Tato moje titulní parafráze pohrávající si s názvem nejznámější Guthrieho písně This Land Is Your Land by sice zněla v angličtině asi vtipněji (něco jako This Year, This Land Is WG’s Land),nicméně i tak odráží nesporný fakt. Pestrý život a bohatý hudební odkaz Woodyho Guthrieho, obecně považovaného za největšího amerického folkového trubadúra a písničkáře, je po celý letošní rok v USA oslavován nepřetržitou a velice rozsáhlou celonárodní sérií hvězdných koncertů, vydáváním doposud nikdy nezveřejněných nahrávek, otevíráním muzejních výstav a pořádáním přednáškových konferencí a vzdělávacích programů u příležitosti 100 let uplynulých od jeho narození.
Guthrieho rodina, včetně syna Arla a dcery Nory, úzce spolupracuje s Grammy Museem v Los Angeles na přípravě projektu Woody at 100. Jde o široké spektrum aktivit, jež se budou konat v geografi ckém souladu se slovy jeho zmíněné slavné písně „od Kalifornie po New York Island, od redwoodových lesů až po Mexický záliv.“ Píseň je přitom pouze jedním z celkem asi 3000 dalších songů, které Guthrie stačil napsat do své smrti v roce 1967. Jak jsem asi před rokem v recenzi knihy Willa Kaufmana Woody Guthrie – The American Radical (2011) už na stránkách UNI předeslal, přes svoje nesporné muzikantské kvality a přitažlivost Guthrie patřil, pro svůj až nepochopitelný vášnivý obdiv k propagandě sovětských stalinistů, k rozporuplným osobnostem, které ne všichni Američané dodnes dokáží skousnout. 
Například teprve asi před dvěma lety se mu dostalo poprvé jakéhos takéhos oficiálního posmrtného uznání od úřadů v jeho vlastním rodném městě Okemah v Oklahomě, kde 14. července 1912 přišel na svět.Zmíněná píseň This Land Is Your Land bezesporu dodnes zní dobře. Ať v podání jeho samotného nebo Petea Seegera či třeba Sharon Jones a The Dap-Kings. Bylo už také předloženo mnoho návrhů, aby dokonce nahradila, jakožto nová americká hymna, dosavadní The Star-Spangled Banner. Její slova jsou jednoduchá, melodie ve vzájemném srovnání žádoucně prostší a její chytlavost má potenciál masové obliby (v kladném smyslu slova). „Každej cvok umí bejt složitej,“ řekl kdysi Woody, „co však vyžaduje génia je bejt naopak jednoduchej.“
Woody Guthrie, básník lidu, se proslavil již ve 40. letech svým prvním albem Dust Bowl Ballads. Šlo o kolekci písní, tematicky skvěle podbarvujících slavný Steinbeckův román Hrozny hněvu, v nichž propůjčil hlas migrujícím zemědělským nádeníkům, se kterými se setkal v Kalifornii. Šlo o lidi, kteří museli opustit svoje domovy a farmy na americkém Středozápadě jednak kvůli ničivým prašným tornádům, ale častěji kvůli exekucím svých farem ze strany věřitelských hypotečních bank, což byl ve 20. a 30. letech hospodářské krize v USA velký problém, srovnatelný s nedávnou krizí toxických hypoték, která přivodila málem kolaps bankovního systému v USA i Evropě.Tito lidé se vydali na Západ hledat práci, aby se však za chvíli ocitli v zoufalé chudobě (busted, disgusted and mistrusted /zlomení, znechucení a nedůvěryhodní , jak zpíval Guthrie) živoříce v narychlo postavených a nehygienických pracovních táborech. Ve svých teprve dnes zveřejněných denících si Guthrie tehdy poznamenal: „viděl jsem tam takové věci, že o tom šly psát celé songy.“
Na druhé straně byl ale také druhý Woody Guthrie. Zapálený socialista, který zlobně brojil proti policajtům, vládě a bankéřům. Hrával přitom na kytaru, na kterou si napsal slogan: Tento stroj zabíjí fašisty (poznámka z jeho diáře z roku 1944: „Znamená to přesně to, co je tam napsáno“). To byl Woody Guthrie, který natolik urážel morálku spořádaných spoluobčanů své Oklahomy, že se teprve velmi nedávno odhodlali vztyčit v jeho rodném městě Okemah pamětní desku připomínající, že se tam narodil a přijmout jeho tematicky neškodnou kovbojskou píseň Oklahoma Hills za ofi – ciální folk song tohoto státu. Guthrie si byl nepochybně vědom toho, že, poté co se stal národním pokladem (doslova National Treasure mu dnes americký tisk přezdívá) či jak se u nás ideologicky pokřiveně říkalo „národním umělcem“, tato radikální stránka jeho osobnosti bude brzy zapomenuta anebo přinejmenším, dobře ukryta v pozadí. Svoji image pečlivě kultivoval. Třeba například tím, že nedával najevo svoji perfektní znalost gramatiky v textech a vydával se tak za ryzího, byť polovzdělaného Okieho. Nikdy též nepřiznal, že na nákladní vlaky, o kterých tak rád po tuláckém způsobu zpíval, skákal jen v nejvyšší nouzi a z naprosté nezbytnosti, poněvadž byly jednak nebezpečné (i z hlediska potenciálních spolucestujících) a také velmi nepohodlné.
