Líbí se mi slovenská jména kapel

Jak se z muzikanta, který už chtěl pověsit hudbu na hřebík, stane jedna z největších nadějí slovenské písničkářské scény. O tom hovoříme s Richardem Vávrou, známým pod pseudonymem Archívny chlapec.

Jak se vlastně z Richarda Vávry stal Archívny chlapec?
Abych to vysvětlil, budu se muset vrátit do minulosti. Asi v šestnácti letech jsem, stejně jako většina mých vrstevníků, začal hrát na kytaru. S bratrem a s budoucím švagrem jsem založil psychedelicky rockovou skupinu, dost jsme cvičili a nakonec jsme byli relativně úspěšní minimálně na okresní úrovni. Jenže pak přišly přítelkyně, svatba, děti, někdo šel na vojnu a kapela se začala pomalu rozpadat. Já jsem sice dál chodil do zkušebny, ale vyprchaly ideály a už jsem neměl chuť něco tvořit. Z původní sestavy jsme zůstali sami s basákem, zkoušeli jsme různé fúze elektronické hudby se zapojením kytary, zpívali jsme anglicky, ale celé to fungovalo jen na bázi setrvačnosti. V jistém bodě se vlak zastavil a já jsem si řekl, že už toho mám dost. Narodilo se nám dítě, já jsem začal fungovat rodinným životem a tvořit hudbu jsem už nechtěl. Říkal jsem si, že jsem v „hudebním důchodu“ a budu si jen tak doma na terase přehrávat bluesové standardy. Jenže mě mezitím napadlo, že bych mohl zkusit psát texty ve slovenštině a že si teď vlastně můžu hrát, co chci. Že mi do toho nikdo nemluví. A to byl počátek projektu Archívny chlapec. Složil jsem několik písní a moje žena byla mým prvním kritikem. Vzpomněla si na svého spolužáka, který má nahrávací studio, a u něj jsem natočil své první písničky. Byl to jeden z těch impulsů, které mi dodaly energii, a já jsem začal o tom, co dělám, uvažovat jinak. Poslal jsem jednu skladbu do Rádia FM, tam se to líbilo, pozvali mě na první koncert, a tak se to celé rozjelo. První vystoupení ještě probíhala s narychlo poskládanou kapelou, ale postupně jsem začal přemýšlet o tom, že by mi to celé spíše vyhovovalo v intimnější poloze a že by nebylo špatné hrát jen sám s kytarou.

chlapecA proč název Archívny chlapec?
Když jsem chtěl poslat nahrávku do rádia, potřeboval jsem nějaký název projektu. Měl jsem nějaké mantinely a pár nápadů. Věděl jsem, že by to nemělo být anglické jméno, neměla to být ani slovní hříčka. Líbí se mi slovenská jména kapel jako Prúdy, Modré hory, Živé kvety nebo Dlhé diely. Vymyslel jsem tedy pět nebo šest pracovních variant a nakonec jsem se přiklonil ke spojení Archívny chlapec.

Prohlásil jste: „Nevím, jestli se z člověka-extroverta může během života stát introvert. Nicméně tvorba písní na album Zvery mě zastihla v silně introvertní fázi.“ Liší se vaše extrovertní a introvertní tvář i v tom, jakou hudbu vyhledáváte?
Pro mne je hudba jen jedna a je jedno, jestli ji poslouchám, nebo tvořím. A nemám ani pocit, že by šlo o dvě tváře mé osoby. Rád se socializuji, rád chodím do společnosti, jenže během natáčení alba Zvery mi zemřel otec. Proto jsem se možná ponořil sám do sebe. Zároveň tvorba alba byla vyčerpávající a já jsem se přistihl, že pár týdnů trávím sám se sebou ve zkušebně. Pohltilo mě to tak, že jsem přestal komunikovat s okolím. Byl jsem tak zaujatý projektem, že jsem neměl ani chuť s lidmi komunikovat. Album mi zabralo veškerý čas.

Jakým způsobem Archívny chlapec tvoří písně? Co bývá na jejich počátku?
Je to různé. Někdy si vezmu kytaru, dám si sklenku vína a do čtvrt hodiny vznikne píseň. Jindy je to komplikovanější. Pravda ale je, že většinou mám nejprve text. Stává se mi, že třeba měsíc jen tvořím texty a kytaře se věnuji méně. Někdy napíšu i dva texty denně. Když se mi jich nahromadí řekněme dvacet až třicet, textovou fázi jakoby přeruším a začnu se věnovat primárně kytaře. Potom například sedím doma s manželkou na gauči, hraju si na kytaru a zalíbí se mi nějaký riff, který by se možná hodil k některému z hotových textů. Zkouším to propojit, všelijak si s tím hraju a hledám vhodné postupy. Mám například hotovou sloku, ale refrén nefunguje. V takovém případě skladbu odložím. Často se mi ale potom stává, že píseň se po čase sama připomene a já ji třeba po dvou měsících dokončím.

