Lévi-Faix: Žalování z nebytí

1_levi_faixSpojení recitovaných textů s hud­bou patři k nejobtížnějším úkolům. Obě složky by se měly integrálně pojit, hudba by měla souznít s tex­tem,nekončit u jeho pouhé ilustra­ce, neměla by být jen ve služebné roli, ale současně by neměla jít pro­ti veršům nebo je odsouvat na dru­hou kolej. Proplout mezi touto Scyl­lou a Charybdou se pokusili na kon­certním albu Žalování z nebytí, které přináší básně Zdeňka Lébla ze sbír­ky Ticho & spol., dva členové skupi­ny Unifiction, vokalista Bedřich Lévi a pianista Jan Faix.
Šedesátiletému Léblovi, který pa­tří do okruhu studentského literár­ního časopisu Divoké víno, je blízká barokní opulentnost i dlouhé chrlené monology, v jakých si libovali beatni­ci. Libuje si v slovních hříčkách, ali­teracích a kalambúrech, ale také ve využití archaismů a pokleslého jazy­ka. Léviho expresivní podání ho při­bližuje k undergroundu, což je patr­né už od prvního textu skladby: „My už si nijak nezvykneme, teprve až za­čnou lítat třísky z planety, až prd­ne ten atmosférický kondom, alias kyslíková šprcka, umodleni k absurd­nímu ouřadovi jímž nikdo jinější není než nebeský Copperfield.“ Exaltova­ný Léviho projev doprovází skřípá­ní housliček i zvuky z břicha klaví­ru. Slova hrají na albu prim, Lévi je divoce chrlí, až se jimi zalyká, přes­to si dokáže s každým veršem pohrát a podat ho jinak, od hřímavého kaza­telství přechází až v operní zpěv, který střídá všelijaké pitvoření, mění způ­sob projevu i témbr hlasu, aby kaž­dý verš vyzněl. Jestliže dotaz „Ale co Vánoce?“ pronese skřehotavým hla­sem s naznačeným pohrdáním, verš „ty úchylné ježíškárny“ zpívá s oper­ní manýrou nad kudrlinkami trylků.
Faix se snažil najít adekvátní polo­hu, ovšem většinou mu nezbylo než skončit u zvuků. Léviho dominantní a výrazově přebohatý projev mnoho jiného neumožňuje. Je určující a vět­šinou ho lze skutečně jen doprovázet, což nutně vede Faixe k fragmentár­nosti, i když ukazuje, že dokáže z pia-na dostat skutečně vše od freejazzo­vých partů přes preparované perku­sivní zvuky v rozpadávajících se ryt­mech až po hluboké guturální drnče­ní strun. Vánoce, kde si mohl pohrát se stavbou, představují výjimku.
Tento přístup ale záhy zahltí poslu­chače, dvě tři takto pojaté básně jsou strhující, ale z pěti deseti začíná bo­let hlava. Lévi nenechává poslucha­če vydechnout, zaplavuje je příva­lem slov a jen vzácně dá větší pro­stor hudbě, která se tak nedokáže rozvinout, nebo jen výjimečně zvol­ní ve své naléhavosti jako V obrazu doby, kde i jeho zpěv je umírněněj­ší a přechází v šepot podmalovaný melodií piana a chrastivým rytmem. Potřebné vydechnutí nabízí i úvod Je minerální čas, který začíná basovým chroptivým šepotem do tónů z nitra piana, ovšem tentokrát Lévi dlouho neudržel energii na uzdě. I Faix však podlehl divokosti a bezuzdným expe­rimentům, zejména když využil sam­ply a smyčky, které navrstvil v Jenom se nestat kultovními blby.
Když dozní závěrečná dramatic­ká a vynikající free Noc okoralá, ve které se opět objevují skoro všechny postupy, od lovu zvuků z břicha pre­parovaného piana a neúprosného ti­kotu, perkusního poťukávání, až po fragmentární melodie, přičemž Lévy vystřídá všechny možné hlasové po­lohy až po vzácnou civilní, kterou pronese „Až budem náruživě prdět do hlíny a s Hospodinem mastit líza­nej, na sbírku špalků las lákají nadrže­ní kati, … živý nás dostanou, živí nás nedostanou,“ posluchač si vydechne.
Album nabízí mnoho vynikajících momentů, většina z básní poslucha­če zasáhne. Evokuje doby, kdy saxo­fonoví velikáni doprovázeli beatniky, bohužel ale jednotlivé „skladby“ ne­vytvářejí celek, je to jen mozaika ost­rých střepin. Celku chybí osa, neskle­nul se oblouk, skončil u záplavy útrž­ků. Protagonisté jako by zapomněli na název sbírky. Zoufale chybí ticho nebo alespoň jinak pojatá pasáž, vy­dechnutí. Slov je až příliš mnoho a hudba je nevyvažuje.
Přesto jde o jedno z nejlepších a nejzajímavějších zhudebnění poezie u nás. Je mnohem dál než pokusy Fri­če s Čvachtavým lachtanem, nemluvě o Zajíčkově čtení do hudby DG 307.
Polí5, 2012, 47:33

Přidat komentář