V roce 1964, když začal postupně umírat na Huntingtonovu chorobu, vzal jednou svého syna Arla na dvorek jejich domku v Brooklynu a nutil ho zapamatovat si tři „ztracené“ verše písně This Land Is Your Land. Jsou to ty, které popisují hrůzu hladovějících lidí stojící ve frontě na chleba a polévku za všudepřítomných nápisů „Zákaz vstupu.“
Letos se jeho rozsáhlý archiv z pozůstalosti, doposud uchovávaný ve stísněných prostorách v centru Manhattanu přestěhuje do Tulsy v Oklahomě. Jeho novým domovem bude objekt přestavěné tovární budovy, kde, jak slibuje jeho dcera Nora, bude zpřístupněn široké veřejnosti. Malá reprezentativní ukázka z tohoto archívu, sestávající z fotek, rukopisů, dopisů, pohlednic, součástek šatstva, jeho kytar a drobných suvenýrů, je již dnes vystavena v muzeu Gilcrease v Tulse. V průběhu roku bude výstavka dále cestovat v Guthrieho stopách do Los Angeles a New Yorku.
10. března se uskutečnil koncert na jeho poctu v Brady Theater v Tulse, kterým byl odstartován celoroční projekt Rok Woodyho a rovněž na oslavu jeho čestného získaného titulu Národní poklad. Vystoupila zde impozantní sestava muzikantů včetně Rosanne Cash, Johna Mellencampa, Jacksona Brownea, The Flaming Lips a samozřejmě syna-písničkáře Arla Guthrieho. Dopoledne toho dne se na University of Tulsa konalo symposium s cílem zhodnotit význam Guthrieho pro Oklahomu a odpovědět na otázku, zdali někdo, kdo zemřel již v roce 1967, má stále co říci o dnešním stavu své otčiny.
A vypadá to, že toho má co říci dost. Woody Guthrie nebyl teoretik. Navzdory mockrát na veřejnosti proslovenému předsevzetí důkladně se seznámit s Komunistickým manifestem a podobnou „literaturou“, se k tomu de facto nikdy pořádně nedostal. Byl spíše doslovný pragmatik. Na zachovaný a na výstavě předvedený papír s první pracovní verzí textu písně This Land si tehdy poznamenal: „Můžeš napsat jenom to, co vidíš.“První, co viděl, byla Oklahoma jeho dětství. Byla plná křesťanských socialistů a kazatelů, kteří plamenně hlásali, že člověk nikdy nebude svobodný, pokud nevlastní svoji vlastní půdu. A dále, že Ježíš byl skromný dělník a že každý, kdo kráčel v Jeho stopách, si byl vzájemně rovný. Viz Guthrieho text k písni Jesus Christ („It was the big landlord and the soldiers that they hired / To nail Jesus Christ in the sky / Byl to ten velkej bytnej a vojáci, které oni najali / aby přibili Ježíše Krista k oblakům na nebi“). Avšak Woodyho otec Charles, abychom pokračovali stylově, byl zcela na straně farizejských, neřkuli že rovnou na straně oněch Guthrieho jolly bankers (žoviálních bankéřů) z titulu jiné jeho známé písně. Byl prosperujícím dealerem s pozemky, politikem s aspiracemi, zuřivým antisocialistou a zřejmě též příslušníkem Ku Klux Klanu. Guthrieovi žili v domě postaveném na kopci v nejmalebnější části městečka Okemah.
Základy později vyhořelého domu lze dodnes stále vidět. Když však naftová horečka v okolí města pominula, jeho otec o všechen majetek přišel, sebral pár věcí, jež mu zbyly, a sám zamířil do malého města Pampa ležícím v samém srdci obrovské lautr roviny zvané Texas Panhandle. Tak jako kterákoli jiná tehdejší oběť bankovní exekuce. Woody ho brzo následoval a na jaře roku 1935 tam uviděl, slovy svého písňového textu, toto: „A dust storm hit, an’ it hit like thunder; It dusted us over, an’ it covered us under …. and all the people did run, singin’ ‚So long, it’s been good to know you’ / Prašný tornádo udeřilo, udeřilo jak bouře / celý nás to pokrylo prachem a celý nás to zasypalo… a všichni lidi utekli, zpívali si přitom ‚sbohem, je dobrý, že jsme se poznali‘“).
