Sté narozeniny geniálního kiksaře, to si zaslouží tributní desku, řekla si spousta muzikantů. Což na první dobrou evokuje nějakou pěknou nahrávku nejznámějších kousků. Libor Šmoldas ale naštěstí šel na věc jinak. Napadlo ho vybrat skladby, samozřejmě taky pěkné, ale se sporným autorstvím, které Davis podepsal, ale ve skutečnosti si je vypůjčil. Ale i tak jim vtiskl vlastní „zvukopis“ a punc geniality. Pochopitelně tu nešlo o žádné znevážení jazzové ikony, ale o originální poklonu, s přidanou hodnotou zajímavé koncepce a příběhů z jazzové historie.
Šmoldas si vybral např. skladbu Solar, původně Sonny od Chucka Wayneho. Nebo motiv Dig, který Davis vyzobl od tehdejšího spoluhráče Jackieho McLeana. A další kusy, jejichž příběhy Šmoldas popisuje v bookletu. Kytarista to vzal i z opačné strany. Uchopil i standard Donna Lee, omylem připsaný na prvním vydání „Birdovi“ Parkerovi, byť do studia přinesl téma Parkerův tehdejší sideman Davis. I když popravdě i on lovil z cizích zdrojů.
Kytarista se ale nespokojil „jen“ s originálními úpravami nevšedně vybraných kusů, úmyslně zaranžovaných bez jakéhokoliv dechového nástroje. Hned čtyři skladby napsal sám a dal si náročný úkol trefit v nich „davisovského ducha“. Nechal se inspirovat třeba Davisovými abstraktními malbami. Nebo v kompozici Richard’s Regret příběhem Davisovy skladby Walkin’, jejíž autorství (mimochodem taky sporné) trumpetista připsal byznysmenovi Richardovi Carpenterovi. Což byl vyčůránek, jenž v 50. letech připravil řadu jazzmenů o výnosná autorská práva výměnou za hotovost na drogy.
Nejlepší na tom je, že soudržně znějící album, natočené s novým kvartetem s mladým pianistou Mikulášem Pokorným, basistou Tomášem Barošem a v Praze usazeným americkým bubeníkem Jessem Simpsonem, působí sympaticky jinak, než bychom čekali. Nikoliv jako další tribut z řady, ale nevšední pocta mistrovi a zároveň povedená Šmoldasova řadová deska.