámkovaly Jižák v překvapivé shodě: v obou mělo album průměr 3,6. Dávní příznivci z řad kritiků o Manželích psali s neslábnoucími sympatiemi, avšak nikoli bez trochy rozpaků. Třeba Vojtěch Lindaur v Rock & Popu číslo 18, 1991: „Jižák je (a patrně zůstane) jedinou opravdovou českou deskou žánru se vším, co k rapu patří a ještě s tím českým navíc. Obohatit styl, to se v tuzemské historii populární hudby přihází jednou za dekádu. PS: Kuchyňská verze se mi líbila víc. Master tape však byl pořízen na magnetofonu B 73 a přepis na desku či dokonce CD byl nemožný.“
Lindaur zdaleka nebyl jediný, komu se nově natočený Jižák zdál horší než původní kazeta. Lesík tehdy s kritickými hlasy trochu polemizoval, ale takovým svým laskavým způsobem, v němž je obsažen vyrovnaný nadhled jeho šlechtických předků z Ukrajiny i rezignované vědomí, že opravdový úspěch je mu beztak provždy odepřen. A všechno jako by tehdy dávalo jeho skepsi za pravdu.
Sestava Manželů se od dubna 1991 konsolidovala – Radek Podroužek, s nímž měli Hajdovský a Gärtner v průběhu roku 1990 řadu sporů, odešel hned po natočení Jižáku. Nahradil ho Jiří Urubek, který do kapely dobře zapadl, koncertů však pořád mnoho nebylo. Prodej Jižáku mělo podpořit hostování Manželů na turné Pražského výběru (24. května – 7. července 1991), ale publikum bylo převážně lhostejné, občas dokonce pískalo, třeba při provokativní parodii Pražák, ten je tuhej. Hajdovský v té době ztratil zaměstnání, a tak si řekl, že se přece jen zkusí živit hudbou. Mirek Gärtner byl opatrnější a zůstal zaměstnancem Pohřební služby. S Hajdovským se stejně nakonec pohádali a přestali spolu nejen hrát, ale i mluvit.
Lesík tehdy měl dost jiných angažmá. S Pavlem Richterem v roce 1993 obnovili skupinu Švehlík, roku 1995 vydali album There’s No Time. V červnu 1996, po koncertu na festivalu Valašský špalíček, se strašně pohádali a Richtera – zakladatele Švehlíku – z kapely vyhodili. Nebylo to proto, že by se ten koncert nepovedl, byl naopak vynikající. Ale už se tak nějak měli plné zuby. Ještě nějakou dobu pokračovali bez Richtera, ale žádnou desku už nenatočili a koncertů taky moc neměli. Richter se strašně naštval a s Hajdovským dodnes nemluví.
Roku 1994 Lesík natočil kazetu Kuplety, na níž zhudebnil texty Karoliny Sládkové. Se svou sestrou Kateřinou začal hrát adaptace židovských písní ve skupině Ester. Šlo vlastně o připomenutí rodinných kořenů: jejich dědeček, zpěvák Ervín Blass, patřil mezi oběti holocaustu. Písně z kazety Manželé 88 dlouho zůstávaly stranou, což však neznamenalo, že by o nich nikdo nevěděl. Jedním z Lesíkových příznivců byl Petr Soukup, majitel kolínského vydavatelství Zóna. První sólové album Lesíka Hajdovského se tedy stalo jednou z položek nikterak rozsáhlého, ale velmi hodnotného katalogu Zóny. Lesík mi to v létě 1996 v rozhovoru pro UNI popisoval takto: „Napřed jsem si říkal, že to celé natočím na počítači, pořídil jsem i demosnímek, ale pak mě Petr Soukup přivedl na myšlenku nahrát album akusticky. Celé jsem to teda přearanžoval, největší práce byla sehnat tolik muzikantů. Většinou jsou to studenti konzervatoře. Organizačně to bylo hrozné, nebyli jsme schopni sejít se na nějaké zkoušky, vodil jsem je do studia jednoho po druhém. Původně jsem to chtěl dělat naráz a živě, ale to zařídit nešlo.“
Album Už hoří svíce bylo natočeno v květnu a červnu 1996 ve studiu Ketron, vyšlo v listopadu, s velmi pěkným obalem Ivana Prokopa. Z deseti skladeb, zařazených na původní kazetě, bylo teď vybráno osm: Lesík vynechal Přestože a ABCD, nahradil je písničkami Slova a Podoba tvých rukou. Mirek Gärtner se nahrávání nezúčastnil, místo něj byl ve studiu kontrabasista Šimon Kymbal. Z původní sestavy tu zůstali Verunka Janoušková na zobcové flétny a Mirek Zembala na trubku, nově byli přizváni klarinetista Jakub Jilemnický a fagotista Petr Jelínek (syn Václava Jelínka, který napsal většinu textů). Vokály nazpívaly Lesíkova manželka Mirka a sestra Kateřina.