Woody utekl také. Nebyl však uprchlíkem před prašným tornádem, alespoň nikoli v technickém smyslu slova. Odjel na Západ a stal se kovbojským zpěvákem. Měl svoji vlastní rozhlasovou show na rádiu KFVD v Los Angeles. Jeho byznysová navštívenka nesla takto vyvedený nápis „WOODY, nejzaprášenější ze všech CHLÁPKŮ Z OBLASTI PRAŠNÝCH TORNÁD“. Navíc se zde setkal s řadou socialistů, kteří jej naučili zpolitizovat vše, co viděl v Okemah a v Pampě. Později řekl Alanovi Lomaxovi, že i kdyby mu kdokoli říkal o podmínkách panujících v těch narychlo postavených dělnických táborech cokoli, stejně by mu nebyl býval věřil. Stal se jakýmsi samozvaným „novinářem“, který šířil své zpravodajství z táborů bezdomovských, nezaměstnaných migrujících nádeníků z kalifornských „Hoovervilles“, což byl jeho termín vyjadřující míru viny, kterou za bědnou sociální situaci těchto lidí nesl, podle Guthrieho názoru, tehdejší prezident Hoover. Jeho médiem byly songy. Sám o tom říkal: „Zpěv dokáže povznést mysl nad zaběhlý stereotyp uvažování.“ Jeho písně byly příběhy skutečných lidí, které potkával. Obsahovaly pozoruhodnou míru partikulárních podrobností: „I’ve been hittin’ some hard harvestin’, I thought you knowed / North Dakota to Kansas City, way down the road / Cuttin‘ that wheat, stackin’ that hay, and I’m tryin‘ to make a dollar a day / And I’ve been havin‘ some hard travelin’, Lord“ / „Postihla mě špatná sklizeň, myslel jsem, že to víte/ze Severní Dakoty do Kansas City, po dobu celý tý štreky / Posekal jsem pšenici, seno jsem do stodoly dal, snažím se, abych aspoň dolar denně vydělal / Panebože, jak jsem se přitom nalítal...“).
Lze si též položit zajímavou otázku. Akceptovali oni nádeničtí migranti, kteří nikde neměli zastání a o které nikdo nestál, Woodyho Guthrieho coby jednoho z nich, který jejich jménem a za ně samotné burcoval svědomí většinové Ameriky? Zřejmě ano. Ty písně byly o nich, on sám v nich nefi guroval, alespoň tedy ne přímo. Ta putovní výstava o Woodym Guthriem zpřístupňuje pár dosud neznámých archivních fotografi í z jeho vystoupení v oněch táborech. On sám stojí vždy zády k fotoaparátu. Tváře těch lidí k němu vzhlížejí a jejich výraz jakoby říkal: ano, ten člověk mluví k nám a mluví za nás.
Lze se však domnívat, že by Woody Guthrie dokázal i dnes oslovit a mluvit za své ekonomicky méně šťastné spoluobčany? Zajímavý názor vyslovila Aimee Levitt ve svém článku otištěném v listě Riverfront Times. Srovnává poměry tehdy a dnes. Tvrdí, že disparita mezi bohatými a chudými je dnes větší než za dob Velké hospodářské krize ve 30. letech. Nezaměstnanost je nyní naopak nižší a počet exekucí nemovistostí z důvodu neschopnosti splácet bance hypotéční úvěr je také menší. Dnes jsou lidé spíše a o to více postiženi ztrátou z poklesu hodnoty svého celoživotního spoření a investic, zejména v cenných papírech, s nimiž počítali na dobu odchodu do důchodu. Prašná tornáda v poslední době zrovna neřádila, ale žoviálních bankéřů s milionovými ročními bonusy je kolem nás stále dost, píše autorka. Viz nedávné bouřlivé protesty hnutí Occupy Wall Street. „A co by dělal Woody Guthrie dnes?,“ ptá se Aimee Levitt rétoricky a vzápětí spekuluje. Dal by se na blogování? Komunikoval by přes Twitter? Měl by svůj vlastní kanál na You- Tube? Nebo by jezdil na nikdy nekončící turné jako jeho někdejší obdivovatel a učeň Bob Dylan?
Na zmíněné konferenci v městě Tulsa vyslovil ve svém příspěvku Will Kaufman, autor oné zmíněné vloni v UNI recenzované knihy Woody Guthrie: The American Radical, názor patrně nejpravděpodobnější: „Woody by dělal přesně to, co dělal tehdy. V textech svých písní by nemusel změnit ani písmeno.“
