I muzika dokládá samozřejmý fakt, že hranice představují přesně vymezené čáry jenom na mapách. O hranici vedoucí po hřebenech Bílých Karpat to platí zvláště nápadně. Další z ex federálních projektů, vytvořených ke 30. výročí rozpadu Československa, funguje příkladně hladce. Iniciátor setkání dvou muzik dvou států, milovník folkloru Martin Škodák, jehož máma pocházela z Kriváně a táta z Hrubé Vrbky, mohl sázet na jistotu souhry.
Album Spod Poľany a Javoriny piesne znejú by lákalo k rozdělení na tři samostatné části. Trojici kusů natočili členové Ľudovej hudby Ďatelinka pod vedením Ondreja Molotu a Horňácké cimbálové muziky Petra Galečky skutečně dohromady. Jde tudíž o až patnáctičlenný folkloristický „bigband“ a hned úvodní svižná sada Strigônske má nejen kvůli brilantní souhře, ale také patřičnému „drajvu“ dar roztančit mrtvého (promiňte frázi, lepší popis nevymyslím). Desku doplňuje kompilace samostatných nahrávek obou souborů, jak dříve vydaných (počínaje rokem 1998), tak nově pořízených. Jenže dramaturgie desky naštěstí není rozdělena do úhledných škatulek. Skladby dvou muzik se mezi společným úvodem, předělem a závěrem pravidelně střídají. A kdepak, žádnou „neprostupnou hranici“ v hudbě původem z Horňácka a Poľany ve Slovenském středohoří neuslyšíme. Tedy ne, že by tradice působily totožně, ale není v nich vyhranění, kontrast, natož rozpor. Jen osobité a zajímavé odlišnosti ve spřízněných dialektech, frázování, aranžmá.
Pochopitelně se na oné milé příbuznosti nepodílely jen společné prameny hudby, putující po stezkách osadníků karpatského oblouku (i cimbál přece doputoval na Moravu touto cestou), ale i novodobé konvergence. Třeba setkávání souborů na festivalech ve Strážnici a ve Východné. Je dobře, že tenhle milý jev přirozené kulturní komunikace pokračuje i v tak příjemných a nápadných výstupech jako tohle moravskoslovenské album.