Recenze byly vesměs příznivé. Vladimír Vlasák (Mladá fronta DNES, 30. listopadu 1996) napsal: „Hudba Lesíka Hajdovského, nahraná kytarami, trubkou, kontrabasem, zobcovými flétnami i klarinety, je úmyslně nenápadná. Pomocí táhlých sól, drobných motivů nebo decentní orchestrace se vplétá do slov, jako by nechtěla rušit jejich vyznění: spíše je před posluchači rozevírá a má zásluhu na tom, že písně dýchají zcela přirozeně. Pod muzikantskou střízlivostí se skrývá mnoho pocitů či emocí, které při opakovaném poslechu vystupují z hlubin. Pomíjivost, tíseň, nevysvětlitelnost, bytostnost nebo zoufalství, vyjádřené poraněným zpěvem Lesíka Hajdovského, dostávají až hmatatelnou podobu.“
Ke koncertnímu provedení alba však už nedošlo; ani po jeho vydání se totiž muzikanti nebyli schopni sejít. Hajdovský ovšem měl víc muzikantských aktivit a koncertů než kdykoli předtím i potom: vystupoval se Švehlíkem, Ester a Extempore (Jaroslav Jeroným Neduha se rozhodl po dvaceti letech připomenout Milou čtyř viselců a přizval Lesíka jako kytaristu a zpěváka). Roku 1996 Hajdovský vydal ještě jedno sólové CD, nazvané Manželé (cyklus písniček o manželství, který v podstatě vznikl už v roce 1989, jako plánovaná šestá kazeta dvojice Hajdovský – Gärtner). Ve dvojici se sestrou Kateřinou (tedy ve skupině Ester) vydal celkem tři alba: Tobě, Jeruzaléme (1996), Šalom, přátelé (1998) a Der Jiddische Samowar (2000).
V září 1997 Bonton připravil reedici Jižáku, tehdy už několik let vyprodaného. U příležitosti reedice si Hajdovský v klubu Rock Café zas jednou rapový repertoár zahrál: i tentokrát bez Gärtnera. Doprovodili ho kolegové ze Švehlíku Martin Vik a Stanislav Černý. Když se Bonton sloučil s českou pobočkou Sony Music, našel tam Hajdovský příznivce v osobách Aarona Kirtze a Vojtěcha Komárka. Tak vznikla myšlenka remixového alba Kamufláž. Patnáct let starých písniček se chopila nová muzikantská generace: Peneři strýčka Homeboye, Coltcha, Strictly Orange, Trosky, Blow, S.C.R.U.F.F.A., Ecstasy Of Saint Theresa, Skyline Syndicate, WWW, Švihadlo. Lesík znovu natočil všechny vokály a do bookletu s vyrovnaností sobě vlastní napsal: „Remixy se dělají, ale aby měl někdo celou desku remixů, to nebývá tak běžný. Je to pro mě velká pocta a bude to asi tím, že si ji opravdu zasloužím!“
Dopadlo to trochu rozporuplně, jak to ostatně u podobných projektů bývá.
Každopádně se o Manželích zase trochu začalo psát a Lesík opět měl příležitost osvětlovat zdroje své tvorby. Na zvědavou otázku Lidových novin – „Příběhy v textech z Jižáku jste slyšel vyprávět, nebo je to fikce?“ – rozšafně odpověděl: „Úplná fikce. Konkrétní případy a jména jsou vymyšlené. Jedině snad text o UFO nad Jižním Městem je pravdivý.“ Kamufláž potvrdila, o čem rapoval Chaozz o tři roky dříve – „Zasloužej si respekt, i když úspěch neměli / lidi tenkrát na hip hop připravený nebyli“. Devadesátá léta byla jediným obdobím, kdy se Lesík dokázal hudbou plně živit. Ale nakonec zjistil, že si přece jen bude muset najít práci.
Pod hlavičkou Lesík Hajdovský & Manželé pak v roce 2000 ještě vyšlo album Namaž mi, Miruš… O pár let později se Hajdovský s Gärtnerem zase načas smířili a roku 2010 Manželé natočili vydařenou kolekci Napodzim, na níž se objevily nové nahrávky skladeb z repertoáru F.O.K., Švehlíku a Manželů, známé z kazet, podomácku pořízených v sedmdesátých a osmdesátých letech. Teď ovšem přepracované, muzikantsky v mnohem dotaženější a hlavně natočené v profesionálních podmínkách.
Hajdovský se dosud rád vrací i k repertoáru z roku 1988 – jistě patří k tomu nejlepšímu, co kdy udělal. Album Už hoří svíce se velmi povedlo a bylo důstojnou prezentací Hajdovského písní, ale to přitom neznamená, že by mohlo původní nahrávku Manželé 88 plně nahradit. Některé písně se po aranžérské stránce velmi liší, hlavně však postrádají neopakovatelnou původní atmosféru. Proto také nahrávka nakonec vyšla i v původní podobě: roku 2009, s novým názvem podle písničky Kde jsme zůstali.
Diskografie:
Lesík Hajdovský a Manželé: Kde jsme zůstali (Nextera, nahráno 1988, vydáno 2009)
Lesík Hajdovský a Manželé: Jižák (Bonton, nahráno 1990, vydáno 1991)
Lesík Hajdovský: Už hoří svíce (Zóna, 1996)
Manželé: Kamufláž/Jižák ’84 vs. ’99 (Sony Music/Bonton s.r.o., nahráno 1984, 1998 a 1999, vydáno 1999)