Na debutovém albu Zvery jste spolupracoval s producentem Erikem Horákem. Proč právě s ním a proč jste se vůbec rozhodl přizvat do tak intimního projektu externího producenta?
Byla to kombinace náhody a cílené potřeby zkusit jiný přístup. Jak už jsem říkal, chtěl jsem původně s hudbou úplně skončit. No a nakonec se to nečekaně dostalo do fáze, kdy jsem nahrával album. Ani vlastně nevím, jak se to stalo, a ani jsem neměl čas nad tím přemýšlet. Erika Horáka jsem samozřejmě znal, je to na slovenské hudební scéně známá postava, spojená s kapelami Noisecut a Zlokot. Podílel se na nahrávkách kapel, které mám rád, jako jsou Kolowrat, Živé kvety nebo Hviezda. Věděl jsem, že tu práci ovládá a že to dělá dobře, ale za to, že se podílel i na mé desce, může náhoda. Jednou jsme hráli v Bratislavě a on také. V zákulisí jsme se dali do řeči – bylo to poté, co můj singl hrálo rádio. Já jsem mu řekl, že chystám nové písničky a že bych rád natočil album. A Erikova přítelkyně navrhla, že bych to mohl zkusit u něj.

Jak byste tu spolupráci zpětně zhodnotil?
Spolupráce s Erikem byla fantastická, okamžitě jsme si sedli. Ani jsme si nemuseli dopředu nějak extra vysvětlovat, jak to chceme pojmout. Jen jsme si dali základní mantinely, například že to bude projekt jednoho člověka s kytarou. Ve studiu nedocházelo k žádnému pnutí, nedohadovali jsme se, co na albu být má a nemá. Erik ode mne měl skoro absolutní svobodu a to se mi vyplatilo.

chlapec1Čím vás jako producent překvapil?
Když jsem přišel poprvé k Erikovi do studia, obklopil mě mikrofony, nazvučil a najednou řekl: „Můžeš nahrávat.“ Já jsem čekal, že dostanu sluchátka a že příprava bude celkově náročnější. Jenže jsem si uvědomil, že ve mně Erik hned poznal typ naturálnějšího hudebníka, který si příliš nehraje s tím, jestli sedí tempo a jestli všechno funguje. Okamžitě poznal, že pro mne je důležitější organická složka – dynamika, výpověď. A že by mi příliš strukturovaný přístup k nahrávání ublížil. To byl signál, že jsem tam dobře a že ten člověk ví, co ze mne může vydolovat a jak by měl proces nahrávání vypadat.

Říkáte, že mělo jít o projekt jednoho člověka s kytarou. Nakonec na albu ale účinkují i hosté – Roland Kánik a Bronka Schragge…
Ty pozval do studia Erik v rámci svých producentských kompetencí. Nahráli jsme nejprve jen kytary a zpěv a pak jsme hledali, co by se mohlo například do refrénu přidat. Mohly to být třeba klávesy, ženský vokál nebo něco úplně jiného. Erik oslovil Bronku, vyzkoušel, jak tam bude znít violoncello, a dopadlo to dobře. Podobné to bylo s Rolandem. V písni Spomienka na detstvo jsme chtěli mít nějaké sólo – možná saxofon, možná klavír. Roland má studio hned naproti, zkusil tam nahrát klávesy a bylo to super. Já jsem jen odsouhlasil finální verzi.

Český publicista Antonín Kocábek vás ve své recenzi přirovnává k Jaroslavu Ježkovi z kapely Čp. 8. Znáte jeho písně?
Recenze Antonína Kocábka mě velmi potěšila, ale bohužel písně zmíněné skupiny neznám. Pro někoho se člověk s kytarou automaticky rovná folk. Já se tomu nebráním, ale nemám žádnou návaznost na československou folkovou scénu. Není to tak, že bych české folkové kapely neměl rád, ale já jsem se k nim nikdy moc nedostal. Spíše jsem se nechal inspirovat anglosaskou hudební scénou. Mám rád folkové a country akustické vlivy, poslouchám Neila Younga, Boba Dylana nebo Marka Kozeleka ze Sun Kil Moon. Z české a slovenské hudby znám a rád poslouchám jen některé umělce, například Oldřicha Janotu nebo Zuzanu Homolovou.

Album Zvery jste natáčel už v roce 2014. Připravujete něco nového? Co chystáte třeba do příštího roku?
Od vydání alba až doteď jsem poměrně hodně koncertoval. Uvědomil jsem si, že je načase trávit více času ve studiu a začít nahrávat skladby, které průběžně vznikaly během té doby. Plán na příští rok je tedy jasný – natočit druhé album a koncertovat tak, jak to jen bude možné. Začal jsem tedy nahrávat druhé album, které má zatím pracovní název Tranzit. Plánuji je vydat na začátku příštího roku. Byl bych rád, kdyby se na něm podíleli jako hosté lidé, s nimiž jsem už spolupracoval, jako například kapela Dobropić – děvčata, která se mnou byla i na turné – nebo Stroon, který hraje na vibrafon. Ale uvidíme, jak to nakonec dopadne. Doufám, že také vzniknou nějaké videoklipy. No a nakonec poskládám koncertní kapelu a budeme hrát. Tak vidím rok 2017.

Jak se z muzikanta, který už chtěl pověsit . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář