Leto: Krok pro člověka

Před časem mě v rozhovoru překvapil Martin Burlas, nestor slovenské alternativy, když mi na dotaz, zda ho něco inspiruje a baví ze současné hudby, odpověděl, že rád poslouchá Beach House a české kapely Leto a Bratři Orffové. Slezskou partnerskou dvojici, skrytou za přezdívkami Indoš a Palma, přitom moc nezná ani nemálo českých posluchačů.
Druhé album, vydané tři roky po debutu, který se dočkal nominace na Ceny Vinyla, se drží osvědčených zbraní a rozvádí ještě lépe jeho silné momenty. I nové skladby jsou zamyšlené, melancholicky posmutnělé a příjemně náladové. Pokud má někdo u nás v současnosti nárok na hypotetickou visačku „undergroundový pop“, pak jsou to právě jejich tvůrci. Dost možná se do nich otisklo i to, že hudebníci nejen sdílejí společnou domácnost, ale i žijí vzdáleně od městského ruchu a své skladby vytvářejí v obýváku. Těžko se pak divit tomu, že jsou introvertní a znějí zprvu až obyčejně i nenápadně. Jejich podprahová krása se tak vynořuje až postupně, jako by se nejdřív chtěla zbavit nevítaných návštěvníků. Nevnucuje se, ale zároveň o to víc udivuje svou samozřejmostí. Oproti debutu jsou nové skladby ještě více uvolněné a prosté jakékoli urputnosti či častého usilovného následování či dokonce napodobování vzorů. Tepání beatů, Indošova invenční kytara a klávesové vyhrávky i charakteristický zpěv Palmy, se slévají do přirozeného toku, který se obejde bez aranžérské opulentnosti a vrstvení desítek stop, jež dnešní technologie snadno umožňují, a které často mají jen zamaskovat chybějící nápady. Album by mohlo sloužit jako manuál zvukové i instrumentální čistoty.
Podobné je to i s citlivými texty. Nenásilně i pokorně příjemce pouštějí do intimních úvah o peripetiích vztahů, které si mnozí jiní nechávají jen probíhat hlavou. Při poslechu se těžko lze zbavit pocitu, že jsou za nimi zcela konkrétní děje a příběhy, ale autorka si je schovává pro sebe a udržuje ostatní v nejistotě nekonkrétními obrysy. Nástinem, který je ze všeho nejvíc ekvivalentem filmové lyrické scény beze slov nebo třeba impresionistického obrazu. Jejich poezie, vzešlá z osobních zkušeností, má v sobě i díky tomu obdivuhodnou sílu i nadčasovost. Podobné úvahy téměř jistě potkávaly naše předky v uplynulých stoletích, a dá se předpokládat, že budou provázet i naše potomky v budoucnosti.
Nejsilnější stránkou dua Leto je v písních zakódovaná naděje. I přes zjevnou melancholii se při poslechu nedostavuje smutek, ale naopak uklidnění, vyrovnanost, a skladby mají až terapeutické účinky.
Název alba evokuje slavnou větu z historie kosmonautiky, což je celkem paradox, protože jeho obsah je naopak událostí či zlomem jen pro tvůrce a poměrně úzký okruh jejich příznivců. Což nic nemění na tom, že jde o zdařilou a emotivní nahrávku, jejíž kouzlo jistě i v budoucnu bude oslovovat další a další posluchače.

Silver Rocket / MMM, 34:02

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *